Tajga začínala hned za městem. Gruzavík páchl naftou stejně jako kořalka, kterou měl entomolog ukrytou pod sedačkou řidiče a jíž si zavdával s každou ujetou mílí. Cesta ztrácející se tu a tam v travinách sloužila vlastně jen jako ukazatel jízdy, protože step byla rovná jako Země na počátku stvoření. Na chvíli se stavili u jezírka páchnoucí tekutiny. Entomolog vyskočil z gruzavíku a otlučeným kanystrem rozčeřil páchnoucí hladinu, pomrkávaje přitom na pasažéry. Rukou máchl kamsi na sever. „Támhle je rafinérka ropy a támhle,“ máchl na druhou stranu, „je nádraží. Vyvěrá to tu už roky a nikoho to nezajímá. Nabírá si i milice, jednou to celý bouchlo, když si jakýsi hňup bral do zila se zapálenou papiroskou, na fleku shořel i se zilem a… nic. Nic se nedělo, nikomu nic nechybí, nikoho nic nezajímá. A tak je to u nás se vším, nasedat!“ Po hodince jízdy se zčistajasna zjevila v tajze hlídka milicionářů. Dvě uni formované postavičky, malý tlustý s vychrtlým vysokým, jako by vypadli z ame rické grotesky počátků kinematografie. Řidiči gruzavíku dali dýchnout do služební brigadýrky. „Tys pil!“ přičichl k brigadýrce malý tlustý a ksichtem vyžilého kocoura vzhlédl k vychrtlému, jemuž vykukovala z krátkých nohavic kosmatá lýtka, takže svou postavou připomínal Milouši bůhvíproč regenschoriho z Bulgakovova románu. „Když pil, tak pil, bělko moje spanilá,“ kývl hlavou regenschori a pohlédl na kocoura, aniž by jen okem zavadil o pasažéry. Jako by tam ani nebyli. „A ti dva – také pili?“ Kocour bleskově provedl zkoušku na alkohol i u Milouše a Pazderové, a když čichl k brigadýrce, stáhl ksicht do pitvorné grimasy: „Tfuj-tfuj-tfuj, ani kapku, holoubku sivý.“ „Tak to je zlé, moc zlé, myško moje,“ upřel regenschori na malého zkroušený pohled, „co s nimi?“ „Že jsem si zavdal, no a co, tady pije přeci každej, i vy,“ snažil se vmísit do dialogu milicionářů entomolog. „Pijí, pijí, o to nejde, ale jde o to…, no, jen mu to řekni a pouč ho řádně, pěťuch můj ztepilý,“ vyzval kosmatý tlustého. A ten zaměřil šilhavá očka na řidiče a vyprskl: „Samozřejmě, že pijem, o to nejde, ale jde o to, že…,“ vzhlédl na kosmatého a teatrálně rozhodil rukama, „nepijem sami! Pít v osamění škodí duši
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269976
a navíc je to skan-dál-ně nemorální, a proto…,“ vytáhl odkudsi z nohavic něco, co vypadalo jak pokutový bloček. „Ja děngi propil v báru,“ zatvrdil se řidič. „Tak rublíky nemá, holoubek sivý,“ udiveně vzhlédl na regenschoriho kocour, „tak co s ním? Šoupneme ho do ťurmy?“ „Když bez rublíků, tak do ťurmy, to se nic nedá dělat, veveřice moje sibiřská! Le-da-že… by měl šťávu. Abychom se ještě dneska někam hnuli,“ na to regens chori. Řidiči spadl kámen ze srdce. Podal otlučený barel tlustému, ten ho předal kosmatému a ten transakci kývnutím schválil: „Jeďte!“ Jeli. Jeli tajgou rovnou jako deska mramorového stolu, jako Země na počátku světů, kdy ji placatou na hřbetě neslo čtvero slonů stojících na krunýři pramáti želvy, jež plula v širém oceánu. Jeli, jeli, až gruzavík hekl, škytl a zastavil. Dojeli. „Jsme na suchu,“ přihnul si řidič a zbytek pálenky dolil do nádrže, leč gru zavík se zatvrdil jako starý osel. „Nu, co už. Tímhle směrem dojdete k řece, tam máte šanci, že vás někdo vezme, já musím pro šťávu,“ rozloučil se s nimi a vydal se zpět po stopách