druhé, musíme nejprve milovat sebe samé. Rozumí se tím, že máme pěstovat láskyplný zájem a péči o sebe. Rozumí se tím, že máme přijímat své emoce a zvláštnosti a vůbec všechno, co nám dává žít. Mnohé ženy při seminářích přiznávají zkušenost, že v určitém okamžiku jejich pocity nebyly přijímány tak, jak by potřebovaly. Právě v té situaci potřebujeme lásku k sobě samým, takovou, která se nepídí pořád jen po tom, co by bývala potřebovala včera, ale která se sama rozhodne pro to, co chce žít a vyjádřit dnes. Jistá žena například trpí po dlouhá léta – možná už od dětství – nedostatkem lásky, až si jednoho dne řekne, že už toho bylo dost. Rozhodne se, že se začne brát taková, jaká je, a hodlá zaměřit svou pozornost na množství drobných znamení lásky, která jí druzí prokazují. Dotyčná si tak skutečně dokázala uvědomit, kolik lásky se jí dostávalo. Hluboce ji to zasáhlo a cítila se milována. Ženy v mých seminářích často poznávají, že si musejí zamilovat nejprve sebe samé. Uvědomují si, jak velice se posuzují, co všechno na sobě odsuzují a nedokážou přijmout. Vlastnosti, které na nich dospělí v dětství odsuzovali jako špatné, tyto ženy hodnotí stejně i dnes. To, co se jim zdá tak nepřijatelné, je někdy jejich pochybování o sobě, závist, netrpělivost nebo neschopnost něčemu se naučit. Přijímat však znamená podívat se na sebe s láskou, a to právě na ty stránky, které se jeví jako slabiny a ve kterých neumíme objevovat skryté dary. Často to znamená dlouhou cestu, pro kterou se musíme opakovaně rozhodovat, máme-li se mít skutečně rádi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271765
Ten, kdo se vypraví na cestu lásky, dobře ví, jak je to někdy těžké, udržet si lásku osvobozenou od všech majetnických nároků a od touhy mít druhého pod kontrolou. Učit se lásce, která probouzí život a slouží mu, znamená celoživotní úkol. Ačkoli každá žena touží po lásce, mnohé z nich mají problém milovat sebe samé, mít rády vlastní tělo, přijímat své já s jeho silnými stránkami i slabinami, a vnímat v sobě laskavě všechno, co je. Mnohé ženy milují druhého člověka jenom proto, aby byly milovány. Ale pokud nemilují sebe samé, bude jejich láska k druhému nenasytná a často bude druhého utlačovat. My ženy si často myslíme, že milujeme bezpodmínečně, ale ve skutečnosti svazujeme svou lásku hromadou podmínek. Domníváme se, že kdyby byl náš partner, náš potomek nebo náš rodič jiný, dokázaly bychom ho více milovat. Zaměřujeme pohled spíše na to, čeho se druhému nedostává, a přehlížíme to, co je. Nedokážeme druhého nechat takového, jaký je, ale sdělujeme mu své očekávání, jaký by měl být. Neustále poukazujeme na to, co neudělal, dáváme mu najevo jeho nedostatečnost, svalujeme na něho vlastní problémy. Ale právě tam, kde druhý to či ono nesplňuje, může žena dosáhnout vlastního rozvoje. Může se na sebe podívat a začít žít to, co jí dělá dobře. Milující žena v nás dokáže druhého přijímat takového, jaký je. Právě ona v něm dokáže vyvolávat dobro a chce ho vést k jeho velikosti. Jakožto milující zaměřujeme pohled spíše na bohatství jeho osobnosti nežli na jeho nedostatky. Milující žena v nás je také tou, která mlčí, když druhý udělá chybu a pozná ji. Neupozorňuje ho na ni, ale umožní mu, aby vlastní cestou dospěl k větší zralosti.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271765
Být milující ženou, to také znamená stát při sobě a hledět na druhého ze svého pevného stanoviska. Milující žena v nás dokáže druhému sdělit, co potřebuje, a dovede naslouchat tomu, co potřebuje ten druhý. Dokáže spojovat obojí tak, že s tím oba dokážou žít. Lásku vyjadřuje právě schopnost sdílet se navzájem, dělit se o něco a účastnit se života toho druhého. Milující je ta, která je tu prostě přítomná. V milující ženě je vždycky láska k životu. V dobách ztrát a nemocí, v době, kdy jsme dlouhodobě potlačovaly své emoce, si často po skončení té těžké doby bezděky povzdechneme: „Chci prostě jen žít.“ Právě v té chvíli jsme milujícími svého života, všeho živoucího v sobě. Jistá sedmdesátiletá dáma na mě zapůsobila hlubokým dojmem mimo jiné i proto, že mi vyprávěla, že je po četných zdravotních problémech jednoduše vděčná za to, co jí život dal. Z lásky k životu dospěla k závěru: „Chci oslavovat svůj život a dělám to každodenně.“ Vždycky si zvolí něco, třeba jen drobnost, na kterou se v běžném denním shonu zaměří a na kterou se může těšit. Poznala utrpení a proměnila je v lásku. Žije svou láskou k životu – a je to láska vášnivá. Emocionalita usnadňuje ženě projevovat lásku k bližním, k dětem, k cizincům nebo k přírodě intenzivněji než muži. Žena dokáže hledět s láskou na to, co má skutečnou hodnotu, a dokáže to vyjádřit tak, že její lásku dokážou vnímat i druzí. Je to pocit, který přitakává životu, veškerému bytí. Žena dokáže hledět s láskou na strom, s láskou umí přijímat hřejivé sluneční paprsky nebo projevenou náklonnost. Otvírá se daru života a lásky.
Ukázka elektronické knihy