„Jen račte dál, Mʼsieur Alcée.“ Jeho i vlastní hlas ji zaskočily, jako by se ocitla v polospánku, a popadla Bobinôtovu vestu. Alcée cestou uchopil kalhoty a sáhnul po Bibiho sáčku s prýmky, které málem odnesl náhlý poryv větru. Bouřku zamýšlel přečkat na verandě, brzy se ale ukázalo, že to už by klidně mohl zůstat venku: voda bičovala prkna v souvislých provazech a on vešel do domu a zavřel za sebou dveře. Dokonce bylo nutné něco pod ně strčit, aby dovnitř nenatekla voda. „No to je páni slejvák! Už dobré dva roky jsem nic podobného neviděla,“ vykřikla Calixta, zatímco smotávala kus pytloviny a Alcée jí ho pomohl vecpat do škvíry na prahu. Měla o něco zaoblenější postavu než před pěti lety, kdy se vdala, ovšem na elánu jí to neubralo. Pořád měla vlahé modré oči, a plavé vlasy zpřeházené větrem se jí na skráních a u spánků kroutily ještě neposlušněji. Prudký déšť bubnoval na nízkou doškovou střechu s rachotem, jenž hrozil, že si vynutí vstup a utopí je. Stáli v jídelně – v obývacím pokoji – prostě ve společně užívaném prostoru. Vedle se nacházela ložnice s Bibiho pohovkou u manželské postele. Dveře byly otevřené dokořán a celá místnost s obrovitým bílým ložem a zavřenými okenicemi vypadala tajemně neurčitě. Alcée se rozvalil v houpacím křesle a Calixta z podlahy nervózně sebrala pohozené bavlněné prostěradlo, na kterém předtím pracovala. „Když to tak půjde dál, Dieux sait, jestli to vydržej hráze!“ zvolala. „Co je ti po hrázích?“ „Co vy víte! Bobinôt je v tý spoušti s Bibim někde venku – kéž by tak zůstali u Friedheimera!“ „Doufal bych, Calixto, že Bobinôt je dost chytrý na to, aby utekl před cyklónem.“ Calixta se s hodně znepokojeným výrazem ve tváři přesunula k oknu. Otřela rám, na němž se usadila pára. Vedro bylo k zalknutí. Alcée vstal a přidal se k ní; z okna se jí koukal přes rameno. Déšť se řinul v plachtách, jež bránily ve výhledu k chatrčím na horizontu a les v dáli pokryly šedivou mlhou. Nepřetržitě létaly blesky. Jeden udeřil do vysokého morušovníku na konci pole. Všechen viditelný svět zaplavil oslepující září a hrom jakoby otřásl i podlahou, na níž stáli. Calixta si zakryla oči dlaněmi a s výkřikem se zapotácela. Alcée ji objal paží a na okamžik ji k sobě křečovitě přitiskl. „Bonté!“ vyjekla, vykroutila se z jeho uvolněného sevření a o krok ustoupila, „další bude na řadě dům! Kéž bych jen věděla, kde je Bibi!“ Nedala se utišit; nechtěla si sednout. Alcée ji popadnul za ramena a zadíval se jí do očí. Když si ji podvědomě přitáhnul, dotyk teplé kůže v něm probudil dávné pobláznění a touhu po jejím rozechvělém těle. „Calixto,“ zvolal, „neboj se. Nic se nemůže stát. Do domu neudeří – kolem stojí vysoké stromy, je na to moc nízký. No tak! Tak už se uklidni, ano?“ 96 | Nova et vetera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271778
Z horkem orosené tváře jí odhrnul vlasy. Měla rudé, vlhké rty – jako jadérka granátového jablka. Pohled na její bílé hrdlo a plné, pevné poprsí ho silně rozrušil. Když k němu vzhlédla, strach ve vlahých modrých očích nahradil matný lesk, který nechtěně vyzradil smyslnou touhu. Zadíval se jí do očí a nemohl udělat nic jiného než se těch rtů zmocnit v polibku. Připomnělo mu to Nanebevzetí. „Pamatuješ si – na Nanebevzetí, Calixto?“ zašeptal hlasem nalomeným vášní. Ach ano, pamatovala si: vždyť v Nanebevzetí ji líbal a líbal a líbal, dokud málem nepřišel o rozum; a aby ji ochránil, uchýlil se k zoufalému útěku. Pokud tehdy nebyla neposkvrněná holubice, pořád byla nedotčená; dychtící stvoření, jehož obranou byla pouze bezbrannost, na niž mu jeho čest nedovolila zaútočit. Ale teď – no – zdálo se, že rty má svým způsobem volné k ochutnání, a zrovna tak bělostný oblouk šíje a ještě bělejší prsy. Nedbali na řinoucí se přívaly a šum vody ji schoulenou v jeho náručí rozesmál. V tom nejasném, tajemném pokoji byla jako