98
terorismu jakožto nové a velice naléhavé bezpečnostní hrozbě,372 které jsou vystaveny nejen USA, ale i další země, RF nevyjímaje. To v dané době nevyvolávalo žádné protesty ruské strany, zvláště když se oba nedávno nastoupivší prezidenti oslovovali křestními jmény a když Putin poskytl významnou podporu právě Bushově globální válce proti terorismu,373 která byla zakotvena v jeho pětibodovém plánu, jehož velmi důležitou součástí byla přímá vojenská pomoc Severní alianci, která nesla hlavní tíži pozemních bojů proti Tálibánu.374 Po úspěšném svržení Tálibánu v Afghánistánu však přišel pražský summit NATO v roce 2002, na němž padlo rozhodnutí přizvat do NATO dalších sedm zemí, z toho tři postsovětské.375 Po tomto rozhodnutí o další expanzi NATO zesílil mezi ruskými elitami pocit, že je USA spolu se svými spojenci soustředěně a frontálně vytlačují z celého postsovětského prostoru. Postupující rozšiřování NATO začalo být vnímáno a vyhodnocováno jako vážná a naléhavá bezpečnostní hrozba pro RF. Toto vnímání a jemu odpovídající narativ nadále sílily tváří v tvář upevňující se bezpečnostní spolupráci mezi USA a Gruzií, která měla tři významné milníky.376 Prvním z nich byla návštěva M. Saakašviliho ve Washingtonu v roce 2004,377 po ní následovala velice významná účast Gruzie na kontroverzní OIF 2003. Třetím mezníkem se pak stal summit NATO konaný v roce 2008 v Bukurešti, který schválil MAP pro dvě klíčové postsovětské země, a to Ukrajinu a Gruzii.378 Pokud jde o druhou z těchto zemí, tedy Gruzii, její strategický význam vyplývá, vedle výše zmiňovaných historických skutečností, především z její geopolitické polohy. Svojí rozlohou (necelých 70 tisíc km2) a počtem obyvatel (3,7 milionů) patří Gruzie mezi malé země. Má však velice významnou polohu: na východě sousedí s Tureckem, na severu s Ruskem a její západní hranici tvoří Černé moře. V době studené války byla jižní hranicí SSSR, potažmo jihovýchodní hranicí celé Varšavské smlouvy. Její případný přestup do NATO by znamenal propojení s Tureckem a rozšíření přístupu NATO do Černého moře, jmenovitě do jeho dvou významných přístavů Batumi a Suchumi. To by byl další posun v rámci hry s nulovým součtem.
372 Maco, J.: Strategické záujmy, s. 9. 373 McFaul, M.: U.S.-Russia Relations After September 11, 24. 10. 2001. 374 Roberts, K.: Empire Envy. 375 NATO – Official text: Prague Summit Declaration, 21. 11. 2002. 376 Maco, J.: Beyond Positive Attraction. 377 Maco, J.: Strategické záujmy, s. 13. 378 NATO – Official text: Bucharest Summit Declaration, 3. 4. 2008.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270009
99
3.2.2 Negativní reakce ruských elit Ruští operativní realisté tento vývoj hodnotili tak, že směřoval k dalšímu zkrácení vzdálenosti mezi RF na jedné straně a vojsky dále rozšířeného NATO na druhé straně. Vnímali to jako další strategickou výhodu USA a jejich spojenců, kteří by přičleněním Gruzie získali další opěrný bod, ze kterého by mohli vést případný konflikt daleko od svého území, zatímco v případě RF by jakýkoli ozbrojený konflikt probíhal přímo na její jižní hranici. Proto na nabídku MAP pro Gruzii nahlíželi jako na další rozšíření možností USA pro projekci vojenské síly, a tím pádem i na další zvýraznění jejich vojenského náskoku. Prezident Putin přizvání Gruzie do NATO vyhodnotil jako přímou bezpečnostní hrozbu379 a zároveň s tím důrazně připomenul, že národní bezpečnost není založena na slibech.380 Výše uváděné přístupy svojí podstatou znovu potvrdily neorealistický náhled nejvyšších ruských činitelů na národní bezpečnost, zejména pak na geografickou předurčenost pojmu bezpečnostní hrozba. Na nabídku MAP pro Gruzii nahlíželi stejně jako v případě Ukrajiny, tedy jako na další projev rozpínavosti USA jakožto typického greedy state na poli MBV na poč. 21. století. Jižní Kavkaz a jmenovitě pak Gruzii chápali jako typický projev hry s nulovým součtem: odkud je vymanévrována RF, tam vstupují USA. V případě Černomoří by to mělo tu konkrétní podobu, že na úkor RF by se dále rozšířila ta část pobřeží, kterou by kontrolovalo NATO. Odpovědí ruských operativních realistů se stala nová geopolitická hra, při které se hlavní důraz jejich strategického postupu zaměřil na frontální využívání Jižní Osetie a Abcházie jako pasivních nástrojů protitlaku na Gruzii a potažmo i na plán rozšiřování NATO směrem k jižní hranici jejich země. Tato hra se tak z původních tří účastníků rozšířila na pět (USA, RF, Gruzie, Jižní Osetie a Abcházie). A tak se znovu naplnila Huntingtonova vize světa po skončení studené války.381 Jižní Osetie a Abcházie se staly primárními aktéry, RF a Gruzie hrály úlohu sekundárních aktérů. Cílem Gruzie byla integrace těchto zemí, naproti tomu RF podporovala jejich separatismus, aby je nadále mohla zneužívat k nátlaku na Gruzii. USA pak z pozadí podporovaly Saakašviliho, takže do hry vstupovaly jako typický terciární aktér.
