norman eisen
Plukovník Rudolf Toussaint byl německým vojenským atašé v Praze. Jeho wehrmacht a československá armáda se řítily do ozbrojeného konfliktu. Jakýkoli střet mohl vmžiku zažehnout další válku, která by pohltila celý kontinent. Wehrmacht číhal za hranicemi, připravený zaútočit na Čechy; nebo to snad byla česká vojska, podle všeho již plně mobilizovaná, kdo se chystal každou chvíli napadnout je? Právě vrcholila květnová krize. Ve snaze ji zažehnat spěchal Toussaint na Hlavní štáb československé branné moci, který se nacházel na půl cesty mezi Ottovým palácem a Pražským hradem. Toussaint válku nenáviděl tak hluboce, jak to dokáže jen člověk, který s ní má dlouholetý, blízký vztah. Za velké války přežil střety, které patřily k nejstrašnějším v dějinách; osvědčil se v bitvě na Sommě a mnoha dalších na krvavé francouzsko-německé frontě. Celá generace jeho přátel a kolegů byla zmrzačena a vyvražděna v plamenech, kouři a zmatku bitevního pole. Teď se Toussaint bál, že se květnová krize zvrtne v další válku. Díky zkušenostem nasbíraným za celá desetiletí úzkého kontaktu s vojáky věděl, že kdyby k tomu došlo, byla by velká chyba Čechy podceňovat. V minulé válce patřili mezi nejtvrdší vojáky, dokázali se probojovat z hlubin nepřátelského území, prosekat se novou bolševickou armádou. Teď měla československá armáda dobře vycvičené vojsko – přes milion skvěle připravených vojáků a rezervistů – i tankové a letecké flotily, prvotřídní rozvědku a impozantního vůdce. Beneš byl zkušený a prohnaný, Západ mu naslouchal a držela ho obratně utkaná síť úmluv o vzájemné ochraně. On i jeho spoluobčané měli silnou motivaci svou zem bránit. A kdyby Čechy podpořili jejich spojenci Francie a Velká Británie, bylo dobře možné, že by Němce rozdrtili. Toussaint doufal, že on sám i celá další generace Němců bude té trpké zkušenosti ušetřena. Chtěl apelovat přímo na české vrchní velitelství a dát jim své slovo kolegy důstojníka, že se Německo nechystá zaútočit. Věděl, že stojí před velmi obtížným úkolem: jeho nejvyšší velitel Hitler, který po Toussaintovi vyžadoval časté zprávy, kromě jiného výrazně ztratil na důvěryhodnosti, když dva měsíce předtím napadl Rakousko. Auto zastavilo před obrovskou budovou českého armádního velitelství. Stejně jako Petschkův palác byla zahnutá do oblouku, kopírovala velký kruhový objezd, se kterým sousedila. Zahnutým tvarem ale končila veškerá podobnost mezi pěti podlažími neveselého šedého betonu a Ottovým mistrovským dílem, které stálo pouhých pár bloků odsud. [ 104 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270175
Poslední palác
Toussaint vystoupil z mercedesu, zasalutoval československým strážím před vchodem a vstoupil. V tu chvíli neměl nikdo jiný v celé Evropě větší moc zastavit válku. Byl rozhodnutý to zkusit. *** Toussaint se narodil 2. května 1891 v bavorském Egglkofenu. Jeho rodina tam kdysi dávno přišla z Francie. V mládí byl nadějným malířem a po gymnáziu chtěl studovat umění. Jeho otec, který dřív sloužil v německé armádě, s ním ale měl jiné plány: chtěl mít z Rudolfa vojáka. Kvůli tomu pak celé krvavé čtyři roky velké války bojoval jako nižší důstojník. Po skončení bojů se Toussaint chtěl nechat přeložit do kartografické jednotky. Raději by vyráběl mapy, než zabíjel, a navíc by se tak mohl věnovat své původní vášni, kreslení. Jeho žádost o přeložení ale byla zamítnuta, pro topografy byly jeho vzorky příliš umělecké. Místo toho tedy postupně vystřídal několik řadových zaměstnání na ministerstvu války, kde přečkal bouřlivé poválečné roky, kdy Výmarskou republiku sužovala inflace a jedna nestabilní vláda za druhou. Alespoň ze svého platu uživil sebe a svou ženu Lilly, útlou bývalou herečku s očima jako laň. Byli pohledný pár, když si spolu vyšli zatancovat do některého z berlínských klubů nebo se slunili na břehu Bodamského jezera. V roce 1921 se