plachta, polámaný stěžeň, ty rozštípnuté trámky, sudy… bylo to tak? A mám ještě mnohem větší překvapení, ale to až později… tak co, jak se vám to líbí?“ Jean Serrault nemohl věřit svým očím. „To… to není možné, vy jste postavil celý ten vor? Proboha! To se mi snad zdá… neuvěřitelné. Ano, ano… vše je skutečně téměř tak, jak jsme ho ve spěchu sestavili. I potrhané plachty, lana, rozštípnuté ráhno, obruče z rozbitých sudů i ta… sekera! Snad nemá ostří od krve?“ Muž se obrátil na Géricaulta a podal mu opět ruku: „Už vám věřím, že chcete skutečně zobrazit pravdu, syrovou… bez všech příkras, ale říkal jste, že máte ještě jedno velké překvapení, jaké, o co jde?“ „Ne, teď ještě ne, mějte chvíli strpení, pojďme zpátky do ateliéru. Mohu vám nabídnout šálek čaje, příteli? Posaďte se, udělejte si pohodlí a můžete, pokud jste připraven, pokračovat ve vyprávění. Jak tedy pokračovala vaše odysea? Opětovné setkání s kapitánem na širém moři asi nebylo zrovna příjemné, viďte?“ Jean Serrault jen tiše poděkoval za voňavý mátový čaj, ještě chvíli si prohlížel rozměrné plátno, které bylo upnuto v dřevěném rámu a opřeno o speciální stojan. Jasně cítil intenzivní pach terpentýnu, lněného oleje a dalších ingrediencí, kterými byl prosycen malířský ateliér. Po chvíli se však jeho zrak zastavil na mnohem menším, ale neméně úděsném výjevu, který byl již domalován a zarámován v pozlaceném rámu. Nevelký obraz se opíral o nohu dubového stolu, na kterém se nacházela malířova paleta, mnoho lahviček s barvami, desítky nejrůznějších štětců a spousta dalších malířských potřeb „To jste maloval vy?“ „Myslíte toho Saturna požírajícího své děti? Ne, to mi věnoval můj přítel Francisco de Goya, je již velmi nemocen a neprožívá příliš šťastné období, ale nemyslete… namaloval i jiné obrazy, asi by se vám líbily více než tento. Starořímský bůh Saturnus v Goyově provedení symbolizuje čas, který ničí vše, co stvořil. Ano, je to docela odporné, ale nevěřil byste, jak inspirující.“ „Vidím, že se skutečně důkladně připravujete, ale toto je, jak jsem pochopil, jen nějaký mýtus a fantazie tvůrců, ale já vám chci nabídnout skutečnost a fakta, která se… bohužel tomuto obrazu docela podobají.“ „Děsíte mne stále více, tak, prosím, už mě nenapínejte, co se tehdy stalo?“ Géricault si vzal do ruky papír a cedrové dřívko se silnou tuhou. „Budete mě malovat?“ „Ano, pokud s tím souhlasíte, ale chtěl bych i písmem zachytit některá vaše slova, můžu?“ Jean Serrault, námořník, jenž přežil svou smrt, stále sledující krvavý výjev s kanibalským motivem, jen lehce pokýval hlavou a začal pomalu s malými pauzami vyprávět. Až po několika větách se konečně posadil a svoje unavené, ale odhodlané oči upřel na Théodora Géricaulta, malíře, který se rozhodl výtvarně zdokumentovat jednu z nejděsivějších a nejkontroverznějších událostí, která otřásla celou Francií a zároveň ji zahanbila. Jen necelé tři roky uběhlo od doby, kdy na podzim roku 1816 ztroskotala u břehů Mauretánie fregata s názvem Medúza. Jen tři roky od doby, kdy několik přeživších námořníků bojovalo o holý život… „Když jsme spatřili, jak se k nám blíží dva čluny jen zpola zaplněné, v prvním
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269947