379 Mankoff, J.: Russian Foreign Policy. 380 Tsygankov, A. P.: Russia’s Foreign Policy. 381 Huntington, S. P.: Střet civilizací.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270009
100
3.2.3 Přímá vojenská konfrontace mezi Gruzií a RF Prvním projevem příprav na přímou vojenskou konfrontaci se stalo ruské rozhodnutí navýšit počet peace-keepingových jednotek v Abcházii. Na něj pak navázalo rozsáhlé cvičení „Kavkaz 2008“, které v blízkosti gruzínských hranic prováděly divize a pluky 58. armády.382 Toto cvičení mělo dva hlavní cíle. Vojenským cílem bylo prověřit stupeň secvičenosti Severokavkazského vojenského okruhu ve světle zamýšleného vpádu do oněch dvou sporných oblastí. Hlavní pozornost se přitom zaměřila na sladění postupu pozemních, vzdušných i námořních sil. Politickým cílem pak bylo vystupňovat politický a psychologický nátlak na Gruzii, což výrazně připomínalo rozsáhlé vojenské cvičení, které v létě 1968 probíhalo v blízkosti hranice tehdejší ČSSR. Z tohoto úhlu pohledu tedy nešlo o nic zásadně nového. Jednalo se naopak o uplatnění dříve vyzkoušeného modelu přípravy na invazi do vytipované země. Kdo vlastně válku začal? Dodnes se diskutuje o tom, kdo vlastně válku zahájil, přičemž názory jsou velice silně polarizované. Jisté je především to, že přímé vojenské střetnutí mezi gruzínskými a ruskými ozbrojenými silami vypuklo dne 7. 8. 2008, kdy Gruzie vznesla obvinění, že jihoosetské síly nedodržely dříve dohodnuté příměří a pokračovaly v dělostřelecké palbě na gruzínské cíle.383 Tím byl zdůvodněn Saakašviliho rozkaz, aby gruzínské jednotky zaútočily na Cchinvali, hlavní město Jižní Osetie. Gruzie do těchto bojů nasadila několik brigád lehké pěchoty, speciální síly a lehkou dělostřeleckou brigádu.384 Sám M. Saakašvili ještě v průběhu bojů při zdůvodňování svého rozhodnutí v rozhovoru prohlásil, že válku vyprovokovala RF tím, že podporovala separatisty, kteří ostřelovali území Gruzie, a on proto neměl jinou možnost nežli vést válku za nezávislost a budoucnost své země.385 S odstupem čtyř měsíců pak potvrdil, že rozkaz k útoku vydal on osobně, a zdůvodnil to přítomností tisíců ruských vojáků a stovek jejich tanků na hranici mezi RF a Gruzií, právě v oblasti Jižní Osetie.386
382 Finn, P.: Russian Air, Ground Forces Strike Georgia, 9. 8. 2008. 383 Nichol, J.: Russia-Georgia Conflict in August 2008, s. 4. 384 The Military Balance 2009, s. 211. 385 Saakashvili, M.: The War in Georgia Is a War for the West, 11. 8. 2008. 386 Saakashvili, M.: Georgia Acted in Self-Defense, 2. 12. 2008.
Ukázka elektronické knihy