5. 12. 1753 Bylo krátce po obědě, když HMS Fury majestátně vplula do přístavu v Bridgetownu. Nad přístavem se ochranitelsky tyčila mohutná kamenná pevnost, na jejíž nejvyšší střeše hrdě vlála britská vlajka, známka toho, že guvernér je na ostrově přítomen. Jediné pořádné město na Barbadosu kypělo životem. Mohli jsme vidět, že na pobřeží se navzdory polednímu dusnu shromáždil dav lidí, protože velká řadová loď tu nepřistávala každý den. V Evropě padal sníh, ale tady panovalo tropické horko a vlhko, i když nebylo takové spalující vedro, jako v letních měsících. Elizabeth stála na přední palubě vedle mne, stínila si hlavu slunečníkem a pozorovala námořníky, kteří se chystali na zakotvení. Byly to již dva měsíce, co jsem obdržel od správce své barbadoské plantáže naléhavý dopis, v němž mne žádal o osobní přítomnost. Zkoumal jsem dalekohledem shromážděný dav, jestli ho v něm náhodou nezahlédnu, ale zdálo se, že pan Barcley přítomen není. Ozvalo se hlasité šplouchnutí, jak těžké kotvy dopadly na smaragdově modrou mořskou hladinu, a loď plující bez plachet ještě více zpomalila. „Je čas připravit se, drahá,“ upozornil jsem Elizabeth, která se zdála uchvácena děním v přístavu.
~ Člun poháněný tuctem veslařů se rychle blížil ke kamennému molu. Za chvíli již dva námořníci vyskočili na břeh a přivázali příď i záď k ocelovým kruhům, zapuštěným pro ten účel do žulových bloků. Také jsem vystoupil a nabídl ruku Elizabeth. Přijala ji a opatrně, aby si nenamočila sukně, přešla z člunu na břeh. Následoval ji kapitán Fury James Flodden v modré námořní uniformě a s jedinou rukou položenou na jílci šavle a hned za ním společně kapitán Henry Ferrel, velitel roty mého regimentu, která byla umístěna na Fury, a poručík John Ferrel, který byl ve skutečnosti jeho neteř Jane vydávající se většinou za muže. Vzápětí u nás zastavil zdobený kočár tažený čtyřspřežím ušlechtilých vraníků a s erbem Wavesburyů na dveřích. Otevřela se dvířka a z nich vystoupil povědomý mladý gentleman, kterého jsem si ale nebyl schopen hned zařadit. Mohlo mu být okolo pětadvaceti a byl oblečený v honosných šatech, které si příliš nezadaly s mou nákladnou uniformou. Světle modrý brokátový kabátec protkávaný zlatem, s ním ladící vesta i kalhoty musely stát pomalu tolik, co kočár, kterým přicestoval. Překvapilo mě, že v době, kdy meč nosil skoro každý, nebyl mladík viditelně ozbrojen. „Lorde Wavesbury, dovolte, abych se představil,“ oslovil mě a při tom se hluboce uklonil, až pštrosím peřím na klobouku zametl kamenné molo, „jsem Adam Barcley, syn Jonathana Barcleyho.“ Vtom jsem si uvědomil, proč mi byl mladík povědomý, a přesto jsem ho nemohl poznat. Když jsem byl naposledy před pěti lety na Barbadosu, byl syn mého správce na studiích v Anglii a předtím jsem si ho pamatoval jen jako ztřeštěného hubeného výrostka. „Rád vás znovu vidím, pane Barcley,“ odpověděl jsem, „dovolte, abych vám představil lady Elizabeth, hraběnku z Wavesbury, kapitána Jamese Floddena z HMS Fury, kapitána Henryho Ferrela a poručíka Johna Ferrela ze 43. regimentu.“ Barcley galantně políbil Elizabeth ruku a ostatním se uklonil. „Dovolte, mylady, pánové, abych vás doprovodil do našeho domu.“ Podržel nám dvířka kočáru a za pár chvil jsme již ujížděli z přístavního ruchu do klidného nitra ostrova.
