98
PÁTÁ ELEGIE
pro diváky okolo, nesčetné mlčící mrtvé:234 Ti by pak hodili poslední, šetřené stále, skrývané stále, nám neznámé, věčně platné mince pro štěstí před konečně se v pravdě usmívající pár na ukojeném koberci?235
a improvizaci. Tím spíše, že zde bystře tvrdí (s. 124) že právě nyní ve fiktivní scéně se uskuteční onen zenit mezi „Málo“ a „Příliš“, který jsem nazval „Akorát“. 234 Výchozí představa milostného aktu ve „veřejném prostoru“ (jak se teď někdy říká), na náměstí, ale zesílil bych to na sportovní stadión, je voyeurská a pornografická. K podobným věcem dochází (či možná už jen docházelo kdysi) za sociálního schválení pouze při hromadných, svátkových karnevalech, kdy se toho navíc účastnili všichni. Nebo možná kdysi i existoval zvyk veřejné soulože panovnické dvojice, nebo alespoň její simulace v symbolické rovině. Na svatbách je ovšem tento moment naplnění manželství obklopen ceremoniemi a všichni se na něj soustřeďují, byť už nejsou jeho přímými svědky. V básni jsou milenci (a nikoli novomanželé) obklopeni opravdu diváky, vidoucími, ale neviditelnými, protože mrtvými: jsou to asi naši nesčíslní předkové, kteří vystupovali ve Třetí jako původci Libida (individuálního, každým jinak zděděného). Poznávají se ve figurách aktuálních milenců? (Proti gustu žádný dišputát, ale ani to mi nedělá dobře.) Zajímavé zobrazení údajně autentického milování zkusil Antonioni v Zabriskie Point, kde se dvojice téměř akrobaticky (v kotrmelcích a téměř saltech po svahu) miluje v pouštní krajině zmíněného „pike“, přičemž jejich osamělý akt je doprovázen souložemi desítek dalších, fiktivních párů. 235 Tak kdo je ukojen? Ne milenci sami, ale to pod milenci. Velmi důsledné použití „koberce“ od počáteční podoby jako sdíraného výskoky a dopady akrobatů, pak „náplasti“ na nebem zraněné zemi; po koberci někdy vycházejí někdy z kostela novomanželé (a po nich se házejí mince pro štěstí, konfety, rýže), tady se ale milují. Kdybych žertoval s kobercem pod milenci, je na tom dost pravdy: každý si může přijít na svoje, ale je to nakonec, v běžných podmínkách, ne koberec, ale postel, která to objektivně registruje a sčítá za oba. – Celkově na mě Pátá dělá dojem básnické paralely k Drei Abhandlungen zur Theorie der Sexualität: pudy, jejich sublimace, další tzv. zdroje sexuality (např. právě jako pohybové pouťové atrakce typu houpaček a skluzavek, sport, tělesná námaha), inverze, perverze, reaktivní výtvory, „Lust“ měnící se v „Unlust“, vytěsnění (způsobující nevědomou nechuť), ideální koitus. – Steiner celou tuto strofu desexualizuje a převádí ji na „na nádherně cítěné“ („das herrlich Erfühlte“) z Deváté, na „konturu citu“ ze Čtvrté a vůbec na cosi ryze duševního. Je to podle mě proto, že si nedovede představit sexuální akt v jeho ne snad symbolice, ale řekl bych v jeho „symptomatice“. Dělá to dojem, že milenci by měli u něj prostě imateriálně operovat v prostoru citů bez jakékoli účasti tělesného, když já to vidím, že by měli svými těly vyjádřit „city“, jež jdou nad běžné uvědomované interpresonální vztahy. Akrobati v jejich dokonalém cvičení by pro to byli na jedné straně venku, na ploše vzduchu kresleným obrazem, jednak reálným, „infantilním“ počátkem či náběhem (Rimbaud v Nezvalově překladu: „ach, buďte aspoň při koitu / jako baletky!“): naše těla jsme už používali v chůzi, tanci, sportu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271487
99
