„To je asi nejlepší výraz pro to, jak jsem se cítila, když jsem vstoupila. Uvnitř bylo lepkavé horko, jako když vystoupíte z letadla někde v tropech a do obliče obličeje vás udeří dusno. A pak jsem uviděla… nejdřív jsem uviděla strýčka.“ Nadechla se. „Zpočátku jsem si myslela, že je to jen nějaké oblečení. Že tetička možná vytáhla prádlo z pračky a pověsila ho přes opěradlo. Jenže se rudě lesklo. Působilo skoro oživle, jako by se hýbalo. Ale nehýbalo. Nevím. Popošla jsem o krok dál a pak jsem pochopila, na co se dívám. V tu chvíli jsem uviděla tetičku na pohovce. Zavolala jsem na ni, ale neodpovídala. Věděla jsem, že je mrtvá, ale nemohla jsem tomu uvěřit. Něco ve mně chtělo, aby odpověděla, pohnula se, udělala cokoli, jen aby tam proboha tak neležela a nekoukala na mě, jenže…“ Dívce padl obličej do dlaní. Bethany si přisedla blíž a objala ji kolem ramen. „Jste opravdu statečná, Alex. Vím, že je to strašně těžké, ale moc nám pomáháte.“ Podívala se na Holly a neslyšně naznačila rty: „Dost.“ Holly se nepohnula. Seděla, upírala oči na Alex a přála si, aby dívka vzhlédla. „Alex?“ „Myslím, že toho na Alex pro dnešek bylo už dost, ano?“ zlobila se Bethany. Holly přikývla a vstala. Vzala si kabelku a vykročila ke dveřím. Alex se na ni podívala štěrbinami unavených očí. Ze zarudlého nosu jí vytékala nudle. Holly se zastavila. Nějakou dobu mlčela. Jen stála, zcela nehybně a tiše. Potom se zeptala: „Myslíte, že tam byl?“ „Holly, prosím vás…“ „Cože?“ vyhrkla Alex a ústa se jí zkřivila, jako by cucala kyselý bonbon. „Myslíte si, že byl ještě v té místnosti?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272144
Alex odvrátila pohled, a když se na Holly znovu podívala, zachraptěla, jako by měla poškozené hlasivky. „Ano.“ „Povídejte.“ „Po tom úvodním šoku, když jsem je objevila, mi prolítlo hlavou, panebože… když jsem je tam tak viděla, tetičku na pohovce, strýčka… ježíšikriste… Co za zvíře může spáchat něco takového?“ Holly se pohnula, přiklekla k Alex na jedno koleno, mírně se naklonila dopředu a neustále s dívkou udržovala oční kontakt. „Ale co jste cítila, Alex? Kromě znechucení a odporu. Co vám říkaly vaše smysly? Byl tam ještě?“ Alex zavřela oči a pevně stiskla víčka k sobě. „Myslím, že jo.“ „Sledoval vás?“ „Mohl být kdekoli.“ Alex se vracela síla, lépe teď ovládala své emoce. „Mohl stát za závěsem, u pracovního stolu, za knihovnou. Skoro jako… jako by zůstal nehnutě stát. Nevšimla bych si ho. Kdyby zůstal potichu, nezaslechla bych ho. Dívala jsem se jen na tetičku a strýčka. Nedokázala jsem… nedokázala jsem zaměřit pozornost na nic jiného.“ Nadechla se. „Ale něco jsem cítila.“ „Co?“ „Spáleninu z krbu.“ „Papír.“ „Ano. Někdo zapálil papír, cítila jsem to z krbu. Připomnělo mi to Vánoce…“ Holly vzala Alex za ruku a pevně ji stiskla. „Děkuju vám, Alex. Mockrát vám děkuju.“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272144
14 „Už teď to tu působí opuštěně, co?“ poznamenal Bishop. Zaparkoval a spolu s Holly teď stáli na štěrkové příjezdové cestě a hleděli na vilu manželů Wrightových. Holly přikývla. Žasla, jak dům najednou za denního světla vypadal malý. U dveří stál policista. Když se k němu přiblížili, oprašoval si zrovna kalhoty a Holly napadlo, že do jejich příjezdu nejspíš seděl. Neměla by mu to za zlé. Podlezli policejní pásku. „Kde jsou technici?“ zeptal se Bishop policisty. „Tři pracujou vzadu a dva v kuchyni, myslím.“ „V pokojích nikdo není?“ „Tam skončili už včera, pane inspektore.“ Bishop se podíval na Holly. „Nahoru?“ „Nahoru.“ Prošli předsíní kolem obývacího pokoje a jídelny a vydali se vzhůru po schodišti s dřevěným táflováním. Každých pár metrů visela plátna s portréty ve zdobných rámech; muži a ženy s arogantními a povýšenými výrazy, ztraceně vyhlížející děti. U jednoho obrazu se Holly zastavila: dívka se svazečkem květin a trochu unaveným pohledem. Příbuzná Wrightových? To těžko. Holly se chystala pokračovat v chůzi, ale vtom si všimla, že Bishop pořád ještě o několik schodů zaostává. „Nemusíte na mě čekat.“ Držel se statečně, ale Holly poznala, že ho trápí noha. „Co jste si udělal?“ 100 Ukázka elektronické knihy