Čtvrtá kapitola. Polemický svět
nahlédnuta a reprodukována. Tato reprodukce je zprvu a původně náročná a vyžaduje práci nebo úsilí. Pravda není subjektivní konstrukcí, ale podléhá vlastní imanentní logice. Subjekt nakonec není určen výlučně sám sebou, ale musí se vztáhnout k rozumu a s ním se uvést v soulad: „Jsme s to zjistit, jak máme myslet, máme-li myslet rozumně; a tak, jak máme myslet, mají myslet všichni rozumní tvorové. Veškeré zkoumání se musí odvíjet z nitra, nikoli zvnějšku.“54 Hegel však tento Fichtův vhled převrátil. Spontaneita je práva svého jména, nakolik se otevírá vnějšku. Neexistuje spontaneita do sebe uzavřeného Já. Proto staví vědomí do světa, v němž Já čelí spontaneitě druhého. Vědomí se tak nejprve ocitá ve společnosti, která nese bytostné rysy přirozeného stavu, tak jak jej popsal Hobbes55 či Diderot. Soutěživost, nedůvěra a touha po slávě jsou ta citová naladění, v nichž vzniká spontaneita vědomí. V tomto smyslu je druhý sice pro vědomí konstitutivní, ale pouze jako ten, vůči němuž se vědomí vymezuje.
2. Uznání a vědomí smrti K těmto tématům se rovněž váže zájem moderní filosofie o smrt. Přirozeně nelze tvrdit, že se smrt – tato „věrná přítelkyně filosofie“56 – stala význačným předmětem umělecké, náboženské i filosofické reflexe teprve v moderně. Že je filosofie nácvikem umírání, je od Platónova dialogu Faidón filosofickým locus communis. Co se 54 J. G. Fichte, Ueber Belebung und Erhöhung des reinen Interesses für Wahrheit, str. 89. 55 U Hobbese je sepětí potřeby po uznání a nedůvěry formulováno velmi zřetelně: „Dále, lidem nepůsobí žádnou libost, ale naopak hodně žalu pobývání ve společnosti, neexistuje-li moc schopná je všechny zastrašit. Každý totiž hledí na to, aby si ho jeho druh cenil v té míře, kterou přikládá sám sobě, a při každé známce pohrdání nebo podceňování přirozeně usiluje, nakolik se odvažuje (což mezi lidmi, kteří nemají společnou moc, jež by je nutila ke klidu, plně postačuje, aby se navzájem zničili) vynutit si větší ocenění od těch, kdo jím pohrdají, ublížením. Ostatním to pak poslouží jako příklad. Tak tedy nacházíme v povaze lidí tři hlavní příčiny sporů: za prvé soupeření, za druhé nedůvěřivost a za třetí touhu po slávě.“ T. Hobbes, Leviathan, str. 88. 56
A. Schopenhauer, O smrti, str. 5.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270823
II. Cizinec
však mění, je podoba smrti v moderní filosofii. Hegel již předjímá moderní pojetí smrti, když tvrdí, že konec života se člověku mění v takovou smrt, „která nemá žádný vnitřní rozsah a vyplnění“.57 Hegel sice vztahuje tuto podobu smrti k francouzskému vynálezu gilotiny; ta je však vhodnou metaforou pro podobu smrti v moderní společnosti. Sama smrt jako by mizela, jako by visela na „tenkém vlásku“, neboť strukturální vazby v podobě mravů, které člověku dávaly skutečnost i po smrti, se rozplývají. Smrt tak ztrácí své rozpětí a proměňuje se v pouhé „nic“. Nechci však tvrdit, že by byla smrt ze společnosti vytlačována a že by si byl moderní člověk smrti nějak méně vědom než člověk předmoderní, jak často slýcháme.58 Smrt se zdá být v mnoha ohledech všudypřítomná, především v tom, jak moc se jí obáváme. Svědectvím této všudypřítomnosti je i moderní filosofie, která přirozeně není od zbytku společnosti odpoutána. Je paradoxní, že se tato všudypřítomnost živí z okolnosti, že zemřelý klesá do nicoty. Jednotlivec se pak upíná na osobní přežití ve vzpomínce pozůstalých, neboť jakýkoli pevnější status v „mravní obci“59 pozbyl. Člověk sám sebe vyloučil z „epické jednoty se završeným životem“60 a marně nyní usiluje o celistvost již během svého života, nikoli teprve po své smrti, kdy nevyhnutelně zaniká v „nerozumnu“.61 V tradičních společenstvích je smrt vnímána jako přechod, jako transformace bytí, v moderních na sebe bere podobu nicoty, která člověku působí úzkost, tváří v tvář níž se má však zároveň uchopit ve své celkovosti. Na tom je patrné, že smrt není v této specifické podobě náhodným doprovodem novověké, resp. moderní 57
