jejı́ podoba natolik slož itá , ž e nenı́ v jeho schopnostech ji spatř it tak, jak vypadá ve skuteč nosti. Anastá zie na ně ho hledě la s jistou netrpě livostı́, a proto dodal: „Mož ná to nejlepš ı,́ co pro ni mů ž eme udě lat, je vě novat jı́ chvı́li ticha a myš lenku, ž e nebyla zapomenuta a ž e existujı́ bytosti, které na ni myslı́.“ „To by jı́ mohlo uč init radost,“ souhlasila spokojeně . Kerský si vš iml, ž e chlapec opě t zmizel. Rozhlé dl se a spatř il ho v zá honu chryzanté m. Natrhal svazek a vrá til se k hrobu. „Nezapomeneme na tebe,“ ř ekl lakonicky a polož il kytky př ed sebe. „Pane Kerský ?“ pronesla Anastá zie. „Stač ı́ Matyá š i, když už mi tyká š ,“ usmá l se. „Matyá š i?“ zopakovala chmurně . „Ano?“ „Nevracej se do té hospody,“ uká zala tı́m smě rem. „Drž ı́ se v nı́ zlo.“ Zvá ž ně la, takž e jejı́ dě tská tvá ř nabrala rysy dospě losti. „Má to ně co společ né ho s tou desı́tkou, kterou jste mi vnucovali?“ zeptal se. Př iký vla. „Co se vá m stalo?“ Anastá zie pohlé dla na starš ıh ́ o bratra, které ho ž ádala o svolenı́, jestli mů ž e prozradit prastaré tajemstvı́. Kamil zavrtě l hlavou. „Mě l bys odejı́t,“ ř ekl. „Nenı́ tu pro tebe bezpeč no.“ „Pomů ž u vá m,“ nedal se odbý t Kerský. „Jenom Teodor ná m mů ž e pomoct.“ „Myslı́š toho chlapce z hř iš tě ?“ „Ano,“ př itakal hoch. „Najdu ho, pomů ž u vá m.“ „Pů ta nevı́, ž e se tu nachá zı́. A kdyby to zjistil, nenechal by tě odejı́t. Nechci, aby se ti ně co stalo,“ pravil ustaraně . „Neboj se, budu opatrný,“ ujiš ťoval ho Kerský. „R� ekni mi, co se vá m stalo a pomů ž u vá m.“ „To nemů ž u. Nemů ž u tě do toho zatahovat.“ 9. Kerský dorazil ke dveř ı́m Starcovy chalupy za ú svitu. Zbě sile do nich bouchal pě stı́, aniž by bral ohled na to, jestli ješ tě spı́. Potř eboval s
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271837
nı́m mluvit. Vě dě l, ž e mu jisté vě ci zatajuje a tentokrá t neodejde, dokud mu nepovı́ celou pravdu. „No jó , už jdu,“ zabruč el majitel rozespalý m hlasem, „tak př estaň te dě lat takový randá l.“ Kerský zavá hal, ale pak rozevř el zatnuté prsty a netrpě livě vyč ká val, až otevř e. „To jste zas vy?“ pronesl Stař ec podrá ž dě ně . „R� ekl jsem vá m, ať odsud vypadnete, než bude pozdě . Vypadá te př ıś ̌ erně …“ „Vidě l jsem je,“ nenechal ho domluvit. „Koho?“ „Mrtvé . Musı́te mi ř ıć t, co se s nimi stalo,“ nalé hal Kerský a vstoupil na prá h dveř ı́. Stař ec ho neochotně pustil dovnitř. Poruč il mu, ať se usadı́ v kuchyni a poč ká na ně j, než mu donese ně co, co mu navrá tı́ zdravou barvu do vybledlé ho oblič eje. „Byl jste v té š kole, ž e?“ zeptal se, když se vrá til s lahvı́ koř alky v ruce. Nalil mu do sklenič ky a usadil se. „Vypijte to,“ poruč il. „Potř ebujete to jako sů l. Ješ tě teď se celý tř esete.“ Kerský ji s vdě kem př ijal a vypil jednı́m lokem. „Proč tu š kolu zbudovali prá vě tady?