Karin Lednická Lidé přicházeli neustále, mluvili různými jazyky a z doposud slezským nařečím hovořící oblasti se stal uhelný babylon. Všichni příchozí též pochopitelně potřebovali někde bydlet. Zpočátku si nacházeli podnájem u místních domkářů, pro které to představovalo vítaný a snadný zdroj přivýdělku. Princip byl jednoduchý: přes den chalupníci pronajali postel mladíkovi, který chodil na noční. Jakmile se majitel domácnosti vrátil z denní směny, ulehl namísto nájemníka do stejné postele, do stejných peřin. Systém sdílených postelí přetrvával docela dlouho, ale pak se začaly stále častěji ozývat hlasy, že takovéto soužití je naprosto nevhodné, nehygienické a zdraví dělnictva ohrožující. A protože vedení těžařských společností potřebovalo pracovní osazenstvo silné, zdatné a odpočaté, začaly v bezprostřední blízkosti šachet vyrůstat ubytovací kolonie. Svobodní směřovali do dělnických kasáren; pro ty, kteří si rodinu přivedli nebo založili, se stavěly domky. Obvyklá vesnická pospolitost zde byla nahrazena pospolitostí havířskou. Roli rodiny v mnoha ohledech převzala komunita; výchovu i zábavu předškoláků obstarávaly po většinu dní ostatní děti. Na maluchy neměl nikdo čas ani náladu; v teplých měsících roku je matka vídala jen tehdy, když dostali hlad nebo když je únava zahnala na kutě.
Také Hanes Pospíšil, Jozefův a Ludwikův otec, přišel před dvaceti lety za lepším. Opustil rodový statek na Hané, protože jako třetí syn v řadě tam měl jedinou jistotu: že stráví celý život dřinou na poli, i když by se raději viděl u koňů v maštali. Navíc vzhledem k panovačné povaze svého nejstaršího bratra tušil, že se jeho postavení nebude příliš lišit od postavení běžného čeledína, a jeho vrozená hrdost tento fakt odmítla přijmout. Odcházel s rozhodnutím, že pokud má celý život dřít, pak raději na sebe. A pokud ho má někdo sekýrovat, ať je to raději člověk cizí, od toho se mu to bude přijímat snáz. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271195
Šikmý kostel Pln odhodlání nasedl v Přerově do nejlevnější, tedy čtvrté třídy osobního vlaku provozovaného Severní Ferdinandovou dráhou. Věděl, že za utracených pár krejcarů může sotva očekávat bůhvíjaké pohodlí, koneckonců jako selský synek byl uvyklý jízdě na povozu. Přesto ho poněkud zaskočilo, že železniční vagon nemá lavice k sezení ani střechu. Usedl do rohu, kde alespoň tolik nefoukalo, ale před kouřem a popílkem z lokomotivy se stejně neuchránil. Po několika hodinách jízdy vystoupil v Bohumíně. Chtěl se projít po městě, aby trochu protáhl strnulá záda, ale před nádražní budovou se hemžilo tolik lidí, jako doma nebývalo ani o pouti. Na rozdíl od domova zde však vládla nálada neveselá; všichni se tvářili jaksi zachmuřeně, jeho jako by ani neviděli. Chvíli se prodíral lhostejným davem, ale zanedlouho na něj padla rozmrzelost. S úšklebkem se obrátil a odešel zpátky do čekárny. K večeru nasedl do vlaku Košicko-bohumínské dráhy a ten ho konečně dopravil do Orlové. Utrmácený, zaprášený a s plátěným vakem na rameni postával na nástupišti a trochu udiveně si prohlížel dlouhou řadu vagonů naplněných uhlím, která stála na zadní koleji. Teprve když se peron úplně vylidnil, Hanes se zhluboka nadechl a vykročil do nového života. Ranní odhodlání jako by se však rozplynulo v kouři lokomotivy. Se shrbenými rameny mířil ven z nádraží. Váhavě kladl nohu před nohu, jako by na každém kroku očekával nějaké nebezpečí. Poplašeně těkal očima v houstnoucím šeru a poprvé zaváhal, jestli se rozhodl dobře. Nebyl to nerozum, opustit všechno, v čem vyrostl, rozkmotřit se s rodinou a odjet na naprosto neznámé místo, které ho zatím vůbec nevítalo s otevřenou náručí? Udělal dobře? Neudělal by líp, kdyby se teď otočil na podpatku a počkal na zpáteční vlak? V šeru padajícího soumraku působil prostor před nádražím nevlídně. Hanesovi bylo téměř do pláče. Kam jsem se to dostal? Zvedl hlavu k temnícímu nebi, jako by tam mohl nalézt odpověď na všechny svoje otázky. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271195
Karin Lednická A pak to uviděl: bílý kostel s kruhovou věží a střechou, která vypadala jako obrovský zvon. Působivě se tyčil na vysokém kopci a v Hanesovi se poprvé zatetelila naděje. Co když mu tím chce Pán naznačit, jakým směrem se vydat? Rozhodl se poslechnout. Ať už Hanesovy kroky vedl kdokoli, po chvíli ho z nejtěžších chmur vyvedla vývěsní tabule s nápisem Harenda. V zakouřeném hlaholu si poručil pivo a zeptal se výčepního, kde se má ucházet o práci na šachtě. „Teď navečer nikde. Ale zeptej se tamhle chlapů, ti budou vědět co a jak,“ pokynul ten dobrý muž směrem k nejhustěji obsazenému stolu u okna. Byla to dobrá rada. Po několika společně vypitých pivech se Hanes odpotácel do domku jednoho ze svých spolupijců a budoucího kolegy, který mu přátelsky nabídl, že může spát u nich v Mizau, než si najde něco vlastního. Kolonii Mühsam, dělnickým lidem zkomolenou na Mizau, tvořily čtyři desítky domů o čtyřech bytech, původně projektovaných pro rodiny. Příval prácechtivých však způsobil, že některé byty obývalo až patnáct lidí. Životní prostor se zde scvrkl na slamník na podlaze, který si nebylo radno prohlížet. Několik set lidí mělo k dispozici dvě pumpy a z nedostačujícího počtu kadibudek se na ulice řinula močůvka. Když dvacetiletý uprchlík z hanáckého statku ze sebe nazítří ráno u kolonijní pumpy splachoval prach cest i kocovinu, měl v sobě malou duši. A když pak kličkoval mezi smrdutými strouhami do přijímací kanceláře jámy Bettina, musel v sobě znovu sesbírat všechnu odvahu i odhodlání, aby se neotočil a nezamířil zpátky na železniční stanici. Netrvalo však dlouho a byl rád, že to neudělal. Jednak inspekční vyslanci barona Rothschilda, majitele kutacích práv na orlovském panství, shledali hygienické podmínky v kolonii Mühsam nesnesitelnými, ba téměř středověkými, a nechali zbudovat alespoň provizorní odtoky pro splašky. Také v dalších ohledech se Hanesův život měnil k lepšímu, a když tuto skutečnost zase jednou zapil v Harendě, v opilosti si 100 Ukázka elektronické knihy