„Počkej,“ řekl prosebně. Oba mu věnovali mu tázavé pohledy. „Však víš,“ odpověděl, „Přece si pro nás přijde. Ona,“ dodal na vysvětlenou. „Najde nás i venku,“ prohlásil loupežník trochu hlasitěji, než měl v úmyslu. Poslední, na co chtěl spoléhat, byla pomoc nadpřirozených sil. V situaci, v jaké se nacházeli, záleželo na přesně určených bodech postupu, ne na nahodilosti. Duch, který létal z jednoho konce země na druhý, mizel si a objevoval se (byť nejspíš ne podle libosti), neměl v únikovém plánu své místo. Laurela se zatvářila provinile. Od chvíle, kdy je zajali, si na Kornélii ani nevzpomněla. V okamžiku vlastního ohrožení se soustředila jen na sebe; bylo to přirozené, protože v takové situaci už dlouho (pokud vůbec kdy) nebyla. Pud sebezáchovy dostal přednost, myšlenky se soustředily na nejistou vlastní budoucnost. Teď si takovou sobeckost vyčítala. „Tak dobře. Ale jak? Kudy?“ jedním dechem zklamaně souhlasil a okamžitě se ptal kněz, „Jsme tu zavření.“ „Tohle je stan,“ upozornil ho Verserek. „Můžeme odejít, kudy chceme.“ Neprohledávali je, proto teď mohl doprovodit svá slova vytažením velkého zavíracího nože. To gesto kněze vyděsilo. V duchu si maloval obraz Verserka, probíjejícího se táborem plným vojáků. Tak se to přece zpívá v kramářských písních a vypráví po hospodách. Loupežník na něj ještě povzbudivě mrkl a zvedl obočí. Odvážná přímá akce ale v plánu v žádném případě nebyla. Musel sice jednat stejně rychle, šlo však o bleskové zhodnocení situace. V podstatě se ale nesmyslnosti beznadějného boje jednoho proti mnohanásobné přesile vyrovnalo, protože Verserek nevěděl o světě za stanovým plátnem téměř nic. Jenom odhadoval. Se štěstím – a nejen s ním, ale podle toho mála, na co si vzpomněl – stálo jejich vězení stranou. Jen zřídka se venku ozval hlas. I to znamenalo, že se nenacházejí ve středu dění. Verserek si v duchu vynadal za to, že více nesledoval okolí, když je vedli dovnitř; i tak si ale dokázal vybavit, že pod dohledem dlouhých pík kráčeli kolem velkých balvanů, mezi nimiž nebylo místo na široký vůz. Uvědomil si ještě něco – jejich dočasné vězení bylo z
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269951
poloviny plné beden. Byl to tedy nejspíš zásobovací stan, a takové se opravdu nestaví doprostřed tábora. Situaci to usnadňovalo. I tak to byl nápad bláznivý, s velkou pravděpodobností odsouzený k neúspěchu. Ale Verserek si věřil. Podle všeho se už začalo stmívat. Brzy vstoupí tábor do večerního režimu. Rozdělají se ohně, začne se připravovat večeře. Hrozilo, že ve chvíli, kdy polezou ven, vstoupí do stanu strážný s přídělem, čekat na tmu ale Verserek nechtěl. Mohli je na noc zavřít někam jinam. Nebo věnovat zadrženým větší pozornost. Takže do akce. Neprořezával se plachtou. Jen uvolnil látku u země, aby ji nejprve opatrně nadzvedl a delší dobu sledoval, zda nespatří boty procházejících vojáků. Okolí bylo čisté. Obvykle lezu opačným směrem, ušklíbl se v duchu. Protáhl se ven, rychle se rozhlédl na všechny strany. Pomohl léčitelce, která se začala soukat pod plachtu hned poté, co loupežník zmizel, a oba pak vytáhli kněze. Na výčitky nebyl čas. Teď už museli být rychlí. Byl to velký tábor. Za těch několik hodin se ještě rozrostl, na svahu, který se od balvanů zvedal, spatřili městečko stanových střech. Tam byla soustředěna největší síla, odtud se ozývaly hlasy vtipkujících vojínů, proklínání kuchaře i úsečné rozkazy. Verserek musel vytěsnit otázku: Proč je tu tolik vojska. Byla jistě důležitá, ale v tuto chvíli překážela těm životně důležitým. Kupříkladu: Kudy dál. Od vězeňského stanu se protáhli mezi napínacími lany za sousední, který měl nejlepší léta za sebou a dosluhoval nejspíš jen jako přístřešek pro odpad. V jeho stínu, přikrčeni za nízkým vozem se spuštěnými postranicemi, pak obhlédli situaci. Verserek dvojnásob rychle, protože ho Laurelino poklepání na rameno a naznačení směru upozornilo, že ti dva se brzy začnou na útěku aktivně podílet. Amatéři, kteří všechny mohou přivést do nebezpečí. Zvedl ruku a zamítavě zavrtěl rozevřenou dlaní. Tudy, naznačil svůj směr. Přeběhli za další zašívanou plachtu. Zatím se jim vedlo dobře. Nemuselo dlouho, to měl loupežník neustále na paměti.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269951
„Škoda, že není hluboká noc,“ zaslechl Sanka, když počítal a měřil vzdálenosti mezi případnými dočasnými schovávačkami a dalším místem, kde se uvidí co dál. Verserek se zhluboka nadechl. Proč to dělám? Mohl – a měl jsem – je nechat ve stanu. Oni neumí utíkat. A když nás teď chytí, nemusí už přemýšlet jak to zaonačit. Ten, kdo utíká, nemá nikdy čisté svědomí. Snad to vyjde. I když jsme špatně odhadli – tedy – i když jsem špatně odhadl, opravil se poctivě Verserek, čas. Myslel jsem, že bude už téměř tma. Ale nic není nemožné. Tím spíš, když na naší straně hraje i krajina. Okolí zásobovacích stanů bylo plné velkých balvanů. Trčely z trávy jako by nějaké obří dítě zahodilo cestou domů sbírku z pláže. Spolu s přístřešky a odloženými vozy tvořily ideální prostředí pro únik z vojenského tábora. Stačí ještě trocha štěstí. Tu myšlenku následoval okamžitý doplněk: musel jsem si pomyslet zrovna tohle? Verserek byl sice optimista, zároveň ale, jako mnoho lidí, tajně dal na spoustu drobných pověr. Ta o nepokoušení osudu k nim patřila. A přestala v tu chvíli být pouhou pověrou. Náhle někde někdo – a bylo to blízko – promluvil. Nevykřikl: Tamhle jsou, ani: Chyťte je, zavolal cosi napůl srozumitelného na někoho stejně neviditelného, ale tím to nebylo o mnoho lepší. Odkud přijdou, pokud přijdou, ptal se Verserek. A oni přijdou, protože teď se ten veselý hlas ozval znovu a zřetelněji. Zdálo se, že někdo se blíží za stanem, za nímž se před okamžikem ukrývali. Co teď? Vlastně – kam teď? Tam! K vysokému ostrému zubu skaliska, vrhajícímu temný stín. Bylo to ideální místo, kde se mohli na chvíli ukrýt a zkontrolovat situaci. Verserek zavelel. V tu chvíli si ale uvědomil, že je něco špatně. Hlasy, které slyšel, nemohly přicházet zpoza stanu. Byl to jen
Ukázka elektronické knihy