okamžiku jsme se bláznivě radovali. Chápete, uviděli jsme poloprázdné čluny a logicky nás napadlo, že se ti muži rozhodli nám pomoci, i když šlo většinou o důstojníky… ne všichni byli zlí a mstiví. Taky jsme doufali, že mají zásoby jídla a vody a navíc… věděli jsme, že každý záchranný člun obsahoval vždy povinné množství nejnutnější výbavy a mezi ně jídlo a voda patřily. Takže na chvíli převládla určitá euforie z toho, že se spravedlivě rozdělíme a budeme si navzájem pomáhat.“ Jean Serrault na chvíli přerušil vyprávění, jen zaklonil hlavu a z otevřených bezzubých úst se ozvalo hlasité zachroptění, což mělo vyvolat dojem smíchu. Smích naráz ustal, muž jen zavrtěl hlavou a pokračoval: „My jsme sice také měli nějaké zásoby, ale téměř žádnou pitnou vodu. Jen dva soudky. Možná na dva, tři dni a pak… Na našem provizorním plavidlu se tísnilo několik desítek mužů… mezi nimi i několik raněných… vytáhli jsme je z vody… byli to kamarádi, chápete… týdny jsme trávili spolu na moři a teď bychom je měli nechat na pospas oceánu a nakrmit jimi ryby, jen proto, že nám nemohou být jakkoliv nápomocni? Jejich tváře zkřivené bolestí a hlasité naříkání se ozývalo téměř nepřetržitě, ale současně v jejich očích probleskovala naděje a touha žít. A hlavně jsme byli přesvědčeni, že pomoc je nablízku, vždyť pobřeží Mauretánie muselo být na dohled. Vůbec jsme si neuvědomili, že téměř celou noc trvající bouře a silný vítr způsobily, že jsme se naopak od vytoužené pevniny vzdálili. Nikdo jako kdyby si to nechtěl připustit. Od potopení naší lodi uběhly zatím jen necelé dva dny, ještě jsme neztráceli naději a odhodlání, a když se k nám blížily ony čluny, skutečně jsme v první chvíli propadli téměř v nadšení. Také jsme věděli, že každý člun má několik vesel, což by mohlo být velmi užitečné. My jsme spoléhali jen na potrhanou plachtu, nic víc, čím bychom mohli ovlivnit pohyb našeho provizorního plavidla, nebylo. V tom šíleném zmatku jsme prostě na tyto věci nemysleli. Chtěli jsme se zachránit a věřili tomu, že pobřeží je natolik blízko, že nás určitě nějaká loď brzy objeví. Jenže, jak jsem již řekl, skutečnost byla zcela jiná. A ještě, aby toho nebylo málo, zjevil se on… samotný ďábel! Naše nadšení, radostné volání a naděje trvaly jen několik minut, jen do okamžiku, kdy jsme jasně uslyšeli našeho… kapitána a v jeho rukou zahlédli namířenou zbraň. Ten chraplavý a panovačný hlas mně nikdy nevymizí z paměti: ,Čekáte na vítr, jak na smilování boží, cha, cha… co jste? Námořníci, nebo slečinky? Tváříte se jako zplihlé slepice, nemáte radost, že se opět vidíme, zdálo se mi, že někteří z vás se radovali… copak, přepadla vás trudomyslnost? Vyřízl vám někdo jazyk? Čekáte, že vám pomůžeme? Ale, ale, moji námořníci si zapomněli vyrobit vesla, pádla, nic, nic… Bože, co máte v těch vašich makovicích… hnůj, seno nebo jen prázdno?… Totální nic! Nechápu, loď plná zásob, materiálu a dalších věcí… za tu dobu než se potopila, bych postavil novou a vy… vy jste jen stačili sebrat pár hader, trámků a několik prken. Doufám, že vás napadlo sebrat nějaký jídlo, vodu…? Podle vašich protáhlejch kebulí bych řekl, že to nebude nijak slavný, ale jak jsem říkal… mám nápad! Pomůžu vám… ale nejprve musíme provést pár změn a nějakou selekci. Přece nebudeme s sebou tahat a krmit polomrtvé a zmrzačené… A bohužel… mám pro vás špatnou zprávu, můj navigátor si je jist, že
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269947
