Jaký tedy bude osud knih a básní plných metafor a analogií, jejichž referenty už nadále nejsou sdílené vědomosti? ptal se Mottola. Co by se stalo, kdyby se začal zmenšovat repertoár sdílených kulturních odkazů, jako jsou biblické metafory, mýty a legendy, citované verše z básní, postavy z příběhů, a postupně zmizel úplně? Co by se stalo, ptal se dál vzdělaný nakladatel, který čte v několika jazycích, kdyby „jazyk knih“ už nadále nezapadal do kulturního kognitivního stylu, rych lého, silně vizuálního a uměle okleštěného? Změní se psaní a s ním i čtenář, spisovatel, nakladatel, samotný jazyk? Nejsme už teď ve vlastních profesích všichni svědky počátku ústupu od intelektuálně náročnějších forem jazyka, dokud se — stejně jako na nešťastném Prokrustově loži — nepřizpůsobí téměř nepostřehnutelně se zužujícím normám čtení na stále menších displejích a monitorech? Někde uprostřed té překrásné krajiny jsme se zastavili a zkusili naši procházku zachránit před nechtěným směrem, kterým se začaly ubírat naše myšlenky. Není vlastností jazyka v každé době se měnit a rozšiřovat? ptali jsme se jeden druhé ho. Nejsou psané dějiny každé epochy tím nejlepším důkazem? Nepředstavuje plasticita mozku ideální mechanismus pro při způsobení se různým stylům čtení a psaní? „Nesmíme přijít o to, čeho jsme dosáhli,“ poznamenala jsem tiše, a patřilo to jak vám, milí čtenáři, tak mému tichému společníkovi uprostřed naší letní procházky. Nepochybuji, že někteří z vás považují moje protesty za přehnané a myslí si, že jen elitním částem jakékoli populace budou chybět regály se starými knihami a básněmi, které v každé době i generaci pravidelně upadají v nemilost. Moje obavy však pohání pravý opak elitářství. Tuto knihu píšu a svůj výzkum dnes vedu jen díky obětavosti svých rodičů a několika hluboce angažovaných učitelek za mého osmiletého studia v Kongregaci Školských sester de Notre Dame,45 kteří mi jako dítěti poskytli důvod číst „velké knihy“ minulosti.
– 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272040
Jen díky těmto knihám jsem byla připravena neopustit hor níky a farmáře z mého malého městečka na středozápadě, ale naopak zcela novým způsobem porozumět každému z těch to milých lidí i světu za hranicemi Eldorada v Illinois. Díky slovům, příběhům a knihám jsem neměla tak úplně klidnou a upřenou mysl — když jsem byla mladá, možná to nebyla moje silná stránka —, ale naopak mi umožnily sledovat doši roka otevřenýma očima světy, které jsem si ze svého malého pokoje s vyhlídkou na Walnut Street neuměla ani představit. Tam jsem se poprvé setkala s Emily Dickinsonovou, Charlotte Brontëovou a Margaret Mitchellovou. Jak o svojí podobně na knihách postavené zásobě znalostí poznamenal Alberto Man guel, „čtení je kumulativní a roste geometrickou řadou: každé nové čtení staví na tom, co čtenář četl předtím“.46 Není pochyb, že dnešní děti a mladí lidé opustí svoje vlast ní verze Walnut Street a vydají se objevovat nepopsané světy prostřednictvím internetu, jenž má tu úžasnou moc spojovat lidi a myšlenky po celé zeměkouli. Ale ještě než to udělají, nebo pokud už začali, chci, aby si také budovali svoje vlastní, jedinečné vnitřní základy poznání, které budou ztělesňovat vše, co se naučí ze starých knih na policích nebo z komiksových ro mánů Gene Luena Yanga či Marka Danielewskiho. Chci, aby se naučili číst a pamatovat si, protože to tvoří základ člověka, jakým se stanou, jak budou přemýšlet a rozhodovat se o tom, jak bude vypadat budoucnost jejich i naše. Za posledních několik let jsem učila stovky bystrých, vzdě laných vysokoškoláků. Denně mě povznáší jejich inteligence i touha přispět našemu světu něčím hodnotným, což je konkrét ní cíl univerzity, kde jsem vykonávala svoji práci. Skutečnost je ovšem taková, že jich je čím dál tím víc stále obratnějších, jde-li o programovací jazyky, ale jakmile zmíním „pestrobarevný plášť“, „charakter milosrdenství“ nebo „nezvolenou cestu“, mají s tím čím dál větší potíže — a to v Nové Anglii. Otázka, které se jako samozvaný pesimista, co se četby týče, musím
– 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272040
postavit čelem, je, zda pečlivě vybudované vnitřní platformy jsou v mladých lidech dostatečně formovány, než se auto maticky obrátí na svoji výchozí inteligenci a neznámé jméno či pojem si vyhledají. Určitě nedávám přednost vnitřním znalostním základnám před těmi vnějšími; chci oboje, ale ty vnitřní musejí být dostatečně zformovány, než se začneme automaticky spoléhat na ty vnější a ony převládnou. Pouze při tomto vývojovém pořadí věřím, že mladí lidé poznají, že něco nevědí. Problém tedy nespočívá pouze v počtu námi zpracovaných slov, nebo snad ve způsobu, jak čteme v digitální kultuře. Jde o zásadní vliv množství přečteného na to, jak čteme, a vliv množství i způsobu na to, co čteme a co si pamatujeme. Tím, co čteme, to nekončí, ale spíše pokračuje, protože co dále čte me, mění další článek řetězce, tedy jak se píše.
Jak se píše Během vysokoškolských kurzů s Carol a Noamem Chomskými se posunul můj pohled na jazyk od dřívějšího důrazu na krá su slova ke studiu slova v rámci jazykových struktur.47 Tento posun ve mně zanechal úplně jiný dojem než předešlé studium jazyka: vnukl mi nápad, že rozličné procesy jazyka, zejména větná skladba, odrážejí spletitost našich myšlenek. Jak napsal ruský psycholog Lev Vygotskij ve svojí pozoruhodné knize Psychologie myšlení a řeči, psaná forma jazyka naše nejsloži tější myšlenky nejen odráží, ale pohání je dál.48 V souvislosti s vlivem psaného jazyka na intelektuální vý voj vezměte v úvahu stále větší znepokojení vysokoškolských i středoškolských profesorů nad rostoucím počtem studentů, kteří už nemají „trpělivost“ číst literaturu devatenáctého a po čátku dvacátého století. Když se zamyslíme například nad Bílou velrybou Hermana Melvilla nebo románem Middlemarch George Eliota, jedněmi z nejlepších příkladů anglické literatury devatenáctého století, obě knihy nabízejí hutný text, k jehož pochopení je nutná i čtenářova kognitivní analýza. Dobře to – 100 –
Ukázka elektronické knihy