Poté, co jsme za Kalamatou odbočili z rychlostní silnice a napojili se na menší pobřežní cestu, jsme zastavili natankovat. Slunce právě zapadalo a exploze barev ozářila západní horizont. Večerní vzduch byl pořád teplý a stále hezky voněl. Rozhodl jsem se, že si to tu prohlédnu a nakoukl jsem, jak to vypadalo uvnitř benzinky. Co jsem viděl, mě naprosto omráčilo. Uvnitř byla celá sekce lahůdek – exotické ovoce, místní speciality, všechno hezky vyskládané na poličkách z naplaveného dřeva. Nad okenním parapetem byly zavěšené bylinky na sušení. A navíc: byla tam dokonce i sekce čerstvých potravin! Nikdy jsem neviděl čerpací stanici, která by uvnitř vypadala jako supermarket. V sekci čerstvých potravin (pořád nedokážu uvěřit tomu, že takhle popisuju čerpací stanici) stály proutěné koše plné nejrůznějšího ovoce a zeleniny. Cenovky byly řecky, takže jsem neměl tušení, co jsou některé potraviny zač. Jeden z košíků byl plný něčeho, co vypadalo jako malé švestky. Jednu jsem zvedl a zkoumal. Dovnitř vešel Peter. „Co je to?“ zeptal jsem se ho. „Oliva. Jsou dobré. Pár jich koupím.“ „Cože to je?“ ptal jsem se znovu. Držel jsem v ruce cosi o velikosti golfového míčku. „Oliva. Tahle oblast je díky nim známá.“ Nabral jich hrst do papírového sáčku a zaplatil. Odešli jsme. Jakmile jsme byli zpátky v autě, nabídl jsem Peterovi, že za olivy zaplatím. „Děláš si srandu?“ divil se. „Celé to stálo 37 centů.“ „Cože, jenom?“ žasl jsem. „Je těžké prodávat něco, co si můžeš zadarmo utrhnout ze stromu naproti na ulici. Tumáš,“ řekl, „ochutnej.“ Jednu mi podal. „Co s tím mám dělat, prostě si to strčit do pusy?“ Překvapeně se na mě podíval: „Tak se obvykle jí, nebo ne?“ U Petra bylo zvláštní, že to nemyslel drze ani ironicky, ale vážně ho zajímalo, jestli existuje nějaký jiný způsob, jak ji sníst. – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270294
Strčil jsem si tu věc do pusy a začal žvýkat kolem pecky. „Můj ty bože,“ vyhrkl jsem, „to není oliva, to je božská mana.“ Ta chuť byla úžasná. Nikdy předtím jsem nejedl tak chutnou olivu. Měla buket, osobitý ráz a rozměr – jako dobré víno. Jak jsem žvýkal dál, chutě se násobily a sílily. „Jsou dobré, že jo?“ ptal se Peter. „Jsou neuvěřitelné. Jak to, že dokážou, aby chutnaly takhle?“ Smál se. „Vítej v Řecku. Za to, že chutná tak dobře, může kombinace všeho možného, co se tady pojí. Jsou to staré stromy z tradičních olivových hájů, nikdy se nekřížily ani nemísily.“ Peter pokračoval a vysvětloval, že půda je čistá, bez příměsi hnojiv nebo pesticidů, a že složení solí a minerálů je v tomto regionu jedinečné. Svou roli také hrají teplota a kvalita vzduchu, vlhkost a stejně tak i intenzita a délka středomořského slunečního svitu a úhrn a četnost srážek. „Všechno tohle se spojuje, aby vyrostla oliva, jako tahle. Zní to složitě, ale vlastně je do docela jednoduché,“ řekl. „Podáš mi další?“ Začal jsem okusovat další. Byla ještě lepší než ta první. „Řecké olivy si zvlášť oblíbili Číňané. Jenže importovat je bylo drahé, a tak si několik podnikavých čínských obchodníků usmyslelo, že pošlou několik stromů z Kalamaty do Číny a budou je pěstovat tam. Jenže ten plán ztroskotal. Olivy, které ty stromy rodily, nebyly stejné. Nejde nasimulovat podmínky, které existují jen v této oblasti Řecka.“ Cesta, po které jsme jeli, se líně stáčela a byla ještě opuštěnější než ta vylidněná superdálnice. Zlehka se nořila do krajiny, míjela cestou malá městečka. Slunce už dávno zapadlo a začínalo být pozdě. „Tuhle oblast ekonomická krize zasáhla opravdu tvrdě,“ informoval mě Akis. Čím bylo později, tím více malá městečka a vesnice podél cesty ožívaly. Projížděli jsme kolem místních hospůdek, venkovních – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270294
restaurací. Všichni vyšli ven, všichni bez ohledu na věk. Děti si hrály u chodníků, smály se a navzájem se honily, zatímco na ně dohlíželi starší yia‑yia nebo papou (prarodiče). Byla slyšet hudba, lidé seděli pospolu, pili, vyprávěli si vtipy, smáli se a jedli. Mladé páry si romanticky hleděly navzájem do očí. Vypadalo to jako scéna z hollywoodského slaďáku – až na to, že to bylo skutečné. Tihle lidé byli možná chudí, pomyslel jsem si, ale vypadalo to, že vedou bohatší život, než jaký vedli multimilionáři, které jsem znal ze Států. „Máte hlad?“ zeptal se Akis. „Jo, já bych něco snědl.“ Ve skutečnosti jsem umíral hlady. Zastavili jsme u jedné restaurace. Menu bylo celé řecky. „Chceš rybu nebo maso?“ zeptal se. „Dal bych si rybu.“ „Dobře, pojď za mnou.“ Dovedl mě do kuchyně, kde stál na pultu malý chlaďák plný rozdrceného ledu a na něm dnešní úlovky. „Co by sis dal?“ „Myslíš, abych si vybral?“ „Nai.“ „Tak co mám dělat?“ „Prostě si vyber.“ „Ale já myslel, žes říkal ne.“ „Cože?“ „No, já se zeptal, jestli si mám vybrat a tys řekl ne.“ „Říkal jsem nai. To znamená ano.“ Stál jsem tam a drbal se na hlavě. „Tenhle chňapal vypadá dobře,“ řekl a ukázal na načervenalou rybu. „A tahle ropušnice taky, jestli máš chuť na něco masitějšího.“ Podržel mi rybu před očima, abych si ji prohlédl. „Obě vypadají dobře, řekl bych.“ „Fajn.“ Objednal je. – 100 –
Ukázka elektronické knihy