KAPITOLA 20
Jan JAN OPATRNĚ PŘIBRZĎOVAL. Nemohl na brzdu prudce dupnout, to by nad vozem ztratil kontrolu. Ze stejného důvodu nemohl ani prudce trhat volantem. Rozhodně se nechtěl ocitnout v těsné blízkosti té strže, takže zatáčku záměrně projížděl spíš nalevo. Jak mohl tušit, že se tady s někým potká? Na takové málo frekventované silnici uprostřed lesa? Auto v protisměru taky jelo moc rychle – odhadl to podle toho, jak rychle se k němu blížilo – a s tím Jan bohužel nic nenadělal. A tak trochu přišlápl brzdu, aby náraz zmírnil, ale zároveň nedostal smyk. Radši čelní srážku než to dostat do boku, říkal si v duchu. Nebo spadnout z toho srázu. Jenže ten kretén v tom druhém autě to strhl do strany. Taky prudce dupl na brzdu, prostě musel mít v hlavě vymyto. Takže místo aby se podle očekávání srazili čelně, Jan ke svému zděšení jen sledoval, jak ho protijedoucí auto o vlásek minulo, sjelo přes krajnici a vyletělo ze silnice pryč. Ještě viděl, jak auto dopadlo na svah zadními koly, pak zmizelo pod úrovní srázu a on se musel soustředit na to, aby zvládl řízení. Povedlo se mu zastavit asi třicet metrů za místem nehody, chvíli popadal dech. Pak docouval do místa, kde to druhé auto zmizelo, vypnul rádio a přesedl si na sedadlo spolujezdce, aby lépe viděl. Nevěděl, jestli si troufne vystoupit, byl trochu v šoku a v hlavě měl prázdno. —
98
— Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272305
Vypadalo to špatně. Havarované auto udělalo ve vzduchu otočku a na dno strže dopadlo čelem k silnici. Auto sebou ještě škubalo, ale motor se už vypnul. V kabině se nic ani nehnulo, řidič a případní spolujezdci o sobě nedávali znát. Při tom, jak to auto vypadalo, by Jana překvapilo, kdyby to někdo přežil. Takže co on teď bude dělat? Sleze do strže a bude zjišťovat, jestli se s tím ještě dá něco dělat? V námraze, zimě, tomhle nepřístupném terénu a s tím, že má polobotky? To sotva. Zavolá na tísňovou linku? Aby sem přijela policie? To nebyl moc dobrý nápad. Protože i když byl Jan střízlivý, určitě by něco nadýchal. To by proti němu vzbudilo podezření, které by začalo vířit vody, a to by bylo vyloženě nemilé. Když se to vezme kolem a kolem, tak si za to ten šílenec může sám. Ať si ho najde někdo jiný a zavolá záchranku. Pokud je to tedy potřeba, což je při pohledu tam dolů vysoce nepravděpodobné. Je tam naprosté ticho. A tak si Jan zase přelezl na sedadlo řidiče a odjel. Radši to vzal po malých silničkách, aby už žádná další auta nepotkal. Jel klidně a pomalu, aby nebudil pozornost, případně se mu nestalo něco dalšího. Taky si už znovu nezapnul hudbu, protože nálada na party ho mezitím bohužel přešla.
—
99
— Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272305
KAPITOLA 21
Sandra KDYŽ SI POŘÁDNĚ přihnula té zatracené whisky a ujasnila si argumenty pro a proti zavolání policie, rozhodla se Sandra rozhodnutí přesunout na později. Skončilo to tak, že se zachovala jako spousta žen před ní. Vysprchovala se a pořádně se vydrbala, utřela prach, vyluxovala a vygruntovala celý byt. Udělala všechno, aby z domu i těla vypudila jakékoli pozůstatky po tom odporném chlapovi. Zbyl v ní jen pocit hnusu. Už na něj v životě nechtěla ani pomyslet, nechtěla vidět nic, co by jí ho připomnělo. Vyhodila oblečení, které na sobě měla ten den, taky oba hrnky na kávu, i když on pil whisky jen z jednoho. Dokonce změnila účes, nechala si udělat blonďatý melír a taky si koupila nové brýle, aby ji ten člověk nepoznal, kdyby se někde potkali. Gotland přece jen není tak velký. Jediné, čeho se nezbavila, byl dům, toho nebyla schopná. Svůj domek na venkově prostě milovala a nechtěla bydlet nikde jinde, takže nedovolila, aby ji o něj připravil. Riskovala tedy, že se tu někdy zase objeví – toho se bála neustále. Jenže objevit se mohl úplně kdekoli. Pokud ho zajímalo, kdo Sandra je, už si to mohl zjistit. Sandra se tedy s jistými potížemi přizpůsobila svému novému životu, ale po pár týdnech izolace byla opět připravená začít se stýkat s okolním světem. Kolegové, zákazníci, kamarádi, rodina – nikdo netušil, že ta úporná —
100
—
Ukázka elektronické knihy