98
F. F O R T E • G . A N S E L M I
rom u l u s • p r v n í k r á l
Na chvíli dokázal zapomenout na svoje obavy, na svět, který ho obklopoval, na školu, a dokonce na to, že se má vrátit do vesnice a znovu se setkat s otcem a s matkou, a hlavně s Remem, kterého už tak dlouho neviděl, a dopřával si dokonalé slasti, kterou ho bílé a teplé Eulaliino tělo umělo obdarovat. „Sbohem,“ řekl jí ve chvíli, když slast nezadržitelně dostupovala svého vrcholu a vytryskla jako gejzír horoucí lávy. Sesul se na ni a bylo mu přitom jasné, že ji víckrát neuvidí.
7 Pahorek Palatin, r. 755 před Kristem
„O
dešel jsi jako chlapec a teď vidím, že je z tebe muž.“ Faustulus stál uprostřed pěšiny na okraji pastviny, objal ho a láskyplně k sobě přitiskl. Romulus zůstal v tom objetí plný protichůdných pocitů. „Pamatuji si tě vyššího, otče,“ odpověděl s úsměvem. Faustulus naznačil pohlavek. „I se zavřenýma očima tě ještě dostanu na zem.“ Na otcově postavě i tváři si Romulus všiml slabosti, kterou u něho nepamatoval. „Jsi víc než vítán,“ řekl Faustulus a poklepal ho po rameni. „Tvé matce vyskočí srdce z hrudi radostí.“ „A… Remus?“ Faustulovou tváří se mihl stín. „To brzo uvidíš. Ale nejprve pojď, chci všem ukázat, jak můj syn vyrostl.“ Cestou k vesnici ho Faustulus zahrnoval otázkami. Chtěl vědět, co se v Gabii naučil, koho tam poznal, jaká místa navštívil. Romulus s radostí odpovídal přerušován neustále pastýři, které v polích potkávali a kteří jim šli v ústrety, aby ho mohli pozdravit. Všechno mu připadalo tak známé, až se mu svíralo srdce,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271379
99
F. F O R T E • G . A N S E L M I
rom u l u s • p r v n í k r á l
zároveň ale jiné, menší a špinavější, ubožejší, než jak to uchovával ve vzpomínkách po celá ta léta, kdy byl daleko. Když konečně dorazili k jejich chýši, slunce urazilo polovinu své denní dráhy. Uviděl Acca Larentii, jak ho od prahu pozorně sleduje. „Tak ses vrátil,“ zašeptala tiše. Romulus ji něžně objal. Matka mu teď sahala hlavou po prsa. Byla stále ještě krásná, ale kolem očí se objevily hluboké vrásky a vlasy ztratily svůj někdejší lesk. „Jsem šťastný, že tě vidím, matko.“ Acca Larentia se na něho upřeně dívala tím přísným pohledem, který si dobře pamatoval. „Proč jsi nedal vědět, že se vracíš?“ „To já jsem ho požádal, aby se vrátil brzy,“ vložil se do toho Faustulus. „Chtěl jsem tě překvapit. A přál jsem si, aby tu byl dnes, po mém boku.“ Acca Larentia se lehce zachmuřila. „Rozumím. Je dobré, že tu bude také Romulus. Tak běžte.“ Romulus se zmateně podíval na rodiče. Nechápal, o čem mluví. „Pojď,“ pobídl ho Faustulus. „Čeká nás soud.“ „Jaký soud?“ „To hned uvidíš.“ Aniž řekl cokoliv dalšího, vedl syna doprostřed vesnice. Na velkém kruhovém prostranství určeném pro shromáždění panovala slavnostní atmosféra. Vypadalo to, že se sešla celá komunita, všichni tu zjevně prožívali velké očekávání. Romulův příchod vyvolal obrovský rozruch. Každý, kdo ho ještě neviděl, ho slavnostně vítal, všichni byli plní zvědavosti a nadšení. Faustulus se zatvářil nelibě. „Posaď se vedle mě,“ řekl mu. Romulus ho následoval doprostřed místa určeného starším a posadil se mezi něho a Elbutia. Dav před nimi se rozestoupil a utvořil uličku, kterou viděli přijíždět Rema na jednom z těch vzácných koní, jež bylo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271379
100
F. F O R T E • G . A N S E L M I
rom u l u s • p r v n í k r á l
možno v té oblasti vídat. To malé zvíře se silnýma, robustníma nohama jako kdyby mizelo pod mohutnou bratrovou postavou. Měl na sobě šat mnohem bohatší než ten, který nosili pastýři a který si nechal i Romulus. Za ním Blesus, Sabutius a další mladíci kráčeli zpupně a sebejistě se rozhlíželi kolem sebe. Romulus spatřil hubeného muže s utrápenou tváří, oblečeného v hadrech. Vlekl ho kůň a zápěstí měl pevně svázaná. Remus jel na koni, pohled nehybný a pyšný, ale když si všiml Romulovy přítomnosti, ve tváři se mu na chvíli objevil výraz překvapení. „Tak ses vrátil,“ řekl a sesedl z koně. Romulus přikývl. „Vidím, že ses změnil.“ „Ty taky vypadáš jinak, než jsem si tě pamatoval,“ odpověděl Remus. „A ne líp.“ Otočil se k mladíkům, kteří ho doprovázeli, a ukázal na vlastní oděv. „Myslím, že teď je snadnější nás rozpoznat.“ Salvus a Sabutius a několik dalších se hlasitě zasmáli. Romulus se snažil nenechat se vyvést z míry a upřeně bratra pozoroval. Krátkou pauzu přerušil Blesus. Vedl svázaného muže a kopancem ho srazil na kolena. Zajatcova tvář byla stažená, v dokořán otevřených očích se zrcadlilo utrpení a vypadal tak starší, ale Romulus usoudil, že nebude o mnoho starší než on. Od Remových druhů zazněly urážky a výhrůžky. Faustulus je ale zvednutými pažemi umlčel. „Požádal jsi o soud nad tímto mužem,“ řekl k Removi. Ten zprvu neodpovídal. Přistoupil ke klečícímu zajatci, pak se podíval do davu. „Žádám, aby tady ten byl potrestán,“ řekl nahlas a vyvolal souhlas mnohých přítomných. „Z čeho ho obviňuješ?“ zeptal se Faustulus. „Je to zloděj ovcí,“ vykřikl Remus. „Překvapili jsme ho a chytili před několika dny. Toto shromáždění se mělo konat už dřív.“ „Spravedlnost nespěchá, Reme,“ odvětil Faustulus. „Jaké důkazy proti tomu muži máš?“
Ukázka elektronické knihy