Oba dva jsou zachyceni ve sbírce prvních próz a ke hrobu osmnáctileté Mařenky na radostínském hřbitově mě zavedl, když jsem s ním poprvé navštívila Krásněves. Láďova matka žila tehdy už na výměnku, bylo jí pětašedesát a připadala mi, v šátku na hlavě a trochu sehnutá, spíš jako babička. Tou ostatně při tolika dětech také mnohonásobně byla. Na chalupě žil po svatbě syn Bohumil, po otci také kovář. V roce 50, kdy jsem k nim s Láďou přijela, měl už pět dětí, od dvou do osmi let. Chalupa měla všehovšudy dvě „seknice“ a výměnek sestával z kuchyňky sotva na otočení a stejně maličkého pokojíku. Ten byl teď přenechán nám. Ačkoli jsem byla sama z domova zvyklá na podobně chudé a stísněné prostředí, v krásněveské chalupě jsem se cítila – a obzvlášť při té první návštěvě – přímo strašně, nejradši bych byla rovnou utekla. Přece jen jsem měla s sebou pár svých věcí, ale tady nebylo, zdálo se mi, kam co položit, kde se upravit. (Vůbec mi v tom prvním zaleknutí ani nevstoupilo na mysl, jak se asi kvůli nám musí uskrovnit ve svých dvou světničkách Láďova maminka.) Navíc ve mně těch pět malých dětí vidělo atrakci, slečnu z Prahy, a tak dveře pokojíku nezůstávaly ani na vteřinu zavřené, vždycky z nich po mně pokukovalo několik hlaviček. A totéž, když jsem vyšla do vsi: neustále v doprovodu, a nejen dětí Dvořákových, ale případně i dalších jejich kamarádů ze vsi. Všichni ke mně byli samozřejmě milí, děti dokonce roztomilé, ale té naprosté ztrátě soukromí jsem nebyla s to přivyknout. Naštěstí měl pobyt v Krásněvsi ještě druhou stránku: nádherný, doslova kouzelný kraj. Byla to přesně ta Vysočina, jakou malovali Blažíček, Slavíček, Kaván a další naši krajináři, jejichž některé obrazy bylo tehdy možné vidět v originálech na stěnách jejich oblíbeného hotelu ve Svratce a – v reprodukcích – na zdech mnoha městských domácností. Krásněves si po té stránce opravdu zasloužila své jméno. Bylo to až nápadné – ať se člověk zastavil kdekoli za vsí, ať se díval, na kterou chtěl stranu, všude si mohl postavit svůj stojan malíř. Každý pohled – do polí, k lesům na vršku i pod vsí, k rybníčkům pod strání i k vesnici samé – nabízel jakoby už hotový, esteticky uspořádaný obraz bez jediného rušivého prvku. Blízké okolí nemělo průmysl, nebyly tu tedy žádné komíny, ale ještě ani pozůstatky opuštěných zemědělských nástrojů a strojů, rezavějící za humny chalup, jak se to později stalo příznačným pro komunistický venkov. Po všech těch krásách mě v prvních dnech provedl Láďa, než ho pohltily polní práce. Pak už jsem chodila sama, a jednou se mi to skoro nevyplatilo. Vyšla jsem si na houby do lesa nad strání, jista si, že ta místa už dobře znám. Ale v jednu chvíli jsem uhnula – jen na pár kroků – na jinou pěšinu, a vzápětí jsem poznala, co znamená „překročit bludný kořen“. Zprvu mi to nevadilo, chodila jsem spokojeně křížem krážem, v lese bylo krásně, byl den, paseky prosvícené sluncem, hub tolik, že už jsem je neměla kam dávat. Ale když jsem začala myslet na návrat a po nějaké pěšině vyšla konečně z lesa, spatřila
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271062
102
jsem úplně neznámou scenérii a v dálce střechy jakési docela jiné vesnice. Pořád ještě bez obav jsem se obrátila zpátky do lesa a namířila, domněle, na druhou stranu. Došla jsem na nějaký vršek, pod nímž les končil, a spatřila jsem tam silnici a u ní rybník. To místo jsem poznala, silnice mě oklikou mohla dovést ke Krásněvsi, ale protože se už hodně stmívalo, nezkušeně jsem usoudila, že když udělám čelem vzad a půjdu lesem pořád rovně, dostanu se do vsi dřív. Jenže jsem nakonec vyšla z lesa přesně u toho rybníka. Udělala jsem kolečko. To už mě přešla chuť na experimenty a dala jsem se radši po silnici. Už se valem stmívalo. Kousek před vsí Dvořákovi i s Láďou ještě nakládali na poli poslední fůru. Byla bych čekala, že si o mne budou dělat větší starost, než jakou jevili, ale jak se ukázalo, mysleli si, že jsem se mezitím už dávno vrátila a čekám doma. A že bych v lesích, pro ně tak známých, mohla zabloudit, zřejmě nikoho z nich vůbec ani nenapadlo. Doma ke všemu babička (převzala jsem to oslovení jaksi přirozeně od jejích tamních vnoučat) polovinu mé houbové sklizně rovnou vyhodila – byly to hřiby hořčáky; tehdy jsem je vůbec neznala, v Branově před válkou nerostly. Trochu jsem cítila, že to podpořilo lehkou nedůvěru k „městské slečince“, a tak jsem se přese všechno okouzlení krajem začala znovu těšit na návrat „do vlastní kůže“. Můj vztah k Láďovu rodišti zůstal takhle