~ Projížděli jsme kolem úhledných cukrových i tabákových plantáží ozářených poledním sluncem. Ta má byla od Bridgetownu vzdálena zhruba pět mil, což znamenalo přinejmenším půl hodinu cesty. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269974
„Váš otec píše o potížích na plantáži,“ oslovil jsem Adama, „jste do celé záležitosti zasvěcen, pane Barcley?“ „Jen velmi málo, mylorde,“ usmál se Barcley mladší, „otec zatím plantáže řídí převážně sám. Navíc si není jist, jestli si budete přát, abych ho případně nahradil.“ „A rodina se má dobře?“ změnil jsem tedy téma. „Ano, mylorde,“ odpověděl Adam, „rodičům se daří dobře. I sestrám, ze kterých se od vaší poslední návštěvy staly skoro slečny na vdávání.“ Matně jsem si pamatoval, že Jonathan Barcley měl dvě dcery, Lucy a Victorii, kterým teď mohlo být dvanáct, respektive čtrnáct let. „I když kráse vaší vlastní dcery se rovnat nemohou, mylorde,“ dodal potom. Chtěl jsem ho opravit, ale přerušilo mě prudké zastavení kočáru. Adam se vyklonil z okna: „Co se stalo, Noahu?“ „Strom přes cestu, mladý pane,“ odpověděl černý kočí z kozlíku. „Zůstaň ve voze, prosím, drahá,“ požádal jsem Elizabeth a vystoupil ven. Místo, kde jsme zastavili, bylo z obou stran lemováno hustou tropickou vegetací. Připadlo mi to jako příliš velká náhoda, proto jsem vytáhl pistoli a natáhl kohoutek. Navíc byly na kládě jasně patrné stopy po sekyře. Moji důstojníci měli stejný názor a také tasili zbraně. „Myslím, že by nám tady nemělo hrozit nebezpečí,“ namítl Adam Barcley, když viděl naše počínání. Jako by chtěl dokázat nepravdivost jeho slov, z křoví vyskočil s křikem černoch s mačetou a vrhl se na mě. Kulka v hrudi ho srazila zpátky mezi listí, ale to už se objevili další útočníci. Většinou to byli také černoši nebo míšenci, ale zahlédl jsem mezi nimi i dva nebo tři domorodé indiány. Byl jich asi tucet a ozbrojení byli podivnou sbírkou sečných zbraní a zemědělského nářadí. Na odpor jsme se sice postavili jen čtyři, protože Adam Barcley jen zmateně zíral, ale to bylo víc než dostatečné. Bandité, nebo co byli zač, útočili sice zuřivě, ale scházel jim jakýkoliv výcvik nebo zkušenost. Jeden černoch se na mě hnal s motykou zvednutou vysoko nad hlavou. Stačilo jen nastavit meč a on se na něj v podstatě sám nabodl. Jane zabila dva během dvou vteřin jen úspornými švihy špičkou meče, stejně tak její strýc, ani Flodden nedával banditům šanci. Jeden indián otevřel dvířka do kočáru a zjistil, že hledí do hlavně malé pistole. Zaváhal, ale stejně tak i Elizabeth, která ji držela. Pak seskočil z vozu a dal se na útěk. Jako by to byl signál i pro ostatní. Ti, kteří ještě mohli, zmizeli v zeleni kolem cesty stejně náhle, jako se objevili. Otřel jsem si meč do špinavé vesty jednoho z padlých a vrátil ho do pochvy. „Zajímavé přivítání. Takhle to na Barbadosu běžně chodí, pane Barcley?“ zeptal jsem se Adama, který stál trochu šokovaně nad jedním padlým. „Nikoliv, mylorde,“ odpověděl, „cesty tu jsou bezpečné. Museli to být uprchlí otroci z nějaké plantáže.“ „Asi máte pravdu,“ pokrčil jsem rameny, ale zdaleka mě nepřesvědčil. Podle toho, co psal Adamův otec, by mne nepřekvapilo, kdyby se mě někdo pokusil připravit o život. Na druhou stranu ti, kteří nás právě přepadli, opravdu nevypadali jako profesionální zabijáci. „Pomůžeme Noahovi s tím stromem a pojedeme dál,“ rozhodl jsem. Za pár minut jsme již byli opět na cestě. „Musím obdivovat vaší statečnost, lady Elizabeth,“ řekl Adam, když se kočár dal opět do pohybu, „v tom musíte být po svém otci.“ Elizabeth se na něj sladce usmála. „Velice děkuji, pane Barcley,“ odpověděla. Bylo to poprvé, co na něj promluvila, a Adam se zatvářil trochu překvapeně, protože její skotský Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269974