tudy zřejmě nikdy žádná loď nepopluje, musíme se dostat mnohem blíže k pobřeží, které je na severovýchod. Možná den, možná dva, nebo taky týden… A pak musíme doufat, že si nás někdo všimne. Ale mrzáci a chcípáčci nám nepomůžou, to je vám doufám jasné!’ Jean Serrault na chvíli přerušil vyprávění a letmo se zadíval přes velké okno na postavený vor, který sloužil malíři jako téměř věrný model. Roztrhaná plachta se náhle následkem zvýšeného poryvu větru poněkud zvlnila a pahýl stěžně vydal prapodivný zvuk. Muž se jen trpně pousmál a pak se znovu podíval do očí Théodora Géricaulta, jenž byl vyprávěním tak fascinován, že nemohl z popraskané a odumírající tváře námořníka spustit oči. Ten si jen protáhl kostnaté prsty, ozvalo se zapraskání, že i šedý racek, který sem zabloudil z nedalekého přístavu, vyplašeně zamával křídly a uletěl. Muž se zadíval na plátno před sebou, a jakoby se chtěl ztotožnit s ponurou a děsivou atmosférou, tiše zastřeným hlasem pokračoval ve vyprávění: „Kapitán… ne! Ta zrůda se podívala na své důstojníky, většina z nich jen souhlasně přikývla. Několik z nich mělo v ruce pistole a někteří drželi pušky. On na nás mířil pistolí a na dně člunu jsme mohli zaregistrovat další zbraně. Evidentně nic neponechal náhodě. Jen těžko lze popsat ten pocit, když se náhle radost a naděje změní v odpor a strach. Jenže to byl jen začátek! Oba čluny už připluly těsně k voru. V každém z nich se nacházelo okolo deseti mužů, většina z nich byli důstojníci, ale mezi nimi bylo i několik kapitánových nohsledů, pochlebovačů – jedinci, kteří se chtěli zavděčit satanovi! Tak to prostě někdy chodí… jidášové jsou a budou. I mezi nimi se nacházeli zranění a nemohoucí. A bohužel, jak jsme brzy zjistili, ani jejich zásoby jídla nebyly nijak veliké, zato však vlastnili několik soudků vody a pár demižónů rumu. Bylo zřejmé, že se již někteří notně posilnili, hlavně samotný kapitán. A pak to přišlo… aniž jsme si pořádně uvědomili, co právě Meandre řekl, najednou se ozvaly první výstřely a pak ještě několik dalších. Bylo to tak náhlé, tak šokující, tak děsivé, že jsme se jen přikrčili a vytřeštěně zírali na kapitána, který si vybíral oběti. On se stal bohem, on určoval, kdo má právo žít… Až po chvíli několik z nás vykřiklo a chtělo zabránit dalším popravám: ,Proboha, kapitáne, co to děláte, vždyť jsou to lidi, mají právo žít, pokud mají naději!‘ Můj soused, který byl jedním z těch, kteří se chtěli vrhnout na Meandra, byl okamžitě střelen do hlavy. Jeho krev mně potřísnila celý obličej. Hrůza! ,Ještě někomu se nelíbí moje rozhodnutí… naději na přežití mají jen zdraví, mrzáci jsou na obtíž. Jasné? Copak jste na moři poprvé? Jen silnější přežije! Ještě mně poděkujete… vhoďte je do moře, ať jejich duše splyne s oceánem… jejich smrt budiž našim vykoupením… Amen.‘ Pak si všiml mladého muže, dobře jsem ho znal, Johny se jmenoval, sedmnáct let, měl zlomenou nohu a možná i nějaké vnitřní zranění… snažil se tvářit, že je zdráv, kapitán ho dlouho pozoroval, viděl jsem, jak Johny zavřel oči a jeho rty se začaly nepatrně pohybovat, jasně jsem slyšel tichou modlitbu: ,Pane můj, prosím, smiluj se nade mnou a pomoz mi přežít… abych mohl znovu vidět svou ženu a děti, abych ještě spatřil zelenou louku a mohl…‘ ,Dost!Bůh ti nepomůže!‘ Meandre na něho namířil pušku, ale po chvíli hlaveň
99
Ukázka elektronické knihy