„Kyslíku průchod uvolnit, všechny zbytky plic uhnout z cesty,“ zachrchlal Willi, když už se cítil líp. Bříškem ruky si promnul oči zvlhlé tou hroznou námahou, zavrtěl rezignovaně hlavou, opět pozvedl dopisnici, a protože už nechtěl riskovat, že se hlasitě rozesměje, spokojil se s tím, že ve svém pijáckém obličeji pohřbil náznak shovívavého úsměšku. „Zdá se, že to je něco veselého…“? „Co?“ zeptal se Willi chraplavě. „Tady ten lístek. Tomu lístku se pan poddůstojník přece směje.“ „Jakpak by ne! Dyť je to fakt k smíchu. Tomu se smíte zasmát dokonce tím svým blbým hehehe. Předveďte to ještě jednou.“ „Mám se smát?“ „Vy se přece smát neumíte, máte jen udělat hehehe.“ „Čemu?“ „Sám sobě. Ale proč to neděláte? Přikázal jsem vám to přece.“ Ordonanc se odmlčel, jako by vskrytu zkoušel hlasivky. „Tak bude to?“ Muž s povislými rameny nehnul brvou a spustil: „Hehehe, hehehe…“ „Nechte toho, probůh, to mi stačí. Akorát mi to moří ušní bubínky. A jinak můžete zase zmizet. Ale jestli se vrátíte až za tři tejdny, tak bude zle. Rozumíte?“ „Jawoll.“ „Tady, nezapomeňte svůj samopal. Je to majetek branné moci. Ten se musí chovat jako oko v hlavě. Ale vidím, že ty vaše oči… no jo. Vy jste tak dlouho slzel z těch svejch fórů, až jste úplně přestal vidět. Jak
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271741
vidíte situaci? Myslím těma svejma dvojitejma čočkama? Vše podle plánu, že? No dobrá. Můžete si dát odchod. Ale vemte s sebou ještě tenhle dopis. Máme ztrátu jednoho muže. Doufám, že jeho matka umí číst německy. – Nejste taky z Horního Slezska?“ „Ze Zadního Pomořanska,“ řekl ordonanc. „Tak, ze Zadního Pomořanska,“ opakoval Willi, „smějou se tam všichni tak?“ „Jawoll.“ „Pak chápu, že je tam u vás tolik vlků.“ Willi za vojenským poslem hleděl tak dlouho, dokud nezmizel za ramenem smíšeného lesa, počtvrté si přečetl lístek a zařval: „Kule!“ Artista s tlustou hlavou vzhlédl od svého hrnce a kolíbal se ke svému desátníkovi. „Poslouchej, Kule, co dostal Zacharias za lístek.“ Willi četl: „Milý táto, snad se nebudeš zlobit, že je to kluk. Váží tři a tři čtvrtě kila a hrozně křičí. Všichni říkají, že je Ti podobný. Porod byl snadný. Za deset dnů mě pustí z nemocnice domů. Dopřej si klidně trochu té radosti. Tak se nám to přece povedlo, to, co jsme chtěli. Dostaneš dovolenou? Všichni moc čekáme. Ernin muž psal; je v americkém zajetí. Už si mysleli, že je mrtvý. Hrozně dlouho nepsal. Ty bys taky mohl psát trochu častěji. Lístek polní pošty stačí. Máme dát maličkému jméno Willi, nebo Lothar? Erna myslí Lothar. Srdečně Tě zdraví Tvoje žena Liesel.“ „Bohudíky,“ řekl artista s úlevou. „Teď nám už nebude muset každé ráno vyprávět svůj sen. V duchu byl pořád v posteli své ženy.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271741
„Prej Willi se má jmenovat,“ řekl desátník, „ausgerechnet stejně jako já. Ten malej panchart by se snad měl jednou dát na poddůstojnickou dráhu.“ „Řekl bych,“ řekl artista, „že bychom měli Zachariase překvapit.“ „No a japak: každý ráno totéž. ‚Zdálo se mi, že se mý ženě narodilo dítě.‘ – Jen počkej, chlapečku, my ti to naservírujem, že budeš čubrnět.“ „Já musím bohužel zase jít, aby se mi nepřipálilo zelí.“ „To už zas bude zelí?“ „Ale na škvarkách.“ „Měl bys radši vysvlíknout tu svou Almu a strčit ji do hrnce. Ta by určitě chutnala líp než ty zatracený škvarky.“ „Až v penzijním věku,“ řekl tlusťoch, „až v penzijním věku,“ a spěchal k ohništi. Zvedl pokličku, počkal, než pára, co se tam nashromáždila, vystoupala všechna vzhůru, vzal do ruky vařečku a začal míchat. Nakláněl hlavu daleko nad hrnec. Když už to zase začalo probublávat, když už oheň vodě tak zatápěl, že začala vyskakovat jako káča, které dává bič co proto, když na povrch vystupovaly drobné bublinky a prožily tam svůj krátký, vřelý vteřinový život – sotva narozené, už praskající –, v tu chvíli zelí vařečkou po okrajích stlačil dolů, vší silou a energicky. Útok ohně mohl začít znovu. Artista se bez ohlížení natáhl, aby vzal kus dřeva, které mu tak radostně obstarával Poppek, a aby ho strčil pod hrnec. Ale nedosáhl rukou až na dřevo a otočil tím směrem hlavu. Vtom ztuhl úlekem. Dva metry od něho seděla velká krysa a hleděla na něj klidnýma
101
Ukázka elektronické knihy