Objevují se také v báji o Perseovi, když hrdina hledá místo, kam nymfy ze Stygie ukryly okřídlené střevíce a Hádovu přilbu neviditelnosti, díky nimž se mu mělo podařit useknout hlavu Gorgóny Medúsy. Perseus tedy ukradl Graiím oko a zub právě ve chvíli, kdy si je předávaly, a zahrozil jim, že jim je nevrátí, pokud mu neprozradí, kde najde doupě Gorgón. Podle jiné verze Perseus, jakmile se dozvěděl, co potřeboval, zahodil zub i oko do Tritónova jezera. — Anca Magureanová — 21
Překlad. J. Nováková
Gryf Gryf je nestvůra z orientální mytologie s tělem lva a hlavou a pařáty orla. Někdy se může mírně lišit, má koňské uši a hadí ocas, vždy je však nezaměnitelná díky svému napůl lvímu a napůl dravčímu vzezření. Jde o hybridní stvoření z rodu hieracocefalů, tedy bohů či netvorů s lidským tělem a sokolí hlavou, jakým byl například egyptský Hor. Z Orientu, kde tento mýtus vznikl, později pronikl do antického Řecka a odtud se rozšířil do celé Evropy. Podle Aischyla jsou gryfové psi Diovy stráže, kteří však nikdy neštěkají. Jiné řecké báje z nich činí strážce zlata Hyperborejců či hlídače krátéru, v němž Dioný sos uchovával své víno. Toto ušlechtilé fantastické zvíře, vládce země i oblohy, mělo žít na zlaté poušti (nacházející se západně od Číny) ve věčné samotě. Pouze někteří poutníci nebo výjimeční hrdinové měli tu čest přiblížit se k němu, či jej dokonce zkrotit. Podle některých paleontologů má tato pověst původ v objevu koster triceratopse, které se hojně nalézaly právě západně od Číny, kde gryf údajně hnízdil. Některé starověké spisy líčí způsob života gryfů natolik podrobně, jako kdyby tito tvorové skuteč—49— Gryf utočící na slona. ně existovali. Ve středověku se gryf objeVýjev z Livre des merveilles (Milion) Marka Pola, přelom 15.–16. století voval v nejrůznějších bestiářích. Někdy jej
G Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270349
—50— Sumerský bůh Anzu pronásledovaný bohem slunce. Kresba L. Grunera, 1853
řadili do stejné rodiny jako fénixe, stává se z něj opinikus se lvími tlapami či hippogryf, zrozený ze spojení gryfa a koně. Gryf se často objevuje v heraldice a symbolizuje spravedlnost a ochranu. Někdy bývají gryfové spojováni s uctíváním mrtvých coby převaděči duší do říše stínů nebo jako strážci podsvětí, zatímco ve středověku jsou symbolem Kristova vzkříšení, přičemž křižáci zacházejí ještě o krůček dále a spojují obraz gryfa se svatým grálem. — Anca Magureanová —
98—99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270349
Guivre
—51— Svatý Jiří a drak. Paolo Uccello, kolem 1456
Guivre, vouivre, had, saň, okřídlený drak, všechna tato jména mohla ve středověku označovat příšeru, s níž při svých výpravách museli bojovat rytíři. Dnes se termín guivre pojí především s heraldikou, ale již od počátku věků označuje bájné zvíře dobře známé ve folkorním prostředí. Její popis se liší podle kultur. Většinou se objevuje jako jiskřící had se silnými čelistmi a netopýřími křídly. Vládne všem čtyřem živlům, protože létá, ráda se koupe, žije v jeskyních na zemi a plive oheň. Čelo jí často zdobí jediné oko v podobě drahokamu, jehož přesný druh se v jednotlivých bájích liší: někdy jde o diamant, jindy o smaragd či granát, kámen se silou světla. Guivre také může krášlit třpytivý diadém. Když se koupe, odloží si šperk na břehu. Právě tehdy se jej pokoušejí zmocnit chamtiví tvorové. Jedno je však jisté: bez ohledu na místo a pověst je guivre vždy nádherně vyzdobenou světelnou nestvůrou. Vyvolává hrůzu i fascinaci, je obludná i krásná, temná i jasná. Proto je také hranice mezi guivrou a ženou opravdu
G Ukázka elektronické knihy