Během dne se Hannibal hezky prospal. Zdálo se mu o Miše ještě před válkou, kdy chůva připravila v zahradě před loveckou chatou měděnou vaničku, v níž slunce ohřálo vodu pro Mišinu koupel, kolem poletovali bělásci. Hannibal pro sestru utrhl fialový baklažán a Miša se pak ke sluníčkem prohřáté zelenině tulila. Když se probudil, měl pode dveřmi lístek a kvítek vistárie. Na papírku stálo: Krásnější je volavka, pakliže je obklíčena žabami.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270881
26. KAPITOLA
Čijo během příprav na svůj odjezd do Japonska vtloukala Hannibalovi do hlavy základy japonštiny, aby mohl s lady Murasaki konverzovat v její mateřštině a ulevit jí od namáhavé angličtiny. Zjistila, že Hannibal v duchu japonského historického období Heian tíhne k poezii a cvičila ho v komunikaci ve verších, přičemž se mu svěřila, že básnické vlohy jsou to, co ona postrádá u svého budoucího manžela. Hannibal se před ní musel zapřisáhnout, že bude lady Murasaki chránit, přísahat musel na předměty, které byly podle Čijo pro Západoevropany posvátné. Vyžadovala slib pronesený před oltářem v podkroví a také pokrevní smlouvu, při níž se museli s Hannibalem píchnout do prstů špendlíkem. Pouhými sliby zastavit čas nedokázali. Když se lady Murasaki a Hannibal chystali odjet do Paříže, Čijo si balila věci do Japonska. Serge s Hannibalem pak na nádraží Gare de Lyon pomohli Čijo naložit lodní kufr do vlaku směřujícího do přístavu, zatímco lady Murasaki vedle Čijo seděla do poslední chvilky ve vagóně a držela ji za ruku. Neznalý člověk, který by sledoval jejich poslední vzájemnou úklonu, by si mohl myslet, že jsou prosté jakýchkoli emocí. Už cestou domů Čijo chyběla jak Hannibalovi, tak lady Murasaki. Teď zbyli jen oni dva. V pařížském bytě, který otec lady Murasaki opustil před válkou, vládl díky jemné hře stínů vrhaných předměty z lakovaného dřeva japonský duch. Pokud kusy nábytku, z nichž snímala jeden přehoz za druhým, vyvolaly u lady Murasaki vzpomínky na otce, nijak to na sobě nedala znát. 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270881
Spolu s Hannibalem uvázali po stranách oken těžké závěsy a vpustili do interiéru sluneční paprsky. Hannibal shlížel na Place des Vosges, prostorné náměstí obklopené domy z červených cihel zalitými sluncem, jedno z nejkrásnějších v Paříži navzdory zahradám zanedbávaným během války. Právě tady na nedalekém poli zasáhl Jindřicha II., který se v turnaji utkal v barvách Diany de Poitiers, dřevec do oka tak nešťastně, že krále nedokázal zachránit ani věhlasný lékař Vesalius. Hannibal zavřel jedno oko a dumal o tom, kde přesně Jindřich padl, možná zrovna támhle, co stojí komisař Popil s pokojovou květinou v ruce a zírá jim do oken. Hannibal mu nezamával. „Tak se mi zdá, že máte návštěvu, má paní,“ prohodil přes rameno. Lady Murasaki se ani nezeptala, kdo to je. Poté co se ozvalo zaklepání, chvilku počkala a pak rovnou otevřela dveře. Popil na návštěvu přinesl pokojovou květinu a pytlík bonbónů od Fauchona. Došlo k malému nedorozumění, když měl smeknout, protože měl obě ruce plné. Lady Murasaki mu tedy sundala klobouk sama. „Vítejte v Paříži, lady Murasaki. Květinář přísahal, že právě téhle kytce se bude na terase dařit.“ „Na terase? To jsem asi předmětem vašeho vyšetřování, komisaři, když víte i to, že mám terasu.“ „A nejen to. Zjistil jsem, že máte i vstupní halu, a nabyl přesvědčení, že tu někde bude i kuchyň.“ „Takže zkoumáte jednu místnost po druhé?“ „Ano, to je můj způsob práce. Jednu místnost po druhé.“ „Dokud nedorazíte kam?“ Když viděla, že se trochu začervenal, dál ho netrápila. „Dáme květinu na světlo?“ Pak vešli do pokoje, kde Hannibal zrovna vybaloval brnění. Stál vedle truhly, v rukou samurajskou masku. Neotočil se k Popilovi celým tělem, aby se na něj podíval, jen k němu natočil hlavu jako sova. Když zahlédl komisařův klobouk v rukou lady Murasaki, odhadl průměr a váhu hlavy na 19,5 centimetru a šest kilogramů. „Nasadil sis už někdy tu masku?“ zeptal se Popil. 102 Ukázka elektronické knihy