PRŮBĚH PÁTÉ (Ve Čtvrté se vyprávělo, jak jsem jako dospělý s žádnou milou nevydržel, a už předtím, jak jsem všechny blízké musel opustit, i toho otce, ztrápeného, co ze mě bude, když nebudu konat jako loutka podle předepsané role – zmocnil se mě anděl a vytáhl mě odtud, abych zkusil zpívat o světě. Ale nakonec víc hrdinství je možná v malém dítěti, co přijme smrt. Nejsem sám, kdo se po horizontále toulá z místa na místo, a nejsem sám, kdo zkouší život na nějaké vertikále, pohyb v nějakých výškách. Vezměme si třeba akrobaty, a zkusme je rozehrát jako živé pimprlové divadlo, když do nich dosadíme ty, které namaloval Picasso.236) Strofa 1 (Dívám se na to jejich představení, jsem jeden z diváků:) Proč tahle exhibice? Co nám to chtějí ukázat? Už od malička jsou tím posedlí… A přitom jen jako by předváděli nějaké podrobení se čísi vůli, nějakému programu: to snad nedělají oni, ale nějaká sadistická síla mimo ně, jim. (Jako kdyby se ke gravitaci a proti ní přidalo něco umělého, jiného, ale to nejsou ti šťastní „péráci“ nebo supermani s křídly, všichni ti, od dob Verna, multiplikovaní úžasnými protézami:) Tohle se děje na holém těle, jako když šlechtic pro zábavu sroluje cínový talíř. Strofa 2 Jako bych se díval dovnitř své oblíbené růže – nebo spíš plané růže –, je to tam uvnitř všechno animované: zrychlený film a místo pestíku a pylu postavičky. Vidím to hlavní: na pestík-muže padají jako oplodňující zrnka pylu jeho vlastní děti, kluci: už tohle mi připadá divné. (Nevím, jestli bych právě toto rád v dětství se svým oficírským otcem dělal.) Není to všechno divné? – vždyť nikdo z nich jako by nebyl šťastný, že se jim to tak daří: jsou nějak napjatí?, nebo otrávení z toho, co dělají? Nějaký závoj na nich leží. Strofa 3 (Probereme celou tu jejich rodinu uvnitř divácké růže, jednoho po druhém, třeba na něco přijdeme). Takže nejprve ten děda. U toho by se otrávenost ještě dala pochopit: už jen bubnuje a je dost mimo, všichni vrstevníci zmizeli a nemá v sobě s kým mluvit.
236 Je to analogické v současnosti používanému prostředku, když se vezmou postavy komiksu a natočí se s nimi hraný film.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271487
100
PRŮBĚH PÁTÉ
Strofa 4 Pak ten hlavní, chytač. Ten je přece v plné síle, a žádné deprese by neměl mít. Přitom je i dost naivní na to, než aby to byl nějaký utrápený neurotik. Strofa 5 Pak ta holčička (?). Nevypadá nejzdravěji, asi bývá nemocná, tak to že by byl ten smuteční závoj na celé rodině? Možná dřív pomáhalo, že ji rozveselili svými kousky – ale to už teď zjevně nefunguje. Strofa 6 Tak ti malí kluci (proberu je oba na jednom /?/). Ti musí být během tréninku asi pořádně „buzerovaní“, než se to naučí: těch je mi opravdu líto. Padají z výšky jako hrušky ze stromu, sražené větrem, a pak dostanou ještě vynadáno. A to všechno před mámou, kterou tak milují. Ta musí dělat, že je tohle mučení v pořádku, a tak se pokus o lidský kontakt vytratí z obličeje, jako by se roztáhl po těle, protože to taky jediné může ty vaše trenéry zajímat: jestli jste si nezlomili nohu. A znovu trénink: pak když má člověk chuť brečet, tak radši, že ho pálí omlácená chodidla.237 A stejně přitom chtějí, aby se člověk stále usmíval, naslepo, jako by v sobě nosil nějaké sladké tajemství nebo si něco užíval. Strofa 7 Anděli! (Kdybys byl.) Když se takový úsměv, ne slzy, ale jejich překonání, objeví, musí to být opravdový destilát citu, esence, kterou by se dalo léčit. Ať se to neztratí, sbírej ty utrápené úsměvy do nádoby, jako v apotéce, s latinským nápisem. Strofa 8 Tak teď nakonec ty, líbezná paní. Ty neskáčeš, do vzrušení z rizika tě chlapi nepustili. Ty neukazuješ svoje výkony, nýbrž svou krásu. Každý z mužských diváků se na tobě pase pohledem, ale ty víš, že to není žádná láska, že je to asi jen doplnění toho vzrušení, co mají z koukání na skákání, a tak je ti to jedno, pokud divák neuteče a nekouká na tvoje mužské zadarmo.
237 To se koneckonců děje stejně nevědomě, jako je nevědomá ona „Unlust“ podtažená pod celým vystoupením: že se slouží nějaké jako cizí prožívané vůli, nutkavému, a proto možná odmítanému pudu?
Ukázka elektronické knihy