dvojznačný, i když jsme zanedlouho začali jezdit za „moravskou babičkou“ na prázdniny se svými vlastními maličkými dětmi. Už měsíce předem jsem se vždycky lekala pomyšlení, jak se tam zase všichni složíme a jak budu zase coby „tetička Kovaříkova“ (Kovaříkovi, tak se Dvořákovým říkalo takzvaně po chalupě, podle řemesla, jež se tam provozovalo ve staré barokní kovárně) tlačit kočárek po mezích, sledována pohledy vesničanů a hejnem dalších dětí. Vždycky se však stalo, že mě půvaby kraje časem polapily, a nebýt vědomí, že přinejmenším stejnou obtíž jako pro mne s dětmi představuje náš pobyt na výměnku i pro Láďovu maminku, byla bych nakonec s odjezdem leckdy už ani nespěchala. Když jsme později, už v pěti, do Krásněvsi nemohli jezdit, přijížděla „moravská babička“ v zimě na nějaký týden za námi do Prahy a také za Láďovým mladším bratrem Stanislavem do Plzně. Musela to být pro ni obtíž, stěžovala si vždycky na oteklé a bolavé nohy. Ale náš poslední pobyt na Vysočině nám zařídila právě ona, a to v obci přes les od Krásněvsi, a tehdy tam za námi ještě bez obtíží přicházela. Ale možná i proto, že to nebyly pražské chodníky a že lesy milovala. Její muž, jak mi Láďa vyprávěl, jí proto říkal „lesní droužka“ (je o tom povídka v Ledňáčkovi), a leckdy se až zlobíval, že jen má chviličku, už mizí s plachtou přes rameno v lese. Nemizela samozřejmě zbůhdarma, přinášela Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271062
maliny, houby, v plachtě klestí, ale byl to pro ni zřejmě oddech od polní a hospodářské dřiny. Ta obec, kde nám tehdy vyjednala pobyt, se jmenovala Rousměrov a celé ty prázdniny se staly památnými ze dvou důvodů. Zaprvé kvůli nesmírně pohostinné a laskavé rodině, u níž jsme bydleli. Jmenovali se Mičkovi. Pan Mička byl sedlák, který odmítl odevzdat statek družstvu, a neměl proto žádné pomocníky, čeledíny ani děvečky a všechnu práci vykonával jen se svou ženou a dcerou. Statek měl klasický čtvercový dvůr s velikým vjezdem, obestavěný hospodářskými budovami a samostatným výměnkářským domkem s pohodlným velkým pokojem a kuchyňkou. Tam nás ubytovali a místnosti opatřili vším potřebným: přikrývkami, ložním prádlem, nádobím, a dokonce nás přivítali i čerstvě pro nás připraveným pohoštěním. Ve dvoře bydlela ještě v jakémsi malém přístavku dvojice starých manželů, kteří však nebyli Mičkových příbuzní, nebyli to výměnkáři, leda z jiného hospodářství. Nikdo nám tehdy neřekl, kdo vlastně jsou, ale domnívala jsem se, a nejspíš správně, že šlo o takzvané „kulaky“, vyhnané komunisty z vlastního statku, kterých se Mičkovi prostě ujali. A oni se kvůli nám na dobu našeho pobytu přestěhovali z výměnku do onoho přístavku. Byli jsme u té udřené selské rodiny obklopeni ze všech stran takovou péčí a vstřícností, tolika úsluhami a takovou laskavostí, až jsem z toho byla nesvá. Děti u nich měly ráj: protože v blízkosti nebylo nikde koupání, Mičkovi jim stavěli na dvůr necky s vodou, kvůli nim vyváděli ze stáje do dvora hříbátko Helenku, aby se s ním potěšily, a pan Mička ještě večer po návratu z polí dokázal vzít harmoniku a pro radost naší hudbymilovné sedmileté Mařenky hrát a zpívat třeba až do noci. Vlastně jsem ani dobře nechápala, proč jsou k nám tak hodní, když přece těch pár korun, které jim snad zaplatíme za ubytování (ale nejsem si jistá, že je vůbec od nás vzali), pro ně sotva mohlo něco znamenat. Možná to bylo díky Láďově mamince, kterou pan Mička měl, jak sám říkal, velice rád. Nebo byli prostě takoví. Bylo také zajímavé, jak se podle jejich řeči dalo poznat, že oba zřejmě nepocházejí ze stejných končin Vysočiny. Ačkoli měli už vzrostlou dceru, a byli spolu tedy jistě už nějakých dvacet let, sedlák Mička hovořil krásnou čistou moravštinou, jeho žena po česku, div že ne po pražsku. Když za mnou přijel na dovolenou Láďa, rád sklouzával s panem Mičkou zpátky do rodné moravštiny. A pracoval také samozřejmě spolu s nimi, stejně jak tomu byl zvyklý z Krásněvsi, skutečnou dovolenou v těch prvních letech našeho manželství vlastně nikdy neměl. Já sama s našimi malými ratolestmi jsem těžko mohla být na statku něco platná, navíc děti začaly v průběhu prázdnin jedno po druhém ošklivě stonat jakousi infekční nemocí s vysokými horečkami, vypadalo to skoro jako úplavice, a když za mnou přijela z Prahy maminka, i tu do tří dnů vezla sanitka do nemocnice s akutním zápalem slepého střeva. Ráj se tenkrát rázem změnil v mírný horor, ve vsi byl jediný telefon, děti v horečkách až blouznily, doktora se mi poUkázka elektronické knihy
103