před očima sypaly dolů a strhávaly s sebou mohutné smrky, dosvědčovaly, že Yukon dokáže být i pěkně zlý. Na levoboku strašidelně trčel nakloněný vrak parníku, který už dávno svoji pouť skončil. „Není to nějaké znamení?“ zeptal se Cimbura a všichni se zachechtali. Smích nás ale hned přešel, protože začalo pršet a nebyl to žádný májový deštík. „Pod stromem prší dvakrát,“ říkávala babička a na kraji smrkového lesa jsme vybudovali tábor. Opomenuli jsme přitom zazvonit na zvonek, který nám doporučila kanadská jízdní policie při registraci. Samozřejmě na plašení medvědů. Ti ale dnes nepřišli, protože se asi také báli deště a nachlazení. A tak plynul Yukon dál na své dlouhé cestě do slané vody a náš čas plynul s ním. Minuli jsme Little Salmon River, Big Salmon River a další malé i velké lososí, bobří, dikobrazí a indiánské potoky, než se objevilo pár dřevěných domků Carmacksu, pojmenovaném po známé postavě z těch nejstarších počátků zlaté horečky. Pršelo, ale komáři žrali jak pominutí a nikoho nenapadlo, aby si tady vytýčil claim. Indiánská a pomíchaná děcka běhala o půlnoci mezi domky se zmrzlinou a ti větší loudili cigaretu. U ohniště, kolem kterého se rozkládáme, stála docela pěkná zánovní postel. Čert ví, jestli ji sem někdo vyhodil a nebo máme postel pokládat za docela dobrý vtip. Z falešné solidarity postel nikdo neobsadl, i když se po pravdě hodila všem. Zůstala prázdná ze stejných důvodů, jako zůstává na míse poslední koláč. Na pravém břehu trčí zbytky dřevěných konstrukcí, některé souvisí s výlovem lososů, jiné s pokusy o propírání písku a jiné jako držáky na opravu lodí. Není divu, protože se blíží nejobávanější peřeje Five Finger, tedy Pět Prstů. Pět balvanů nebo spíš skalek trčí z vody
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269994
napříč celého toku a vždycky budily nejvyšší respekt. Však se na nich také utopilo nejvíc zlatokopů. Kanadská jízdní pod vedením legendárního Sama Steela natáhla pod peřejemi přes řeku drát se sítí, jejímž úkolem bylo utopence lovit a kvůli pořádku identifikovat. Sam Steel byl bezesporu příkladný státní úředník. Nás ovšem nikdo lovit nemusel, protože kajak je nejlepší a nejchytřejší loďka na světě a její ovládání má s nemotornými oplachtěnými koráby s vesly a bidly jen málo společného. Ve slavném Fort Selkirk už je jen polorozpadlý kostel s jediným obyvatelem, míšencem Wiliamem, jehož chuť na whisky a cigaretu nelze surově přehlédnout. Zprava přitéká řeka Pelly River, která není o nic menší, než Yukon. Na soutoku si postavil neznámý zálesák chatu a je to právě ta, o které jsme jako kluci ve skautu zpívali jednoduchou písničku „V jedné chatě v Yukonu, když noc už byla temná...“. Do Dawsonu máme nějakých 150 mil. Mezi ostrovy jsou nataženy sítě a v nich se mrskají velcí lososi. Neznalí místních zvyklostí si jich raději nevšímáme a tak Mluvčí žádného nevypustila na svobodu a Sápal žádného neusmažil. V ústí Thistle creeku stála neupravená bouda a vedle záhon s kapustou. Paní domu nám nabídla čaj a k diskusi osmiletou dceru, která nás informovala o své úžasné školní docházce. Do školy vůbec nechodí a maminka ji vyučuje doma. Sem tam musí ale ke kontrolním zkouškám, se kterými si ale hlavu neláme. Pantáta kosí seno a zahraniční návštěva ho nevzrušuje. V létě si zajede motorovým člunem pro sůl a střelivo do Dawsonu, v zimě se psím spřežením. Několikrát se zúčastnil známého závodu Iditarod. Paní se tvářila potěšeně, když jí Cimbura sdělil, že jejich život je krásný, romantický a zajímavý. Dobře při tom věděla, že lže, protože kdyby to myslel doopravdy, postavil by si vedle srub. Pak už zleva přitekla White River barvy světlého kafe a Yukon
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269994
rázem také změnil barvu. Kdo chtěl dál užívat zelené průhledné vody, plul při pravém břehu. Black flies, ten strašlivý postrach zvířat i lidí v ústí Stewart river nás rychle vyhnal na vodu i když modrý dřevěný domek nabízel dokonce pivo a Mluvčí nasbírala hned vedle ešus malin. Pádlujeme dlouho do Sixty Miles River. Kopce jsou nižší, zalesněnější, něžnější. Už z žádné chaty na břehu nepozorují naši plavbu, svítí slunce a majle k Dawsonu rychle ubíhají. Pak už zprava přitéká naše vysněná řeka Klondike a to už je Luise Town, Blešárna a kus níže po proudu sám Dawson. Po dřevěných chodnících se motáme mezi krčmami, kde kdysi duněl honki tonki naladěný klavír a svoje úsměvy rozdávala diamantová Gerta. Na Bonanze creek dřímá plno strojů, které rozryly Králičí potok a vyssály zlatý prach z té studené, divoké země. Klondike River byl vodácky zajímavější než Yukon, samozřejmě menší a peřejnatější. Dostat se ale s kajaky proti vodě dál než nějakých třicet kilometrů se nám pro neupravenou cestu nepodařilo. Zato hrob Jana Welzla na zlatokopeckém hřbitově byl díky nedávnému trampskému srazu upravený vzorně. Škoda, že to ale nebyl opravdový Welzlův hrob, jak se ukázalo později. Trampové se zmýlili, ale Welzlovi, který skutečně v Dawsonu odpočívá, je to už jedno. Zato pan páter Bobillier, který ještě Welzla pamatoval, prozradil, že se v tomto směru nic s určitostí neví. Přitom od úmrtí uplynulo dnes jen pár desítek let. Tak potom věřte dějinám! Musím připomenout, že nebýt Těsnohlídka, Valenty a Golombka z brněnských redakcí, nikdy by se svět o Welzlovi nedověděl. Humanitní vědy nefungují dokonale, ale technické taky ne. U Fairbanksu se nám rozsypalo řazení. Na
100
Ukázka elektronické knihy