98
ramen hned po oblouku vzad a dolů pod tělo. Při obou variantách je záběrová fáze ukončena za úrovní kyčlí napnutou paží mírně od těla v hloubce individuálně 30–60 cm pod hladinou. Například Čertov (2012) uvádí 30–40 cm. Dlaň směřuje dolů, popřípadě částečně stranou (Brooks, 2011). Možnou eventualitou, která se však u dobrých znakařů vyskytuje jen ojediněle, je vedení ruky při odtlačování z hloubky (při absenci vr cholu trajektorie pohybu na konci přitahování) postupně šikmo vzhůru až na úroveň břicha. Zde potom nastává překlopení dlaně a změna po hybu ruky vzad a dolů od hladiny. V tomto případě je pak záběrová fáze ukončena v menší hloubce a blíže u těla. V průběhu odtlačování dochází současně k přetáčení ramen na stranu nezáběrové (přenosové) paže, která se připravuje na vstup do vody. Sou hlasné rameno horní končetiny, která dokončuje záběr, se tak postupně vrací k hladině. Dynamické dokončení záběrové fáze znatelně pod hla dinou také pomáhá vyrovnávat pánev do vodorovné polohy s hladinou. Obdobně jako v závěru přechodné fáze zaznamenáváme určité ak tivní vytváření hnací síly horními končetinami i na počátku tradičně popisované fáze vytažení, a to především u znakařských specialistů. Za znamenaná síla prodlužuje z hlediska efektivity nejen dráhu záběrového pohybu a délku působení hnací síly, ale i zrychluje pohyb paže směrem k hladině, především u znakařů, kteří záběrový pohyb dokončují dále od těla. Dílčím způsobem je tím také eliminována velikost odporu prostředí při oddálení paže od linie těla. Jedná se o krátký aktivní ploutvový pohyb ruky po dokončení tra diční druhé záběrové fáze, během kterého se ruka pohybuje dlaní šikmo vzhůru a přibližuje k tělu. Až poté horní končetina vystupuje z hlediska hnací síly pasivně k hladině. Někdy je tento ploutvový pohyb popisován jako třetí část záběrové fáze nebo je přiřazován k druhé části záběru, tzn. k trajektorii odtlačování (Maglischo, 2016). Záběrová fáze bez prodlení přechází do fáze vytažení změnou směru pohybu paže k tělu a podél těla vzhůru k hladině při tradičním pojetí, nebo pouze podél těla vzhůru k hladině u elitních znakařů. Dlaň ruky se stáčí dovnitř, zaujímá výhodnější hydrodynamickou polohou s pal covou hranou ruky směřující k hladině. Doba trvání fáze je poněkud delší než u kraulu z důvodu ukončení záběrové fáze ve větší hloubce pod hladinou, a to v obou variantách provedení. Horní končetina je převážně napnutá, záběrové svaly jsou relaxované. Vlivem přetáče ní ramen vystupuje z vody rameno nepatrně dříve než ruka. Odpor vodního prostředí při vytažení vlivem relaxovaného zápěstí udržuje ruku v poloze ulnární dukce s palcem v uvolněné opozici. Prsty ruky
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270004
99
tak procházejí hladinou při vytažení horní končetiny jako poslední. Individuálně z vody vystupuje jako první palec ruky nebo ukazováček (Sweetenham, Atkinson, 2006). U některých znakařů se setkáváme s variantou vytažení paže malíko vou hranou ruky. Jedná se však o méně rozšířenou možnost technického provedení vytažení paže, a i méně zdůvodnitelnou ve vztahu k relaxaci svalstva, případně k trajektorii pohybu ruky pod hladinou v průběhu fáze vytažení. Může to být naopak varianta vytažení horní končetiny při plavání znakem s vysokou frekvencí pohybových cyklů s cílem ča sové a pohybové eliminace některých pohybů, které nejsou rozhodující v celkové hnací síle. Vytažení malíkovou hranou se může také objevovat u znakařů, kteří dokončují záběrovou fázi v menší hloubce a více u těla. Z hlediska odporu je nejméně výhodné vytažení paže hřbetem ruky. Celý pohybový cyklus paže v technice znak uzavírá fáze přenosu. Přenos napnuté paže je uskutečňován ve směru plavecké lokomoce vzduchem, po obloukovité dráze a v úrovni souhlasného ramene, které setrvává, pokud možno, velkou část přenosu nad hladinou. Při vytažení