zjevení; bílá jako pohovka, na kterou ji uložil. Calixtino pevné, pružné tělo poprvé poznalo, k čemu je zrozeno – jako rozvíjející se lilie, již slunce vyzve, aby svým dechem a vůní přispěla ke koloběhu žití. Hojnost její štědré vášně bez úskoků a klamu byla jako bílý plamen, jenž pronikl do hloubi jeho vlastní smyslnosti, jaké ještě sám nikdy nedosáhnul – a našel v ní odpověď. Jakmile se dotkl jejích ňader, odevzdala se mu v rozechvělé extázi a zvala jeho rty. Calixtina ústa byla fontánou rozkoše. A když se jí zmocnil, zmítali se spolu na samotné hranici tajemství života. Odpočíval na ní jako pokrývka, bez dechu, omámený a vyčerpaný, a srdce mu bušilo jako kladivo. Jednou rukou si přitáhla jeho hlavu a rty se mu lehce dotkla čela. Druhou mu v konejšivém rytmu hladila svalnatá ramena. Burácení hromu se vzdalovalo a sláblo. Do došků tiše bubnoval déšť; vábil je k letargii a ke spánku. Oni se mu však neodvážili podlehnout. Bylo po dešti, a třpytivý zelený svět se ve slunci proměnil v palác s drahokamy. Calixta z terasy sledovala, jak Alcée odjíždí. Otočil se a s rozjařeným výrazem se na ni usmál; a ona povysunula bradu výš a nahlas se rozesmála.
III Bobinôt a Bibi se ploužili domů; cestou se zastavili u sběrné studny, aby se upravili. „Ale ne! Co na to řekne máma, Bibi! Měl by ses stydět. Neměl sis brát ty nedělní gatě. Jenom se na ně podívej! A na límci máš bláto! Jak se tam asi dostalo? V životě jsem takového kluka neviděl!“ Zdálo se, že Bibi na svůj žalostný osud rezignoval. A Bobinôt, jenž se ze sebe a ze syna snažil odstranit známky pochoKate Chopinová | 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271778
du rozbahněnými silnicemi a mokrými poli, vypadal jako starostlivost sama. Z Bibiho bosých nohou a chodidel seškrabával klacíkem bláto, načež si pozorně vyčistil všecky skvrny z holínek. Pak, připraveni na nejhorší – na setkání s pečlivou hospodyňkou – nepozorovaně vklouzli zadními dveřmi dovnitř. Calixta vařila večeři. Prostřela stůl a u krbu chystala překapávanou kávu. Sotva je spatřila, vyskočila. „Ach Bobinôte! Tady jste! Vůbec mi nebylo dobře. Kde jste přežili ten slejvák? A Bibi? Není promočenej? Nic se mu nestalo?“ Popadla Bibiho a zuřivě ho líbala. Bobinôtovi všecka vysvětlení a omluvy, které za chůze skládal, odumřely na rtech; Calixta ho ohmatávala, jestli je suchý, a zjevně nevyjadřovala nic než spokojenost, že se v pořádku vrátili. „Koupil jsem ti pár krevet, Calixto,“ nadnesl Bobinôt. Z bohatě zásobené kapsy u kalhot vytáhnul plechovku a postavil ji na stůl. „Krevety! Ach Bobinôte! Jsi tak hodný, až to není pravda!“ a vlepila mu na líčko pusu, jen to mlasklo. „Jʼvousʼ réponds, dneska si uděláme hostinu – tramtadadá!“ Bobinôt s Bibim si oddechli a začali se radovat. A když si ti tři sedli ke stolu, tolik se nahlas nasmáli, že je muselo být slyšet až u Laballièrových.
IV Alcée Laballière napsal té noci svojí manželce Clarisse. Napsal jí milý dopis překypující něžným zájmem. Sdělil jí, ať domů nespěchá: pokud se jí a dětem v Biloxi líbí, ať tam zůstanou i další měsíc. Vede se mu slušně, a ačkoli se mu stýská, ochotně to odloučení přetrpí – ví přece, že jejich zdraví a potěcha stojí na prvním místě.
V Co se Clarissy týče, po přečtení dopisu byla nadšením bez sebe. Dětem i jí se dařilo dobře. U zálivu pobývala spousta jejích starých přátel a známých; měla tam příjemnou společnost. A první svobodné nadechnutí od sňatku jí jakoby navrátilo blaženou volnost panenských let. Svému muži byla absolutně věrná, ale dočasně se intimity manželského soužití přeochotně vzdala. Takže se přehnala bouřka a všichni byli šťastní. Z anglického originálu přetištěného v The Heath Anthology of American Literature (ed. Paul Lauter; Lexington, D. C. Heath and Company 1994, sv. 2, s. 657–661) přeložila Hana Ulmanová.
98 | Nova et vetera Ukázka elektronické knihy