JAK JSEM SE CHTĚL STÁT POSLANCEM
Jistě mi dáte za pravdu, že mít práci je dobrá věc. Mít dobrou práci je ještě lepší. A mít dobrou práci za hodně peněz je vůbec to nejlepší. Mně se to však zatím nepodařilo. Při studiu na základní škole mě naši stále chválili, jak jsem šikovný a jak to daleko dotáhnu. Proto mě přihlásili do učení na zámečníka. Vyučil jsem se, ne že by ne. Ale ruce mě příliš u práce neposlouchaly a v mého koníčka se toto povolání nevypracovalo. Nějaký čas jsem to vydržel, ale můj vedoucí mi stále častěji zadával jiné náročné úkoly, jako úklid pracoviště nebo roznášení svačiny. Asi jsem se v tom osvědčil. Časem jsem začal přemýšlet o jiném zaměstnání. Chtěl jsem mít tolik peněz, abych je neuměl spočítat. Ke spočítání zámečnické výplaty mi úplně stačily prsty na rukou. A i tak jich bylo někdy moc, tedy těch prstů. Začal jsem si proto více všímat inzerátů v novinách a zpráv v televizi, abych si udělal obrázek, jaké jsou vůbec možnosti. Zaujaly mě pořady, kde byl vidět nějaký sál se spoustou lavic, skoro jako ve škole. Některé byly obsazené. Lidé, kteří byli v tom sále, stále o něčem mluvili. Když už si neměli co říct, tak zvedli ruce. Někdy se to párkrát opakovalo. Mezitím si někteří zašli odpočinout do bufetu. Když zvedli ruce naposledy, tak se rozešli domů. Předtím ale jeden z nich, asi to byl nějaký hlavní, řekl, že se sejdou zase za dva měsíce. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272401
To mě zaujalo. Pokusil jsem se vypátrat, co je to za zaměstnání. Dokázal jsem si představit, že bych se uměl taky bavit. A zvedat ruku jsem uměl už ze školy. A ty prázdniny! To by se mi líbilo. Jak jsem zjistil, tak to povolání se jmenuje poslanec. A všichni poslanci prý musí pracovat v Praze. To byl oříšek. Jak bych to dělal, když jsem z Oustrašic? V naší obci nemáme ani nádraží. A autobusy jezdí jenom kousek od nás. Když se potřebujeme někam dostat, tak nasedneme na kolo a hurá do světa. Taky jsem si všimnul, že všichni tam sedí v černém obleku a kravatě. To by mohl být taky problém, kdyby to vyžadovali i po mně. Nic takového doma nemám. I na pohřby chodím v riflích a černém svetru. Problémy s cestováním a černým oblekem jsem hodil za hlavu. To bych nějak vyřešil. Nejdůležitější byla představa, že sedím v jedné z lavic, někdy zvednu ruku, zajdu si do bufetu pro limonádu a pak mám dva měsíce prázdnin. Ještě dobře, že jsou nějaké lavice volné. Asi není o takovou práci moc velký zájem. Tak mě taky napadlo, jestli to není tím, že je málo placená. Rozhodl jsem se, že udělám všechno pro to, abych se do té práce dostal. Nejdříve jsem si zjistil adresu a jméno vedoucího, abych věděl, na koho se na vrátnici ptát. Hlavně, aby ho znali. Nechtěl bych ho tam hledat někde po chodbách. Dověděl jsem se, že je to nějaký předseda. To je toho. Já jsem nikdy žádný předseda nebyl, ale zato jako sběrový referent třídy jsem byl několikrát pochválen, jak to dělám dobře. Když jsem měl všechny potřebné informace o své budoucí práci, nastudoval jsem si cestu do Prahy. Ani to nebude tak složité. Od nás pojedu autobusem asi třicet kilometrů. Tam 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272401
přestoupím na jiný autobus a pojedu asi hodinu. No a třetí autobus mě dopraví až do cíle. Přišel den, kdy se seznámím se svou novou prací. Vzal jsem si čisté kalhoty a ten nejčernější svetr, abych zapadl. Pro jistotu i svačinu, kdybych tam už rovnou zůstal na směně. Cestou do Prahy se mi podařilo v obou případech včas přestoupit do jiných autobusů. Cesta rychle uběhla. Konečně Praha! Když jsem vystoupil z autobusu, připadal jsem si jako v pohádce. Tolik lidí, domů a aut jsem v životě neviděl. Moc jsem se ale zdržovat nemohl, abych náhodou nepřišel po pracovní době. Nějakých lidí jsem se zeptal, jak se dostanu na adresu mé nové práce. Nevím proč, ale nějak divně na mě koukali. Možná to byli cizinci. Nakonec mi ale poradili. Jel jsem tramvají, pak druhou a nakonec jsem šel kousek pěšky. A byl jsem tam. Přede mnou se objevila obrovská budova. Pro jistotu jsem zkontroloval číslo domu, jestli jsem tam správně. A byl. Vstoupil jsem tedy dovnitř. Přede mnou se vynořila velká hala. Vlevo stál dlouhý pult a za ním jedna mladá a jedna starší paní. Kousek vedle byly takové ty otáčecí tyče, které bývají i v některých obchodech. Zdálo se mi to uvnitř docela pěkné. Hezké byly i široké lesklé schody, které vedly někam nahoru, možná do mé práce. „Co si přejete?“ oslovila mě mladší paní za pultem. „Chtěl bych mluvit s Vaším vedoucím,“ odvětil jsem. „S jakým vedoucím?“ nechápala paní. Na jméno jsem si nevzpomněl. „No s tím, co je nějaký předseda, ale nevím čeho.“ „Vy myslíte pana předsedu sněmovny?“ paní zase. 100 Ukázka elektronické knihy