rodina rozrostla o třetího člena, jejich jediného syna Rolfa. V roce 1936 Toussaint působil jako důstojník zpravodajské služby, když dostal nabídku na pozici atašé v Praze: měl být poradcem německého velvyslanectví a posílat zprávy domů. Přímo po té příležitosti skočil. Zůstala by mu armádní pozice, mohl by využít svých zkušeností a zároveň působit jako diplomat, stavět mosty, místo aby je vyhazoval do povětří. Jistě věděl, že ho čekají i problémy. Češi se na Německo dívali podezřívavě a bezpečnost svého mladého státu pevně ukotvili v dohodách s nepřáteli Říše Francií a Velkou Británií, dokonce se Sovětským svazem. Toussaint ale zřejmě věřil, že si s každou výzvou dokáže poradit. Jeho pražské angažmá mělo ještě jednu výhodu: vznikla by tím jistá fyzická vzdálenost mezi ním a nacisty. Už léta znepokojeně sledoval jejich vzestup a jednoznačně odmítal všechny nabídky z jejich strany. Podobně jako mnoho jeho kolegů z konzervativního wehrmachtu byl loajální k německé armádě, nikoliv k nové politické straně prosazující radikální názory a budující paramilitární jednotky. Nacisté se pokusili [ 105 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270175
norman eisen
získat na svou stranu i Lilly, v naději, že by mohla přijmout národní socialismus a přesvědčit i manžela. Její bratr se s Národně socialistickou německou dělnickou stranou neboli NSDAP zapletl a brzy nato za nevyjasněných okolností zemřel; zda zahynul vlastní rukou, nebo tou jejich, nebylo jisté, ale ona s nimi nechtěla mít nic společného. Nacistům se nicméně podařilo svést jejich syna. V roce 1936 byl patnáctiletý Rolf už zcela indoktrinovaný hitlerovskou ideologií, jíž byly školy, mládežnické programy i letní tábory prosycené. Šokovaným rodičům oznámil, že jakmile bude dost starý, bude bojovat ve Waffen-SS – vojenském křídle Hitlerovy ozbrojené organizace SS. Toussaint mu odmítl dát svolení. Řekl trucujícímu Rolfovi, že v osmnácti letech může narukovat k wehrmachtu. Ale dávat se k SS? To nikdy. Češi neměli o Toussaintových soukromých výhradách vůči nacistům ani potuchy, a tak jeho život v Praze nezačal nijak hladce. První známka, že ho čekají překážky, přišla, když německé velvyslanectví koncem roku 1936 ohlásilo svým hostitelům příjezd nového vojenského atašé. Místo uvítání se Toussaintovi dostalo jen mrazivého mlčení. Čeští zastupitelé na mnohem většího souseda i vlastní početnou německou menšinu hleděli s rostoucí ostražitostí. Přestože ho Češi zprvu odmítali uznat, Toussaint se je jal přesvědčovat o svých dobrých úmyslech. V prvních měsících chodil na nejrůznější recepce a pracně budoval osobní vztahy. Vyprávěl, jak se na jedné z dřívějších návštěv osobně setkal s Masarykem. Když vláda uspořádala loveckou výpravu, na kterou pozvali všechny atašé kromě Toussainta, ostatní se za něj postavili a naléhali, než nakonec dostal pozvání i on. Toussaint měl potíže i s českým tiskem. V únoru 1937 pražské noviny otiskly hanlivý článek plný polopravd i vyslovených lží o jeho kariéře. V říjnu téhož roku se Toussaint ke svému překvapení dočetl, že se podílel na pokusu o únos německého disidenta žijícího v Praze. Noviny popisovaly komplot proti bývalému nacistovi Ottovi Strasserovi, který se obrátil proti Hitlerovi. Strassera měli údajně unést v Toussaintově voze řízeném jeho šoférem. Toussaint svému šéfovi na velvyslanectví důrazně opakoval, že je nevinný, ale že jeho řidič (který na provedení únosu údajně verboval sudetské Němce) by takového činu naopak schopný byl. Měl podezření, že za spiknutím stojí jeden zapálený nacista, bývalý zaměstnanec velvyslanectví. Společně se svým šéfem šli okamžitě na českou policii, vyjádřili vůli ke spolupráci a podpořili rychlé vyšetření situace. Policie autory komplotu vyslechla a pravda nakonec vyšla najevo, Toussaintova reputace nicméně už zůstala poskvrněná. [ 106 ]
Ukázka elektronické knihy