a v kloubech na rukou mi pulzuje ostrá bolest. Kdybych tak měl pomerančový džus. Když na něj pomyslím, olíznu si rty. V hlavě mi třeští, a když otevřu oči, musím je mhouřit proti mdlému slunečnímu světlu, které dopadá do uličky. Naproti mně stojí popelnice přetékající odpadky a všude kolem se táhne smrad ze záchodů. Podívám se na ruce a zjistím, že sedřené klouby mi krvácí a nemůžu úplně ohnout prsty. Možná že jsem zase praštil pěstí do zdi jako při posledním záchvatu. Kdo ví? Ještě několik minut se pomalu vzpamatovávám a střídavě ztrácím a nabývám vědomí. Kromě šumu aut slyším vlaky, které přijíždějí do stanice nebo odjíždějí. Najednou letím nad naším vlakem, který si to šine krajinou, načež se svištěním vlétnu otevřeným oknem dovnitř. Batoh leží pod sedačkou tam, kde jsem ho nechal. Proletím vagónem kolem několika znuděných cestujících a zaletím na záchod, kde sedí Charlie. Je spokojený a nemá vůbec ponětí o tom, že by bylo něco v nepořádku. Chci ho obejmout, ale když se po něm natáhnu, rozplyne se jako mlha, a než se naděju, jsem zpátky ve smradlavé uličce. Udělá se mi špatně, jen na Charlieho pomyslím. Co jsi to za bráchu…? Zpanikařil jsem, to jo, ale přece jsem ho tam neměl jen tak nechat. Jak může člověk někoho ztratit? Navíc tady vůbec nemám být. A teď už se nedostanu ani k Charliemu, ani k batohu. Ani k batohu. Zvoral jsem to opravdu ukázkově. Tohle je fakt katastrofa. Myslel jsem, že dělám správnou věc, ale celé se to pokazilo. Co jsem to udělal? Ramena se mi třesou, přitisknu si klouby k očím a rozbrečím se.
116 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270196
PřEkvapEní a teLefonátY Jak tak brečím a brečím, postupně mě napadají verše. Je to báseň o tom, když se člověk ztratí, ale kromě prvních pár řádků mě nic nenapadá. Začátek básně se mi v hlavě donekonečna opakuje, jako kdyby moje problémy neměly žádné řešení. Ztratil jsem Charlieho. Ztratil jsem batoh. A já jsem taky takový ztracený případ. Postupně si uvědomuju, že tu nejsem sám. Nevím jak, neslyšel jsem nikoho přicházet. Mám jenom pocit, že mě někdo sleduje. Seberu odvahu. Jsou to policajti? Nejspíš se budu muset vzdát. Nemám žaludek na to, abych ještě utíkal. Možná že by mi i pomohli najít Charlieho a batoh. To bych se ale pak musel vrátit domů a vysvětlovat všechno mámě a tátovi. Celý výlet by byl jenom ztráta času. Odtáhnu dlaně od očí a trhnu sebou. Rozhodně bych nečekal, že před sebou spatřím Naštvanou holku. Sedí naproti mně v podřepu a u obličeje mi drží láhev s vodou. „Tys něco šlohnul?“ zeptá se. Mluví daleko jemnějším tónem než předtím. Ztěžka polknu. „Pomerančověj džus. V obchodě na nádraží v Birminghamu. Ale slibuju, že jim pošlu peníze.“ Po pár vteřinách mi dojde, že se Naštvaná holka neptala, jestli jsem něco ukradl, ale jestli jsem si něco šlehnul. Už jenom z toho, že se mě někdo na něco takového ptá, se mi
117 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270196
zatočí hlava. Naštvaná holka, která ale už nevypadá tak naštvaně, se hlasitě rozesměje. Není to zlý smích. Překvapí mě, jak ustaraně se tváří. I když se mi zrovna směje. Zhluboka si loknu vody. Naštvaná holka mi ještě polije klouby na rukou a jemně je osuší papírovým kapesníkem. „Proč po tobě šli chlupatý?“ zeptá se nakonec. Z deliria jsem se probral teprve před chvílí, takže mi nějakou dobu trvá, než z hlavy vyženu představu toho, jak mě po vlaku honí nějaká chlupatá monstra. „Utekl jsem z domova,“ odpovím nakonec. Prsty mě pálí tak, že bolestí zatínám zuby. Můžu je ohnout, takže aspoň nejsou zlomené. „Utekli jsme s bráchou.“ Naštvaná holka se zvedne, rozhlédne se a popotáhne si obrovský batoh. Překvapí mě, že ji ta zpráva vůbec nevyvedla z míry. „Problémy s rodičema?“ „Tak trochu,“ přitakám. „Hmm,“ pokývne hlavou. „To mi povídej. Nejseš moc mladej na to, abys utíkal z domova?“ „Chtěli jsme bejt pryč jenom přes noc.“ „Jasně. Trochu rodiče postrašit, aby si vás začali všímat. To je fajn, ale nesmí se vám při tom nic stát. Není to taková sranda, jak si myslíš. Kde máš bráchu?“ „Schovává se ve vlaku na záchodě,“ vysvětlím. Najednou pocítím nutkání jít a něco udělat. „Musím zpátky do vlaku za bráchou. A musím najít svůj batoh.“ Vstanu ale moc rychle, zamotá se mi hlava a zavrávorám pozpátku ke zdi. Naštvaná holka mě popadne za ramena a podívá se na mě skrz hustě namalované řasy. „Nikam nepůjdeš. Sledovala jsem tě tamhle z ulice. Byl jsi úplně mimo. Netuším, o co tady vlastně jde, ale vlak už je dávno
118 Ukázka elektronické knihy