*
Když jsem dneska přišla do školy, zastavila mě u dveří třídní. Bylo jasný, že už tam na mě čekala a že se asi něco stalo. Když viděla, že nechápu, co se děje, jen na mě kývla, ať jdu za ní do kabinetu. Tam už seděla učitelka na příroďák a bylo vidět, že je to domluvený. Řekly mně, ať si sednu, že by se mě potřebovaly na něco zeptat. A potom učitelka příroďáku vytáhla nějakej sešit. Nejdřív jsem nevěděla, co to je, ale pak mi došlo, že je to ta má slohovka. Rychle jsem přemejšlela, jestli třeba přírodopisářka není v jinejch třídách taky češtinářka, a napadlo mě, že mně ta moje chce určitě dát basu a ještě se chtěla poradit s druhou češtinářkou. Třídní se ale místo toho zeptala: „Baru, ten příběh, co píšeš ve slohovce, sis jenom vymyslela, nebo je to pravda?“ Koukala jsem z jedný učitelky na druhou a vůbec mi nedocházelo, proč se na to ptají. Nejdřív mě napadlo, že třeba se jim to líbilo, ale jestli je to vymyšlený, tak mi dají pětku, protože to mělo být opravdový dobrodružství, tak jsem řekla, že je to fakt doopravdy, že se mamka vrátila domů teprve včera. „To nemyslím,“ zavrtí hlavou přírodopisářka a je mi najednou šíleně protivná, jak má takovej velikej nos a úplně oranžový vlasy a smrdí nějakou odporně silnou voňavkou.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271258
„Myslíme to o tom, že tě tatínek někdy bije,“ dodá hned třídní a dívá se na mě a čeká, co řeknu. Ta je aspoň na rozdíl od přírodopisářky taková milá. Když jsme ji dostali tenhle rok za třídní, připomínala mně takovou pohádkovou maminku, třeba jak byla v tom Zlatým věnci nakreslená maminka Červený Karkulky nebo tak něco. „To je, holka, strašně vážná věc,“ řekne zase přírodopisářka a skoro mně připadá, že mě tím svým ptačím nosem chce klovnout. Najednou se mi chce brečet, protože vůbec nechápu, proč tady musím být a proč mě obě učitelky tak vyslýchají. Třídní to asi poznala a hned mě začala utěšovat a snažila se bejt milá a hladila mě po rameni. „Všechno je, Baru, v pořádku, od toho jsme přece taky tady, já i paní učitelka výchovná poradkyně, abychom dětem pomohly, když je něco trápí.“ Snažila jsem se ze všech sil zadržet brečení. Konečně ale aspoň vím, proč je tady ta přírodopisářka. Že je jako výchovná poradkyně. „Jestli je to o tom bití pravda, musíš nám to říct,“ dodala hned přírodopisářka a zase trochu zaklovala tím svým zobanem a ještě u toho naštvaně ťukala tužkou do mýho sešitu, až mi tam nadělala takový hnusný tečky, skoro jako by mi ho rozklovala. „Báro, je to pravda?“ přidřepla si ke mně třídní a dívala se na mě.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271258
Trochu jsem přikývla. I když včera mně taťka nenařezal. Ale jen proto, že jsem slyšela, jak se s mamkou hádají, a pak už bylo jasný, že mně taťka chce dát vejprask, takže jsem se rychle zamkla v kuchyni a ještě jsem radši držela dveře, aby na mě nemohl. „Takže my ti to teda věříme,“ přikývne přírodopisářka a dívá se na mě strašně přísně. „Ale víš, co teď nastane?!“ Koukám na ni, ale nic neříkám, protože nevím, co by mohlo nastat. A taky vidím, že mi nevěří. Když je jasný, že jí neodpovím, pokračuje: „Teď budeme muset zavolat sociálku, a ta to začne u vás doma řešit. A taky je možné, že tě dají na nějaký čas do dětského domova, aby se ukázalo, jestli nám nelžeš. Uvědom si, že jestli sis to vymyslela, tak to tátovi opravdu moc ublíží.“ To už mně začaly týct slzy. Najednou jsem si představila, že by jako třeba taťku dali kvůli mně do vězení nebo že bych už nemohla bydlet doma, ale někde pryč daleko s úplně cizíma děckama bez mamky a taťky. A to jsem za žádnou cenu nechtěla, to radši vydržím to bití, říkala jsem si v duchu. „Já to opsala,“ vyhrkla jsem najednou a hrozně jsem zavzlykala, „… p odle knížky… co jsem měla půjčenou od mamky… z knihovny…“ Vůbec jsem nedokázala zastavit pláč, protože tohle bylo to nejhorší, co se mně kdy ve škole stalo. Třídní mně podala papírovej kapesník a řekla, ať
100
Ukázka elektronické knihy