Louis Lallemant: Spiritualita srdce – Duchovní učení
před ním, nýbrž se držel za ním, a nikdy se nevzdaloval. A stejně tak se máme chovat k Duchu Svatému. II. Článek Prostředky k dosažení této poddajnosti Hlavní prostředky, abychom se dali ochotně vést Duchem Svatým, jsou následující: a) Věrně plnit to, co jsme poznali, že od nás Pán chce; existuje však ještě mnoho věcí, které neznáme, protože vězíme ve velké nevědomosti, avšak Bůh od nás bude požadovat účet z toho, co jsme poznali jako Jeho vůli. Dobře proto používejme prostředků, abychom si zasloužili další. Plňme Jeho plány, které nám dal už poznat. On sám pak bude myslet na to, aby nám ukázal další. b) Často obnovovat dobrý úmysl – ve všem následovat Boží vůli, upevňovat se v tomto rozhodnutí, jak je to jen možné. c) Neustále prosit o světlo a sílu Ducha Svatého, abychom plnili božskou vůli a přilnuli k Němu, jak sv. Pavel, který sděloval kněžím v Efezu: A nyní mě to všechno uvnitř nutí k tomu, abych šel do Jeruzaléma (Sk 20,22). Naléhavě prosit Ducha Svatého a upřímně mu vyznávat, že nemáme jinou touhu, než plnit Jeho vůli, když dojde na to, že máme třeba měnit funkci větší důležitosti. Jestliže nám po těchto prosbách Pán neudělí nové světlo, budeme i nadále pokračovat v plnění toho, co jsme předtím konali a co se nám bude zdát v té chvíli vhodnější. Právě proto se vzývá pomoc Ducha Svatého votivními mšemi svatými k Jeho poctě, když se přistupuje k záležitostem svrchované důležitosti, jako je například zahájení parlamentu, shromáždění kléru, synodu či koncilu. d) Přesně kontrolovat různá hnutí naší duše. Touto důsledností postupně dospějeme k poznání toho, co pochází a nepochází od Boha. Co pochází od Boha, přináší v duši, podrobené milosti, pokoj a vnitřní klid; co přichází od ďábla, jsou násilí, mstivosti, úzkosti a rozrušení.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270283
Čtvrtý princip – Poddajnost vedení Ducha Svatého
III. Článek Námitky proti tomuto učení o vedení Duchem Svatým Čtyři hlavní námitky se vznášejí proti vedení Duchem Svatým. První je, že se to zdá být nějak podobné vnitřnímu duchu kalvinistů. Na to lze opovědět: Dotýkáme se oblasti de fide, řekneme-li, že bez milosti vnitřního vnuknutí (a v tom spočívá vedení Duchem Svatým) se nedá vykonat žádné dobré nadpřirozené dílo; tvrdit opak znamená upadnout do omylu semipelagiánů. Kalvinisté si činí nárok, že budou všechno řídit svým vnitřním duchem, jemuž podrobují dokonce i církev a její rozhodnutí, a neuznávají pro svou víru žádné jiné pravidlo. Kromě toho vymysleli tuto bludnou doktrínu, aby se zbavili tradice, koncilů a otců; naopak vedení, které přijímáme od Ducha Svatého skrze Jeho dary, předpokládá víru a autoritu církve, které jsou uznávány jako řídící síly tím, že nepřipouštějí nic, co by jim odporovalo, a starají se jen o zdokonalení víry a ostatních ctností. Druhá námitka souvisí se zdáním, že toto vnitřní vedení Duchem Svatým ničí poslušnost vůči představeným. Na tuto námitku lze odpovědět: Vnitřní vnuknutí milosti také neničí víru, když jsou nám předkládány články víry odpovídající životu (nýbrž naopak naklání sladkým vlivem naši mysl k víře, abychom se dali vést dary Ducha Svatého), jež (články víry) jsou na hony vzdáleny, aby nás odváděly od poslušnosti, neboť spíše napomáhají a usnadňují vlastní provádění. Celé toto vnitřní vedení, jako i ta zjevení, jichž se nám dostává shůry, musejí být vždycky podřízena poslušnosti a (musejí být vždycky) vysvětlována ve světle nevyslovené (a přesto přítomné) podmínky, že poslušnost neukládá nic odlišného. Ve stavu našeho řeholního života musíme věnovat více důvěry rozkazu aktuálního představeného než tomu, co by nám mohlo bezprostředně uložit nějaké zjevení, protože
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270283
Louis Lallemant: Spiritualita srdce – Duchovní učení
jsme si naprosto jisti, že On chce, abychom se takto chovali i ve zjeveních, jak to činili svatí, kteří se podrobovali poslušnosti a zasloužili si být povýšeni k větší svatosti, než je ta, jakou by dosáhli, kdyby se drželi svých zjevení. Jediná snad věc, které se máme obávat, když se představení někdy příliš řídí lidskou prozíravostí a jako iluzi a fantazírování odsuzují to, co je ve skutečnosti věrohodné osvícení i touhou Ducha Svatého; dělají to tím, že odmítají aplikovat jiné zásady rozlišování a ty ještě redukují tak, že vše raději svěřují kúrám nějakého přizvaného doktora, jenž je pak ceněn slovy přináležejícími spíše už božstvu. Ale rovněž i v takovém případě je třeba poslouchat; protože Pán pak bude moci opravit omyl těchto zmíněných osob, které jednají lehkomyslně, protože odsuzují milosti, které On uděluje, aniž by je předtím poznali nebo byli s to je vůbec posoudit. Co je činí neschopnými nabýt správné rozlišování je jejich život, neustále pohlcovaný vnějšími věcmi a lomozem; že jsou málo oddáni duchovním věcem, neboť ještě nepřekonali první stupeň modlitby. Zatím to, co je pobádá pronášet neuvážené úsudky, je pouhá obava, aby se nejevili jako ignoranti v těch věcech, jež nemají ani prostudovány, ani o nich nemají vlastní zkušenost. Třetí námitka: Zdá se, že toto vnitřní vedení Duchem Svatým vede k odmítání porady s druhými a uskutečňování vlastních rozhodnutí. Vždyť také pročpak se ptát lidí na radu, když nás vede Duch Svatý? Na to lze odpovědět: sám Duch Svatý nás vede k tomu, abychom se radili s rozum nými lidmi a brali v potaz názory druhých. Vždyť On poslal Pavla k Ananiášovi, aby se od něho dozvěděl, co má konat. Při běžných poradách v našem Tovaryšstvu, je-li představený mužem hlubokého vnitřního života a ducha, dospěje k tomu, že lépe pozná Boží vůli a dokáže ze samých přednesených názorů rozlišit, co je vhodnější ve stávajících. Čtvrtou námitku vnášejí takoví, co naříkají, že nebyli vedením Ducha Svatého poctěni a že tedy nemohou takového poznání ani dosáhnout.
100 Ukázka elektronické knihy