gruzaviku. Nahodili na záda bágly a vyrazili. Milouš jako první a Pazderová za ním. Na radu řidiče odepjali z rukou hodinky, prý že stepní lidé jsou schopni zabít jen tak, ne z nenávisti k cizinci, ale z lásky k rodině. Za takové hodinky se dá směnit spoustu věcí. „Kecá,“ zapochyboval Milouš, ale sichr je sichr, a tak hodinky putovaly do kapsy. S končícím dnem a duší na jazyku dorazili k řece. Sluneční kolo se z nebe kutálelo kamsi do stepní trávy a vzduch provoněl orientální vůní neznámých travin. Jak se tajga chystala ke spánku, utichala a celá zvážněla. Na břehu řeky rybář jak zapomenutý z časů Ilji Repina čeřil hladinu vody prutem a hejno divokých kačen opodál se mu kejhavě posmívalo na plný zobák (jak jen to ruské kachny dovedou), že kromě rýmy nechytne nic. „A komáry tu máte?“ zahájili opatrně konverzaci. Rybařící dědoušek roztáhl bezzubý chrup do úsměvu přes celou hubu: „Ani komáry, ani ryby.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269976
Ruku měl mužíček sevřenou v ušmudlané dlaze jako v palečnici a bylo vidět, jak je rád, že může s někým prohodit slovo. „U nás vlastně nic není,“ pravil s hrdostí v hlase a máchl kolem dokola palečnicí, „tuhle řeka, támhle les. A tak jsme buďto rybáři, nebo houbaři. Já jsem rybář. Ryby ale nechytám. Prut mám nahozený jen tak, aby se neřeklo. Sedím tu, sedím, koukám, jak řeka ubíhá. Kdysi jsem chtěl poznávat, jak je to jinde, ale že jsem chabrus na nohy, tak jen zírám do proudu.“ „Vlastně je fuk, jestli člověk cestuje po kdejaký prdeli, nebo dřepí na zadku a kdejaká prdel se valí kolem něj. Řeka je krajinou proměnlivou, zpod bílé břízky kudrnaté povyšla, zpod starých ostatků Levanida vyběhla, zpod kostí Borisových vytryskla, ta naše matička, jo, jo…,“ filozofoval si mužíček, žmoulaje slova v bezzubém chrupu, a sklízel přitom rybářské náčiní, „jak jsem řekl, jen rybáři a houbaři. Rozeznáš je podle řeči. Rybáři lžou do šířky, zatímco houbaři na výšku. Proto mistři Petrova cechu rádi lehají s macatýma, zatímco houbaři běhají za děvčicema jako lunt. Támhle v rákosí máme putyku, pojďte, šárá se a je čas na kořalku.“ Vedl je pěšinkou ukrytou v puškvorci, cestičkou prochozenou generacemi rybářů a tvrdou jako mlat, traviny před nimi se otvíraly, za nimi zavíraly jako v bylinách o ruských bohatýrech, jako nekonečné dveře, jejichž škvírou bylo možné spatřit říční naplaveniny fantastických tvarů i druhů. Tady kmeny vzrostlých stromů, kusy dřevěných plotů, opodál větší kurník a menší chlívek opřený vyhřezlým bočením o zahradní altánek s vylámaným mřížovím a uhnilou podlahou, tamhle zas holubník bez holubů a vedle psí boudu se psem plaváčkem, zkrátka vše, co vezme velká voda, aby to bez ladu a skladu přemístila v prostoru, vysmívajíc se struktuře a času. Z toho všeho nadělení si rybáři postavili na břehu řeky osadu. Uprostřed chýší a chaloupek stavěných ve stylu ruských pohádek čněla jako pěst na oko rybářská bašta hlínou slepená z jakési kůlny či stodoly a rezivějící skříně štábního zilu. „Zíráte, co?“ poklepal dědeček dlahou na plech štábního vozu sovětské armády, a když z temnoty skříně vystoupila do pološera objemná ženština s usměvavou tváří, jež před sto lety byla nepochybně krásná, pochlubil se: „Tohle štábní požehnání nám přinesla předloni velká voda – i s ní,“ kývl na putykářku a zvedl
100 Ukázka elektronické knihy