GARY PAULSEN · DIVOK Á PUSTINA
Dlouho na něho zírám. Můj zmatený mozek ho považuje za další halucinaci, a tak čekám, až zmizí. Jenže on nemizí. Snažím se umlčet chlápka na saních, protože mám strach, že bizona naštve. Naštvaného bizona jsem nikdy neviděl, ani jako halucinaci, a nechci s tím teď začínat. Bizon mi připadá velký jako stodola a mně zvolna dochází, že psi by se nezastavili kvůli mé halucinaci. Ten bizon je skutečný. Na Spáleništi žije stádo opravdových bizonů a tenhle býk přede mnou vážně stojí a sklání hlavu k Wilsonovi, mému vůdčímu psovi, a očichává ho. Wilson je fajn pes a moc milý, ale pitomější zvíře byste nenašli. Zavolám na psy a ti býka obejdou. Překvapí mě, že muž usazený na saních k tomu nemá žádnou připomínku, ačkoliv bizona míjíme ani ne o metr a půl a klidně bychom se ho mohli dotknout. Nic nám neudělá, je velmi mírný. Později se doslechnu, že nějaký muž usnul na Spáleništi vedle saní, když jeho psi odpočívali. A když se probudil, stál nad ním rozkročený bizon a očichával mu nos. Vyprávěl o tom beze stopy strachu v hlase a stěžoval si, že bizonovi strašně páchlo z huby. Nakonec se ukázalo, že je pro mě Spáleniště příliš velké sousto. Zrovna jsem se ubíral přes rozsáhlou mýtinu měřící napříč několik kilometrů, když začalo sněžit a vítr se rozfoukal tak prudce, až jsem neviděl psy před sebou, jen tu a tam předek saní, a neměl jsem ponětí, kudy vede trať. Wilson se ztratil a začal bloudit. A protože neviděl cestu, po které by se vydal, odbočil doprava a širokým obloukem vyrazil do křoví. Já neměl o ničem ponětí, dokud jsme nedorazili do uzavřeného kaňonu a nemohli pokračovat dál. Tehdy mi došlo, že jsme se ztratili. Ze stezky jsme se odchýlili o dobrých padesát šedesát kilometrů, a aby 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272270
GARY PAULSEN · DIVOK Á PUSTINA
toho nebylo málo, sníh hnaný větrem rychle zakryl naše stopy, takže nebylo snadné najít zpáteční cestu. A mně to nemyslelo. Hlavu jsem měl dočista prázdnou. Padl jsem na kolena vedle saní, jako bych se vzdával, a když jsem vzhlédl, stál u mě můj kamarád. Eskymák, který mi pomohl, když jsem stonal. Popadl Wilsona za postroj na zádech a spřežení otočil. Postavil jsem se na saně a vyrazili jsme. Neměl jsem ponětí, kam jedeme, ale tomu muži s ohnutými rameny a vlídným úsměvem jsem bezvýhradně důvěřoval. Domníval jsem se, že když pojedeme dostatečně pomalu, tak mě neopustí. Hodiny plynuly a pokaždé, když jsem zaváhal, objevil se vedle spřežení a mávl na mě. Pokračoval jsem v cestě větru a sněhu navzdory, dokud jsem se nepodíval dolů a neuviděl stopy saní. Rychle se plnily sněhem, takže musely být čerstvé. Zavolal jsem na psy, aby přidali, zbytek cesty jsme urazili potmě a za svítání jsme uviděli srub, který značí konec Spáleniště. Rád bych poděkoval muži, který mě opět zachránil, ale byl pryč. Tím končí šestý den.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272270
DEN SEDMÝ
H
urá na kontrolní stanoviště a zase pryč. Vesnice se jmenuje Nicolai. Je tu těsno. Všude řvou sněžné skútry a odpočívají spřežení, takže se tu nezdržím. Přestane foukat a vysvitne slunce. Všechno je zase krásné a my uháníme po řece a přes nějaké velké kopce. Projedeme jakýmsi podrostem, překonáme řeku a tam na nás čeká bar. Uprostřed pustiny se zčistajasna objeví chlápek a ptá se mě, jestli chci pivo. Zavrtím hlavou a on mi místo něj dá sodovku. Chutná neuvěřitelně lahodně a já ji vypiju jedním dlouhým douškem. Zatímco jsem k němu obrácený zády, přihodí mi do saní další tři plechovky. Je to od něho moc hezké, až na to, že ho při tom nevidím, a opouštím kontrolní stanoviště, aniž jsem si vědom, že si odvážím limonády. Schovávají se nahoře v pytli na psích botičkách, jenže tu noc klesne teplota pod čtyřicet, možná pod padesát, plechovky zmrznou a roztrhnou se. Druhý den se zase oteplí. Sladká sodovka roztaje a zmáčí plátěné botičky, které na oplátku zmrznou. Později toho dne si Wilson rozřízne tlapku a já mu chci obout botičku. Zjistím, že jsou všechny zamrzlé v sodov100 Ukázka elektronické knihy