G. W. F. Hegel, Fenomenologie ducha, str. 372.
K tomu viz F. W. Graf, Todesgegenwart, str. 7–46. Graf si naopak všímá nebývalé přítomnosti smrti v moderně: „Vnímali-li se intelektuálové tradičně jako mluvčí odkouzlení, berou na sebe nyní úlohu zprostředkovatele smyslu a umělce opětovného okouzlení, kteří dosvědčují životu prospěšnou rozumnost starých náboženských řečí symbolů. Neexistovalo období v moderních dějinách, kdy by se učenci různých disciplín tak intenzivně zabývali časem, nahodilostí a pomíjivostí, jako v současnosti“ (tamt., str. 10). 58
59
G. W. F. Hegel, Fenomenologie ducha, str. 294.
60
T. Adorno, Negative Dialektik, str. 362.
61
G. W. F. Hegel, Fenomenologie ducha, str. 294.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270823
Čtvrtá kapitola. Polemický svět
filosofie. Téma smrti vyrůstá nevyhnutelně z moderní koncepce člověka. Teprve v momentě, kdy se člověk osvobodí ze společenských struktur, poznává svou zcela individuální smrtelnost. Tato vazba vědomí smrtelnosti na individualizaci je ostatně reflektovaná v populární teorii první poloviny dvacátého století. Moderní člověk umírá jinak, anebo se člověk smrtelným teprve v moderní době stává.62 Georg Simmel v této souvislosti poznamenává, že individualizace ústí v objev smrtelnosti, a tento poznatek shrnuje do výroku: „Pouze individualita je schopna opravdové smrti.“63 Výrazným zástupcem této teorie je rovněž Schelerův žák Paul-Ludwig Landsberg, podle kterého „vědomí smrti postupuje ruku v ruce s lidskou individualizací“.64 Ve Fenomenologii dosahuje protagonista vědomí smrtelnosti nejprve tím, že si sám dokáže, že není vázán na žádné bytí a podle Milana Sobotky můžeme dokonce tvrdit, že Hegel je prvním filosofem, který pochopil člověka na základě otřesu ze smrti, z nicoty.65 Vědomí smrtelnosti spadá tedy vjedno s vhledem do duchovnosti. Nevyčerpává se v reprodukci prostého životního cyklu, a duch se tak ocitá tváří v tvář smrti.66 Tato duchovnost se vyjevuje ve Fenomenologii v ochotě dát všanc život, tedy vstoupit v boj na život
62 Mnozí myslitelé se odvolávají na antropologa Lévyho-Bruhla, dle kterého je smrt pro tzv. primitiva čímsi nepřirozeným – je vždy výsledkem magického působení. Srv. např. P.-L. Landsberg, Zkušenost smrti, str. 124. K této teorii se vztahuje i É. Lévinas, Totalita a nekonečno, str. 209. 63
G. Simmel, Tod und Unsterblichkeit, str. 137.
P.-L. Landsberg, Zkušenost smrti, str. 125. K Landsbergovi a jeho pojetí smrti viz K. Albert, Philosophie im Schatten von Auschwitz, str. 97–120. Na tutéž teorii se pak odvolává v recenzi Landsbergova spisu Zkušenost smrti P. Ricœur, který poznamenává: „Sociální role je nahraditelná, osobnost nikoli.“ P. Ricœur, L’Essai sur l’experience de la mort de P.-L. Landsberg (1951), str. 191. 64
65
M. Sobotka, Co je Fenomenologie?, str. 816 n.
G. W. F. Hegel, Fenomenologie ducha, str. 69. „Leč nikoli život, který se leká smrti a zachovává se čistým od vší zkázy, nýbrž život, který umí vydržeti smrt a v ní se udržeti, jest život ducha. Nabývá své pravdy jen pod podmínkou, že v absolutní rozervanosti najde sama sebe.“ 66
100 Ukázka elektronické knihy