98
NATALIE ANDERSONOVÁ
dojde k nějakému úniku. Za hodinu vás očekávám v kapli.“ Zvedl se a odkráčel ke dveřím. Jako správný král. Upjatě. Když se Eleni objevila v kapli, měla na sobě bílé svatební šaty. Byly to šesté z devíti, které pro ni měla na svatbu připravené služebná. Avšak na poněkud jinou svatbu. Eleni byla připravená usmívat se, ale v žaludku ji bouřilo nervozitou. Nemohla se tvářit jinak, protože by konci pohádkového příběhu, jak bude navenek prezentován, nikdo neuvěřil. Giorgos na ni čekal u vchodu do kaple. Její úsměv opadl a kroky zpomalily, když spatřila, že se mračí. Ale byla to jediná možnost, jak si s Giorgosem promluvit mezi čtyřma očima. „Je mi líto, že jsem tě zklamala,“ řekla, když byla dost blízko na to, aby ji nikdo jiný neslyšel. „To ne, nezklamala,“ odpověděl bratr a podal jí kytici růží. Slzy jí vytryskly z očí, když si ji brala. „Děkuji,“ zašeptala. „Miluješ ho?“ zeptal se zničehonic Giorgos. Jeho přímá otázka jí vzala dech. Bylo to poprvé, co si vzpomínala, kdy její bratr vypadal neohrabaně a ostýchavě, téměř stydlivě. Namísto aby na ni hleděl, upíral strnule zrak někam do podlahy. Nemohla neodpovědět jinak než pravdivě. „Nevím.“ Zamračil se, ale pak zvedl oči. „Tak ať vám to funguje,“ popřál jí. Pak natáhl ruku, ona mu ji vložila do lokte. Když vešli do kaple, spatřila Damona, jak stojí u oltáře. Měl na sobě oblek ušitý na míru a vypadal ohromně. Nějak silněji, vyšší, jeho modré oči jen zářily. Upoutal pozornost všech jejích smyslů. Každé myšlenky.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270512
NA MAŠKARNÍM PLESE
99
Srdce se jí rozbušilo, nohy roztřásly. Pokoušela se vzpomenout, jak se dýchá. Nemohl ji přece vzrušit i tady, a při tomto? Byla to přece jenom součást plánu, který měl dítěti zabezpečit legitimitu a svobodu. Bylo to přece jenom kvůli dítěti. Ale žaludek měla jako na vodě, měla pocit, že jí v něm poletují nádherní motýli. Vždyť je to jen dohoda, kontrakt. Vždyť je to jenom na rok. Vždyť to neznamená nic… Zde, v jejich rodinné kapli, svatyni a symbolu celých staletí, před svým bratrem, před ním, mu slíbila, že ho bude milovat. Je to otec jejího dítěte. Mohla by ho milovat jen kvůli tomu, že? To nebyla lež. Ale mrazení předtuchy jí projelo dolů páteří a ona se zachvěla, když se k ní otočil. Setkala se s jeho pohledem a téměř celá ustrnula nad neskutečností jejich činu. Ale s ním obřad nijak nepohnul. S poněkud hříšným výrazem v očích si ji přitáhl k sobě. Polibek, kterým se stvrzoval jejich svazek, měl být jen krátký a věcný, ale on setrval na jejích rtech o chvíli déle, než bylo záhodno. Jejími tepnami náhle začal bouřit žhavý proud. Instinkt naklonit se k němu blíž ji přemohl. A přesně v okamžiku, kdy začala ještě víc rozevírat rty, se od ní odtrhl. Zachytila v jeho očích ještě divoký vyzývavý pohled, ale ten okamžik už byl pryč. Vládu převzaly roky výuky ke slušnému a řádnému chování. Otočila se a odkráčela s ním do trůnního sálu. Pak následovaly nekonečné chvíle pózování pro fotografa, na jedné straně Giorgos, na straně druhé Damon. Smála se a smála a smála. Dokonalá princezna Eleni. Když oficiální fotografování skončilo, naklonil se k ní s něžným výrazem Giorgos. „Vypadáš jako šťastná nevěsta, Eleni.“ Pak vrhl krátký pohled na
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270512
100
NATALIE ANDERSONOVÁ
Damona. „Dávej se sebe pozor, Eleni.“ Ještě jednou se k ní otočil. A odešel. Eleni za ním hleděla. Potom ucítila, že k ní zezadu přistoupil Damon. Otočila se. Stál těsně u ní. Zahleděla se mu do očí. Čekala je první noc jejich manželského života. „Měli bychom pořídit několik poněkud méně formálních fotek, co myslíš?“ navrhl. „Tady v paláci není nikde místo pro nějaké ,méně formální‘,“ informovala ho s poněkud zvrhlým potěšením. „A co venku?“ Damon kývl na francouzské dveře vzadu v sále. Ty za Elenina života nikdo nikdy neodemknul. „Jsou zamčené,“ řekla. Damon s ní přistoupil ke dveřím a stiskl kliku. A dveře se jako by nic otevřely. Triumfálně na ni pohlédl. „Jsi ta nejvíc provokující bytost na světě,“ zamručela. „Já vím,“ účastně odvětil. Chytil ji za ruku a protáhl se ven na balkón. Přitáhl ji za sebou a přitiskl k sobě. Políbil ji. „Co to děláš?“ zašeptala. Pokoušela se vymanit z jeho náručí. „Je to přece tvůj palác, Eleni. Ty si v něm můžeš dělat, co chceš, ne?“ Cítila, jak se v ní probouzí napětí touhy. „Ty jsi…“ „Co?“ Objal ji kolem pasu. Políbil ji. Roznítil se v ní plamen touhy. A hořela čím dál tím víc, protože se ztrácela v jeho polibku i rukou. „Jsme sami…“ Probudila se v ní odpovědnost. „Ale já jsem princezna.“ „Nevzal jsem si princeznu.“ Ukázka elektronické knihy