horní končetiny z vody palcovou hranou dochází v průběhu přenosu současně k přetáčení dlaně z polohy dovnitř do polohy vně k podélné ose těla. Na konci přenosu při opětovném přibližování paže k hladině se zároveň prsty stáčí směrem dolů a paže se připravuje pro hydrodyna mické zasunutí do vody (Brooks, 2011). Svalstvo horní končetiny je při přenosu relaxované, obdobně jak tomu bylo v závěrečné části fáze vytažení. Svalové úsilí paže a pletence ramenního slouží pouze k vlastnímu aktivnímu přemístění horní končeti ny z polohy připažit na začátku přenosu do polohy vzpažit pro ukončení pohybového cyklu. Uvolněnost v oblasti zápěstí se projevuje např. v prv ní části přenosu, při které prsty ruky směřují viditelně k hladině. Nízké nároky na svalovou sílu během přenosu souvisejí také s pohybem horní končetiny nad vodním prostředím, s uplatněním setrvačnosti pohybu ak tivního vytažení z vody v úvodu přenosové fáze a případně s působením gravitační síly v druhé části přenosu. Dýchání U techniky znak nemůžeme plně hovořit o uplatnění klasického plavec kého dýchání. Poloha na zádech umožňuje udržet obličejovou část hlavy stále nad hladinou a podobně i hrudník setrvává víceméně na hladině. Plavec je tak vodním prostředím omezován při vdechu a výdechu mi nimálně. Přesto dovednost plaveckého dýchání přispívá v dílčích mo mentech k bezproblémovému zabezpečení dýchání znakaře a umožňuje
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS270004
100
v závislosti na individuálních potřebách plavce, na délce tratě nebo in tenzitě plavání variovat rytmus dýchání (Sweetenham, Atkinson, 2006). Znakař nadechuje krátce ústy a vydechuje dlouze ústy, částečně i no sem. Výdech nosem zabraňuje zatékání vody do nosu, které může být problémem spíše pocitovým, než že by bezprostředně negativně ovlivnil technické parametry znakařské lokomoce. Základem zůstává pravidel nost dýchání během plavání. K omezení dýchání se přistupuje méně často než u plaveckého způsobu kraul. Souhra Souhru v technice znak sledujeme na několika úrovních: – souhra dolních končetin, – souhra horních končetin, – souhra horních končetin a dýchání, – souhra dolních a horních končetin. Souhra dolních končetin v technice znak je založena na pravidelné střídavé činnosti nohou (Macejková, 2005). Pokud plavec zvládá prin cip a strukturu činnosti dolních končetin a nepozastavuje jejich pohyb v průběhu cyklů, nepředstavuje současné střídání pohybového cyklu levé a pravé dolní končetiny v technice znak problém. Tvrzení je možné vztáhnout k plavání prosté souhry dolních končetin, bez účasti paží a doprovodných rotačních pohybů, tak k celkové znakařské souhře, při které dochází k různým změnám směrů vzestupných a sestupných fází cyklů obou dolních končetin. Střídavý charakter činnosti v technice znak má i souhra horních kon četin. Základní charakteristikou je neustálé udržování téměř protilehlého postavení obou horních končetin (Taormina, 2014). Pokud v souhře dochází k časovému prodlevu během některých fází pohybové cyklu paží, zaznamenáváme následně v souhře technicky nežádoucí dobíhání horních končetin. Za zásadní z tohoto pohledu jsou považovány pře devším fáze přípravná, přechodná a fáze vytažení. Častěji se vyskytuje a popisujeme tzv. dobíhání v připažení u těla, méně ve vzpažení. Většinou se však nejedná o úplné setkání horních končetin v popsaných polohách. K prvnímu typu dobíhání, byť jen k částečnému, dochází v případě, že po dokončení záběrové fáze horní končetina ihned nepřechází změ nou směru pohybu do fáze vytažení nebo vlivem sníženého svalového úsilí po dokončení záběru se pohyb horní končetiny pozastavuje. Méně časté dobíhání horních končetin ve vzpažení je naopak způsobeno zpo malením či zastavením horní končetiny v přípravné nebo v přechodné fázi po průchodu hladinou vlivem odporu vodního prostředí, absencí
Ukázka elektronické knihy