“ zeptal se. Stař ec, než odpově dě l, si nejprve nalil sklenič ku a vyklopil ji do sebe. Nechtě l vzpomı́nat na minulost. Chtě l tě ch poslednı́ch pá r dnů ž ivota, co mu zbý vá , dož ıt́ v klidu a bez ú trap. Pohlé dl Matyá š ovi do oč ı́ a vzdychl. „Mysleli jsme si, ž e dě ti tak umlč ım ́ e. Nikdy se ná m nezjevovaly, ale kaž dou noc jsme slyš eli jejich vý kř iky. Suž ovaly ná s a př ipomı́naly ná m naš e utrpenı́. Mysleli jsme si, ž e pokud na tom mı́stě postavı́me š kolu a př ilá ká me sem dě ti ze sousednı́ch vesnic, naleznou klid. Jenž e se to zhorš ovalo. Znesvě tili jsme jejich mı́sto odpoč inku. Mı́sto, kde vě tš ina z nich zemř ela. Umı́raly ná m př ed oč ima a nikdo nechá pal proč . Byly to naš e dě ti. Dě ti Medovic. Mysleli jsme si, ž e když budou mezi svý mi, odejdou v pokoji. Ale byla to blá hová př edstava. Poté , co š kolnı́k zeš ıĺ el a zavraž dil ně kolik zamě stnanců , tak š kolu nadobro zavř eli.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271837
Chvě ly se mu ruce, a tak si dolil prá zdnou sklenič ku, aby zahnal tř es, a na chvı́li se odmlč el. „R� ekně te mi, vidě l jste Annu?“ zeptal se poslé ze. „Bylo jı́ patná ct, když umř ela,“ zachvě l se mu hlas. Kerský soucitně zavrtě l hlavou. Stař ec se tentokrá t napil z lá hve. „Snaž ili jsme se je oddě lit,“ pokrač oval zdrceně . „Zdravé od nemocný ch, ale stejně umı́raly. Nemoc si brala jen dě ti. Dospě lý m se vyhý bala.“ Mluvil ztě žka, a proto se znovu napil koř alky. Kerský si vš iml, ž e lá hev je té mě ř prá zdná . „Uvě řili jsme Pů tovi, ž e ná s trestá Bů h za naš e hř ı́šné ž ivoty. Provedli jsme neodpustitelnou vě c a teď za ni pyká me.“ Natá hl se pro koř alku, ale hř betem ruky ji př eklopil na stů l. Briskně ji zvedl ve snaze se znovu napı́t, ale Kerský sevř el Starci př edloktı́. „Mů ž u vá m pomoct. R� ekně te mi, kde najdu Teodora.“ „Nikde,“ odsekl Stař ec. „Pů ta ho tenkrá t nezabil, jak ná m tvrdil. Byl jediný, komu se podař ilo utý ct.“ Pokusil se vymanit z Matyá š ova sevř enı́. „Ně kde tu je. Mů ž e je zachrá nit.“ „Nemů ž e,“ vyš tě kl v zoufalé snaze se napı́t. „Je dů vod naš eho prokletı́ a jsem rá d, ž e se mu podař ilo dostat pryč a už mě nechte. Chci bý t sá m.“ Kerský povolil stisk. „Bě žte už prosı́m pryč . R� ekl jsem vá m, co jste chtě l. Brzy si pro mě př ijde, vı́m to a chci se př ipravit.“ Kerský neochotně stá hl ruce a zvedl se ze ž idle. Stař ec k ně mu vzhlé dl. Oč i mě l protkané krvı́. „Pamatujte si, ž e kaž dá seslaná kletba využ ıv ́ á temné sı́ly a ne vž dy trestá jen hř ı́šnı́ky. Ně kdy dolé há i na naš e nejbliž šı,́ které jsme chtě li pů vodně chrá nit.“ Kapitola desátá: Před večeří 1. Kerský jim to vidě l na oč ı́ch. Pohledy, které ho obklopovaly, ř ı́kaly: Brzy tě o hospodu př ipravı́me. Byly vš ude. Smá ly se mu a dychtivě oč eká valy, až uč inı́ chybu, a budou se ho tak moci zbavit. Nevá ž ı́ si toho, co pro ně udě lal. Ale hospoda má plá n. Hospoda mu pomů ž e zı́skat ztracený respekt. Pak se mu už nikdo neodvá ž ı́ vzdorovat. Tohle je jeho hospoda a Bů h ať nemilosrdně ztrestá toho, kdo se mu ji pokusı́ sebrat.
Ukázka elektronické knihy