„Dokud si sama nevyslechneš Omarovo ultimátum, nehrozí ti, že bys ho nesplnila.“ Alyssa se usmála. „Proto jsem tě tady odchytla dřív, než jsi stihla vejít dovnitř.“ Všechno pořád chutnalo odporně. Alyssa se podívala dolů a přívětivě se usmála, navzdory tomu, jak odpudivě Dutina vypadala, skloněná, s bradou mokrou od zvracení. „Takovou kamarádku si nezasloužím,“ řekla Dutina. Alyssa se zasmála. „To ani ne. Spíš je to tak, že já bych byla kamarádka na prd, kdybych ti dala, co si zasloužíš.“ Praštila Dutinu do ramene. „A tys pro mě došla až na samý okraj noci tolikrát, že už to ani nejde spočítat.“ Dutina si nedokázala vzpomenout, že by něco takového kdy udělala, ale moc dlouho nad tím nepřemýšlela. „Děkuju ti,“ řekla Dutina. „Mně… na tobě opravdu záleží a nedokážu si představit, co bych dělala, kdybych si musela zvykat na nového spolunocležníka.“ „Brr. Já jediná dokážu snášet tvoje věčné kopání. Ale teď už odtud zmiz. Musím se vrátit dřív, než začnou přemýšlet, co dělám tak dlouho na záchodě.“ Alyssa Dutinu objala a ta ji krátce sevřela. Chvíli nato už byla pryč a Dutina se opět málem začala dusit zvratky a oxidem uhličitým. „Prosím,“ zašeptala Dutina znovu do vypáleného ovzduší. „Prosím, prosím, tentokrát se to nesmí posrat. Vím, že dobrý cestovatel má všechno nechat za sebou v prachu cesty. Vím, že pomíjivost a ztráta jsou jenom měřidla uražené vzdálenosti. Vím to. Prosím, jenom teď, jednou jedinkrát. Teď se to nesmí posrat, jinak nevím, co se stane. Prosím.“ Potom se Dutina zvedla a postavila se do bojové pozice. Docházel jí čas. A závislost na ostatních lidech byla horší než chuť vlastních zažívacích šťáv.
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270125
SOFIE Zápolím s posledními úchyty před vrcholem Staré matky jako neohrabaný starý medvěd. Jakmile vylezu až nahoru, zapotácím se a nakloním na druhou stranu. Potom se posadím, zadívám se do mdlé tmy a pokouším se představit si město v dálce, všechny ty obrovské stroje, sítě plné nemocných dětí. Myslím na tu pašeračku — Dutinu —, jak svojí kamarádce říká: Jen ty revolucionáře musím ještě chvilku tahat za nos. Stalo se to potom, co mi řekla, ať ji přestanu sledovat, a já se i přesto vydala za ní. Poldové v mých představách už jsou na cestě. Brzo zatknou Bianku, a já netuším, co mám dělat. Přede mnou se nic nehýbe. Nevynořují se žádné tvary, ani nemění svoji polohu. Bianka mě potřebuje a já hledáním pomoci na tomto místě jenom ztrácím čas. Poplácám se po nohou, abych do nich vehnala krev, a pokusím se vstát. Růžina hlava se vynoří zpoza útesu. Její chapadla a nohy úporně pracují. Nakonec se přede mě postaví celá a mně se naskytne pohled na její měkkou žlutohnědou kůži kolem předních nohou. Podám jí prťavé kousky mědi a cínu, které se mi tentokrát podařilo nasbírat. Prozkoumá je řasinkami na konci jednoho z chapadel a pak si je schová někam na záda. „Moc se omlouvám, ale opět potřebuju tvoji pomoc. Nevím, co mám dělat. Moje kamarádka má potíže. Vím, že máte úžasné technologie. Ukazovala jsi mi je. Ale máte taky nějaké zbraně? Zbraně? Něco, co člověka ochrání před zraněním?“ Růže skloní hlavu, prohlubně na ní se zúží, jako kdyby se mračila nebo byla smutná. Dotkne se mě zdviženým chapadlem. Nechám se pohladit po obličeji a cítím, jak mi v krku buší srdce. Snaží se mi porozumět, a nejen kvůli tomu, že jsem jí přinesla měď. Přiložím hlavu k jejím úponkům. „Bojím se. Zkus prosím pochopit, že se bojím. Pořád jsem vyděšená z toho, že jsem málem zemřela, když jsi mě tehdy zachránila. A teď se bojím, že se
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270125
něco stane Biance. Znamená pro mě všechno. Cítíš můj strach? Dokážeš alespoň pochopit ten pocit, jestli nerozumíš ostatním věcem?“ Růže přikývne, ale možná se mi to jenom zdá. Sáhne potom do svého chlupatého krunýře, chvíli hledá a pak něco vytáhne propletenými chapadly. Velikostí a tvarem to připomíná karambolu, má to pět hrotů vybíhajících do různých směrů. Skoro se mi do něj chce zakousnout, ale prohlédnu si ho zblízka a zjistím, že je vyrobený z nějaké kovové slitiny a obsahuje kousky nějakého krystalu nebo minerálu připomínajícího křemen. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděla, ale poznám, že tvary a jejich komplexní propojení někdo uměle navrhl. Zařízení je pro mě stejně matoucí jako moje časomíra pro Růži. Zvednu ho do přítmí a zamžourám na něj. Růže mě chvíli nechá předmět zkoumat a pak vytáhne další identickou karambolu z kovu a křemene. Otočí jeden z kosočtvercových segmentů tak, že pak svírá s ostatními zvláštní úhel, a zařízení v mojí dlani zavibruje a začne nepatrně vrčet. „Páni. Co jsi to —“ Chvíli si pohrávám s vlastním zařízením, pak se mi povede otočit jeden ze segmentů a Růžin přístroj vydá podobné zavrčení. Takže je to něco jako telefony ve starých dobách, nebo jako telexy v Xiosfantu. Co když se pomocí jednoho dá vystopovat druhý? Růže mi ukáže, jak plátky přeskládat tak, aby mělo zařízení tvar kruhu. Nasadím si ho na zápěstí. A je z něj ostnatý náramek. Zírám na přístroj, který jemně přiléhá k mojí ruce. Tvorové ho nepochybně museli dlouho vynalézat, zatímco pod ledem objevovali materiály, těžili kovy a nerosty, zkoumali jejich vlastnosti a dávali je dohromady. Je to něco úplně jiného než všechny naše technologie v Xiosfantu, protože ty lidé vynalezli na miliony kilometrů vzdálené Zemi před desítkami generací a my se jen snažíme to všechno udržet v chodu. Růže se pomalu a opatrně přiblíží a opět mi obejme tvář a krk klepetem. Kdykoli na pokožce ucítím její jazyky, musím se vědomě ovládnout, abych neucukla, ale s každým dalším pokusem je to jednodušší — — Krokodýlice postavila létající stroj a přeletěla přes planoucí ledovce, byla ochráněná před sluncem, ale i přesto se musela
98 Ukázka elektronické knihy