98
CATHERINE MANNOVÁ
na palubní desku. „Pokud se rozhodnu jejich nabídku přijmout, mojí prioritou bude novou společnost plně stabilizovat. Co je tvojí prioritou?“ Brea se usmála. Ledově jako venkovní aljašský vzduch. „Co myslíš?“ Sundal si klobouk a Brea si prohlížela jeho rozcuchané hnědé vlasy. Tak trochu zatoužila do nich zabořit prsty. Sevřel klobouk pevně v rukou. „Tuším nějaké ryze osobní zájmy.“ To ji překvapilo. A zaujalo zároveň. „Oceňuji, že kolem mě nepřešlapuješ po špičkách jako moje rodina.“ „To proto, že jsi mi lhostejná. Zatímco jim na tobě záleží. Což je dost smutné, protože se zdá, že tobě jsou všichni úplně fuk.“ „Vůbec nic o mně nevíš,“ odbyla ho. Vzduch mezi nimi jiskřil napětím. Jeho trefná a úderná slova ji dráždila a přiváděla k šílenství. „Pokud je mi známo, tak se Steelům vyhýbáš.“ Ukázal rukou k jejich obří rezidenci. „Takže mi přijde docela divné, že tady sedíš v autě a špehuješ jejich dům.“ To slovo se jí ani trochu nelíbilo. Nebo to, jak ji vnímal. „Co si ty myslíš, není z mého pohledu ani trochu důležité. Mohu ti ale s něčím pomoct?“ „Vlastně ano. Potřeboval bych vědět, kde teď všichni jsou. Mám pro ně nějaké materiály a nikdo mi nechce otevřít bránu.“ Vybuchla smíchem a naklonila se až těsně k němu. „To proto,“ zašeptala spiklenecky, „že odsud všichni zrovna odjeli. V jednom hodně dlouhém konvoji.“ „A ty jsi tady zůstala proč?“ Také on přešel do konspiračního šepotu, jako by si z ní dělal legraci. Rychle se vzpamatovala. Rozhodně mu neposkytne víc informací, než bude bezpodmínečně nutné. Zvedl ruce nevinně vzhůru. „Dobře, dobře. Do
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270603
DOČASNÁ ZÁLEŽITOST
99
toho mi nic není. Až na jednu zanedbatelnou drobnost, jak jsi sama poukázala, mám se stát novým generálním ředitelem Alaska Oil Barons Inc. A jako nový vedoucí představitel společnosti bych nejspíš měl vynaložit veškeré úsilí, abys tuto společnost ničím nepoškozovala.“ „Vyhrožuješ mi?“ Pobaveně se usmál. „To ani v nejmenším. A opravdu by mě mrzelo, pokud by sis to chtěla takto vykládat.“ Ironie v jeho hlase byla nepřehlédnutelná. „Mohl bys aspoň chápat, že lidem tady zrovna dvakrát nedůvěřuju.“ Nakrabatil obočí. „A ty bys zase mohla pochopit, proč právě oni v tomto okamžiku příliš nedůvěřují tobě.“ „To by stačilo. A teď odsud vypadni.“ „To přání bych ti mohl splnit. Stejně ještě potřebuji zjistit, kam se ten konvoj vozidel, o němž ses zmiňovala, vlastně vypravil. A ty mi s tím asi nepomůžeš.“ Zastrčil jí uvolněný pramen vlasů zpátky za ucho. „Rád jsem si s tebou popovídal, Breanno Steelová.“ Do auta opět pronikl ledový závan větru a ona cítila, jak jí naskakuje husí kůže. Kéž by to mohla připsat pouze zimě, která se do vozu nahrnula, když otevřel dveře. Až příliš dobře ale věděla, že to je především díky tomuto nesnesitelnému a protivnému muži. Muži, k němuž ji to navzdory všemu tak neodolatelně přitahuje. Jenže ona si právě teď žádné rozptýlení nemůže dovolit. Ne, když celá její budoucnost, život i zdravý rozum visí na vlásku. S podnosem plným šálků s kávou a papírovým sáčkem croissantů se jako za starých časů, kdy si Felicity jako studentka přivydělávala jako číšnice, proplétala mezi lidmi směrem do čekárny. Opatrně manévrovala kolem stolků, které zcela jistě pamatovaly
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270603
100
CATHERINE MANNOVÁ
i lepší časy, a roznášela členům rodiny alespoň malé občerstvení. Jídlo ani pití pochopitelně nijak nesníží riziko Isabeauina předčasného porodu. Dítě se dralo na svět o celý měsíc dříve a cesta k jeho bezpečnému příchodu na svět bude ještě dlouhá a plná nebezpečí. Jenže sedět jen tak nečinně se založenýma rukama nebyl nikdy její styl. A tak tedy dělala vše, co bylo v jejích silách, aby se alespoň nějak rozptýlila a zároveň byla užitečná i ostatním. I když nebyla členem rodiny, o Isabeau se bála úplně stejně jako všichni ostatní. Trystan si hlasitě vyčítal, že nebyl dostatečně důsledný a dovolil jí vstát z postele a vrátit se do práce, ačkoli je doktor při poslední kontrole oba výslovně ujistil, že je všechno v nejlepším pořádku. Až se dítě narodí, jistě se zase uklidní. Marshall si zasunul do úst poslední kousek croissantu a Felicity si přisunula židli blíže ke Conradovi. Před rokem v podobné místnosti seděla se sestrou jednoho ze svých klientů. Hlavou jí bleskla vzpomínka. V té době byla ještě vdaná a toužila po dítěti, i když začínala tušit, že její manželství se nezadržitelně hroutí. Jenom ještě nevěděla proč. Teprve později pochopila, že právě tehdy začal její manžel brát drogy. Od té doby si snad tisíckrát vyčítala, že jako profesionální sociální pracovnice nerozpoznala signály jeho závislosti včas, aby mu mohla ještě pomoci. Až čas ukázal, že její manžel byl jednoduše příliš dobrý lhář. Zabloudila pohledem na nástěnku plnou fotografií šťastných rodičů a jejich dětí, které zdejší nemocnice přivedla úspěšně na svět. Z celého srdce se modlila, aby jednu takovou mohli přidat i Trystan s Isabeau. Conrad si foukal do kávy. „Moc díky. Nejen za kávu, ale i za to, že jsi zůstala a snažíš se nám pomáhat.“ Ukázka elektronické knihy