X-Hawk3-zlom2.qxd13.11.201918:47Stránka98
MIROSLAV ŽAMBOCH
dět celé dostupné frekvenční spektrum radiostanice. To už v místnosti zůstával jen Gjenke a i ten nakonec odešel. „Stává se to,“ pokrčil rameny Farsman. „Je to horší než normálně, ale Dva bratři soptí mnohem víc, než je obvyklé.“ „Takže je možné, že nikdo zatím netuší, co se tady stalo,“ zkonstatoval jsem. „Je to možné,“ souhlasil. „Projedeme to ještě jednou,“ řekl jsem, Farsman jen přikývl. Tentokrát jsme měli víc štěstí a na samotné hranici dostupných frekvencí v oblasti velmi krátkých vln jsme zaslechli komunikaci dvou mužů, týkající se vyšetřování zmizelých obyvatel vesnic nějaké oblasti. „Vojáci,“ komentoval Farsman v odmlkách. Kvůli šumu šlo porozumět jen každému druhému, třetímu slovu. „Nemůžou být moc daleko, maximálně dvacet, třicet kilometrů, víc naše přenosné radiostanice nezvládnou.“ Praskání zesílilo, já už žádná slova nerozeznával. „Myslí si, že jde o nějakou diverzní akci, asi Afričanů, tak to hlásí velení.“ „Můžete s nimi zkusit navázat spojení? Bylo by dobré, kdyby se rozneslo, že to není diverzní akce někoho z vašich nepřátel, ale něco úplně jiného.“ Zazněl výstřel, druhý. Vyběhl jsem z místnosti s vysílačkou ke střílnám, abych viděl ven. Zvuk se nesl z okolí, ne z interiéru pevnosti. „Tam! Tam!“ křičel někdo. Netušil jsem, na co ukazuje, následovala série výstřelů tak rychlých, jak někdo stačil mačkat kohoutek pistole, pak dlouhá dávka z automatické pušky. To už jsem držel v ruce vlastní automat a běžel do přízemí, Farsman jen kousek za mnou. Dole jsem zvolnil a zpoza ná98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270350
X-Hawk3-zlom2.qxd13.11.201918:47Stránka99
AGENT X-HAWK – VÁLKA SVĚTŮ
klaďáku si prohlížel prostor před pevností. Nestál jsem o to vběhnout někomu rovnou do rány. Všechno vypadalo v pořádku, křik se nesl ze směru, kde byla hráz filtrující vodu vytékající ze zálivu. Naznačil jsem Farsmanovi, ať mě kryje, a vyklouzl ven podél stěny. Nikde nikdo, následně jsem ho při překonávání volného prostoru kryl já, dál jsme už pokračovali spolu. Další výstřely a křik. „Dostal jsem ho! Dostal jsem ho!“ poznal jsem hlas jednoho z Gjenkeho mužů. Rychle, ale obezřetně jsme se s Farsmanem propracovávali členitým terénem břehu fjordu. Už jsme byli na místě, čtyři muži se skláněli nad tělem mezi kameny a ukazovali dál do proudu. Zaklekl jsem za kámen a začal zkoumat okolí, nejvíc jsem se soustředil na místa nejblíže vodě. A pak jsem ho viděl, tvora se dvěma páry horních končetin navlečeného do něčeho, co jistým způsobem připomínalo naše plynové masky a skafandr. Věc, kterou měl na hlavě, však vypadala spíš jako součást jeho těla, možná druhá kůže. Tvor v jedné končetině držel masivní věc, která mohla být střelnou zbraní, v další něco, co připomínalo částečně vyfouklý fotbalový balón. Granát, napadlo mě. Přiložil jsem pažbu k líci, musel můj pohyb zahlédnout, nebo ho varovalo něco jiného, stáhl se do úkrytu, ještě jsem zahlédl švihnutí končetinou. Věděl jsem, že ho nezasáhnu, přesto jsem vystřelil. Třeba se mu ten hod nepodaří, jak zamýšlel. „Kryjte se!“ křikl jsem. Balón vyletěl vzhůru, najednou už nebyl vyfouklý, okamžik levitoval na místě a pak si to jako neskutečně pomalá naváděná střela zamířil přímo ke čtveřici. Nesnažili se schovat, jen se rozhlíželi, co se vlastně děje. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270350
X-Hawk3-zlom2.qxd13.11.201918:47Stránka100
MIROSLAV ŽAMBOCH
Výstřel, balón se rozprskl ve vzduchu do zeleného kapalného závoje. Farsman, pochopil jsem. Většina látky dopadla neškodně na kameny a do vody fjordu, pár kapek však potřísnilo muže stojícího nejblíže ke břehu. Začal okamžitě řvát a kroutit se v šíleném dervišovském tanci. Upadl, zase vstal a stále křičel. Na druhém břehu jsem zahlédl pohyb, to čtyřruký tvor mizel pod vodní hladinou. Poslal jsem za ním krátkou dávku, ale nikdo palbu neopětoval, neznámý zmizel. Pak najednou ustal i řev zasaženého. Ještě jednou jsem prohlédl okolí – nic dalšího podezřelého jsem neobjevil. Stále ve střehu, s připravenou zbraní, jsem došel k mužům. Farsman se ke mně připojil. Zasažený muž ležel nehybně na zemi, pod hlavou mu rostla kaluž krve. Ve svém šíleném záchvatu upadl a prorazil si lebku. Dřepnul jsem si k němu. Tam, kde ho zasáhla nazelenalá tekutina, měl do masa vypálené hluboké díry. Nekrvácely, plochy porušených tkání byly zčernalé, jakoby spálené. A měl jsem pocit, že stále slyším zvuk podobající se škvíření, jako by leptání dál pokračovalo. „Zavolejte sem Ingrid, ať se na něj podívá,“ požádal jsem jednoho z mužů. Díval se na mě nechápavě, jako by mi nerozuměl. „Hned, je to doktorka, čím víc se dozvíme, tím lépe. Jasné?“ Kdyby se nepohnul, v dalším okamžiku by dostal pažbou do břicha. Od našeho mrtvého jsme se přesunuli k tělu cizáka. Nejraději bych cizího tvora svlékl z oděvu okamžitě, ale chtěl jsem počkat na Ingrid. Zatím jsem si ho jen prohlížel. Maska spojená s helmou dokonale kopírovala tvar obličeje, že to není vlastní tkáň, ale výstroj, prozrazoval průzor, který měl na pohled lesk vodního skla a byl lehce vypouklý, na okolní materiál napojený něčím, co připomínalo komplikovaný steh hodně tenkými vlákny. 100
Ukázka elektronické knihy