přízvuk byl okamžitě patrný. Pak dodala, dříve, než jsem to stačil udělat já: „A David není můj otec, ale můj manžel.“
~ Konečně jsme dojeli na mou plantáž a kolem rozlehlých tabákových polí jsme se dostali až k velké budově, která stála zhruba uprostřed. Nádherný bílý dvoupodlažní dům, držící se tradic koloniální architektury, jsem koupil i s plantáží, ale Barcleyovi ho ještě zvelebili. Pod dvojitými schody s ozdobným mramorovým zábradlím stáli sloužící v bílé a černé, vyrovnáni jako vojáci na přehlídce. Přestože byl Barcley jen zaměstnanec, žil si s rodinou lépe, než někteří plantážníci, kteří hospodařili na svém. Věděl jsem z účtů, že pozemky vynášejí hodně, a protože Barcley dostával procenta, dokázal jsem pochopit, že si mohl dovolit armádu sluhů, i když většina z nich byli černoši, a ještě štědře podporovat svého syna. Nyní nám přicházel naproti v doprovodu své rodiny. Jonathan Barcley byl sporý, vitální chlapík něco přes padesát, který ve svém cvikru a napudrované paruce působil trochu jako vesnický notář. Syn se více podobal jeho ženě. Paní Marlene Barcleyová byla o hlavu vyšší, i ve svých necelých padesáti letech stále velmi atraktivní a v hustých hnědých vlasech, které po ní zdědil i její syn, neměla ani jediný šedivý. Dvě dívky v bílých šatech, které jim kráčely po boku, musely být Adamovy sestry Lucy a Victorie. Obě vypadaly, že zdědí krásu po matce, ale drobný vzrůst spíš po svém otci. „Vítám vás, lorde Wavesbury,“ volal Barcley starší již zdaleka. Když došli k nám, nastalo opět nezbytné klanění a představování. Flodden a Ferrel již se mnou na Barbadosu byli a Barcleyovi znali, takže uvítání bylo krátké. „A toto je má drahá choť, lady Elizabeth, hraběnka z Wavesbury,“ dal jsem si tentokrát pozor, aby nedošlo znovu k trapnému omylu. „Jaké báječné překvapení, mylorde,“ usmála se paní Barcleyová, „gratuluji vám, i vám, drahá mylady.“ „Děkuji, madam Barcleyová,“ odpověděla Elizabeth. Zdálo se mi, že Elizabetin přízvuk překvapil paní Barcleyovou skoro stejně jako jejího syna. „Nebudeme vás zdržovat,“ řekl Jonathan Barcley, „jistě si chcete po cestě odpočinout. Služebnictvo vám ukáže pokoje a večeře bude v sedm hodin.“ Pomalu jsme stoupali za majordomem po schodech nahoru do domu. Všiml jsem si, že paní Barcleyová, která šla kousek za námi, něco zašeptala jedné dívce, která stála mezi sloužícími.Ta se otočila a kamsi odběhla. Již předtím jsem ji zaregistroval, protože to byla Evropanka a navíc v šatech, které byly na služku příliš okázalé. I její krásný obličej, lemovaný dlouhými nakadeřenými kaštanovými vlasy, musel přitáhnout pozornost každého muže. Napadlo mě, proč nám ji paní Barcleyová uklidila tak rychle z cesty, ale měl jsem nyní vážnější starosti. „Pane Barcley,“ oslovil jsem správce, „potřeboval bych s vámi co nejdříve mluvit. V soukromí, jestli smím prosit.“ „Jistě, mylorde,“ přisvědčil, „přijdu okamžitě za vámi.“
~ Pár minut poté, co nás sluha dovedl do našeho pokoje, se ozvalo zaklepání a na vyzvání vstoupil Barcley starší. „Přál jste si se mnou mluvit, mylorde?“ řekl trochu nesměle. Usmál jsem se. „Ve skutečnosti jste si přál mluvit vy se mnou. Přeplul jsem oceán, abych vám to přání splnil. Nejprve, řekl vám syn o přepadení?“ Ukázka elektronické knihy