Výměna myšlenek
A. 1620 – 24
B. 1660 – 64
C. 1720 – 24
D. 1760 – 64
E. 1796 – 1800
F. 1820 – 24
13. Obchodní síť britské Východoindické společnosti, 1620–1824. Obchodníci těžili z infrastruktury Společnosti, ale Společnost sama těžila ze schopnosti obchodníků vytvářet síť mezi mnoha přístavy.
Ohniska celosvětové obchodní sítě představovala přístavní města jako Edinburgh, Londýn, Kingston, New York, Kapské Město, Basra, Bombaj a Kalkata. Avšak plavebními trasami, které tyto metropole spojovaly, neproudilo jen zboží a zlato. Přes Atlantik se plavili po milionech otroci. Stovky z nich se lopotily na Johnstoneových plantážích na Grenadě; byl to jeden z Johnstoneů, který prohrál soudní spor, jenž z pohledu práva ukončil otroctví ve Skotsku, a jiný Johnstone (John) vlastnil Belindu, posledního člověka, jehož zotročení uznal skotský soud za legální. Obchodnickou sítí 18. století však plynuly také myšlenky – mezi nimi i myšlenky na osvobození otroků. Margaret Johnstoneová, horlivá jakobitka, uprchla z vězení v edinburském hradě a zemřela ve vyhnaství ve Francii. William Johnstone, který si velmi považoval svého intelektu, byl (spolu s Adamem Smithem, Davidem Humem a Adamem Fergusonem) členem edinburského klubu zvaného „Vybraná společnost“. Williamův syn John se hlásil k Edinburské společnosti pro zrušení obchodu s africkými otroky. Jeho strýcové James a John byli také odpůrci otroctví; William zastával opačný postoj. George koketoval s podporou
105
VEZ A NAMESTI.indd 105
25.11.2019 18:28:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272282
VĚŽ A NÁMĚSTÍ americké revoluce a v roce 1778 byl vyslán do kolonií jako člen nevalně úspěšné mírové komise. Johnstoneové se znali s Alexanderem Hamiltonem i s jeho sokem v souboji Aaronem Burrem, který jednou vykonal návštěvu v Bettyině domácnosti v Edinburghu.22 Johnstoneové snad představovali krajní případ globalizované rodiny. Avšak i v takovém francouzském provinčním městě, jako bylo Angoulême severně od Bordeaux, v 18. století překvapivě vysoký počet obyvatel cestoval nebo žil za hranicemi Francie (obr. 14).
106
VEZ A NAMESTI.indd 106
25.11.2019 18:28:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272282
K A P I T O L A D E VAT E N Á C TÁ
OSVÍCENSKÉ SÍTĚ Tištěné slovo umožnilo reformaci a pohánělo kupředu vědeckou revoluci. Je možná paradoxní, že osvícenství může stejně tolik, ne-li více, děkovat slovu staromódně psanému. Samozřejmě, že osvícenští philosophes vydávali knihy, mnozí z nich velmi hojně. Avšak nejvýznamnější intelektuální styky mezi nimi probíhaly přinejmenším zčásti v soukromých dopisech. Právě skutečnost, že se z této korespondence zachovalo tak mnoho – desetitisíce dopisů, které si vyměnilo více než 6000 autorů –, umožňuje současným badatelům rekonstruovat síť osvícenství. Jsme v pokušení uvažovat o osvícenství jako o světoobčanském jevu a spojovat dohromady philosophes a literati (vzdělance) z celé Evropy od Glasgowa po Sankt Petěrburg. Když se však na korespondenci předních myslitelů 18. století podíváme podrobněji, zjistíme, že je rozdělená do shluků podle národností.1 Voltairova síť více než 1400 korespondentů byla například z více než 70 procent francouzská.2 Zhruba u 12 procent Voltairových dopisů známe místo vzniku a adresáta. Z nich více než polovina (57 procent) byla odeslána z Paříže nebo doručena do Paříže. Jistě, Voltaire si vyměnil dopisy s Jonathanem Swiftem a Alexanderem Popem, ale jen několik. Jeho hlavními korespondečními partnery v Anglii byly téměř neznámé osoby: obchodník s hedvábím sir Everard Fawkener a George Keate, nikterak významný básník, s kterým se Voltaire seznámil ve Ferney. Voltaire představoval jedno z hlavních ohnisek v síti francouzských lumières – dalšími dvěma byli Jean-Jacques Rousseau a hlavní redaktor Encyclopédie Jean-Baptiste le Rond d’Alembert –, jejichž osobní sítě byly hlavními součástmi širší sítě, kterou jejich současníci nazývali société littéraire ou savante.3 Tato síť se geograficky soustředila kolem Paříže. Ze vzorku zhruba 2000 jejích členů jich 12 procent zemřelo v Paříži a totéž platí o 23 procentech přispěvatelů Encyklopedie.4 Ze sociálního hlediska to byla společnost exkluzivní – patřilo do ní 18 knížat a kněžen, 45 vévodů a vévodkyň, 127 markýzů a markýz, 113 hrabat a hraběnek a 39 baronů a barones.5 Šlechta tvořila v 18. století asi 0,5 % francouzské populace, ale zhruba pětinu této obce vzdělanců neboli tzv. „republiky vzdělanců“. Tato
107
VEZ A NAMESTI.indd 107
25.11.2019 18:28:58
Ukázka elektronické knihy