98
následovatelům. A spolu s nimi tu vystupovala plačící Petryckého žena, dojatá posmrtným uznáním zásluh svého muže o ukrajinskou kulturu. Při pohledu na ni se mi vybavila slova Ivana Karamazova o matce, která odpouští trýznitelům svého dítěte. Nemělo by se jim odpouštět už tady, na zemi, jinak se jim bude žít nepříjemně lehce, neboť zaplaší výčitky svého svědomí. A co je nejdůležitější – snáze pak roztočí nový kruh zločinů, jelikož bude morálně rehabilitována jejich účast v „kruhu prvním“. Je příznačné, že téměř nikdo z „inženýrů lidských duší“ veřejně neprovedl pokání za svůj podíl na zločinech páchaných mocí. Vzpomínám si pouze na avarského básníka Rasula Gamzatova,60 který učinil v Mém Dagestánu (Мой Дагестан) veřejné pokání před svým lidem a před Šamilem,61 vůdcem kavkazských horalů v boji s ruskými okupanty, za svou účast v pomlouvačné kampani proti Šamilovi. Sosjura62 před svou smrtí takovouto lítost neprojevil, veřejně však přečetl úryvky ze své poemy Mazepa, čímž se nepřímo zřekl svých veršů, kterými podpořil kult vůdce. Za Stalinových časů činili pokání mnozí – ze strachu, v důsledku mučení, z lásky k blahobytnému životu, z touhy nezůstávat pozadu za svým lidem, přesvědčeně kráčejícím k světlým zítřkům. Kvůli výčitkám svědomí se však lidem pokání činit nechce. A přitom pouze takováto kajícnost neláme osobnost, ale osvobozuje ji od břemene vlastní viny, od závislosti na „mínění světa“. V lepším případě se pokání nahrazuje sebevraždou nebo alkoholismem.
60 Rasul Gamzatov (též jako Hamzatov, 1923–2003), dagestánský básník píšící avarsky, překladatel, publicista. Publikoval od třicátých let, jeho dílo Můj Dagestán (Мой Дагестан) bylo v překladu Vladimira Solouchina otištěno v časopise Molodaja gvardija roku 1968. 61 Šamil (1797–1871), vůdce kavkazských horalů, roku 1834 uznán za imáma náboženského státu – Severokavkazského imanátu, představitel nábožensko-politického hnutí muridismu, vedoucího svatou válku s nevěřícími, vůdce ozbrojeného odporu muslimských horských kmenů, které dvacet pět let vzdorovaly ruským silám. Legenda o Šamilovi jakožto národním hrdinovi byla v SSSR propagována před 2. světovou válkou, roku 1950 se však postoj strany změnil, prohlásila muridismus za zpátečnické náboženské hnutí a nástroj turecké a britské expanze, kdežto připojení Kavkazu k Rusku za znak pokroku. Šamil byl označen za reakcionáře postrádajícího lidovou podporu a historici, kteří se o něm pochvalně vyjadřovali, za „buržoazní nacionalisty“. 62 Volodymyr Sosjura (1898–1965), ukrajinský lyrický básník, opakovaně napadán za svou nedostatečnou stranickost. Poema, z níž byly ve dvacátých letech otištěny pouze úryvky, pojednává o Ivanu Mazepovi (1639–1709), ukrajinském hetmanovi, který se spojil se švédským králem Karlem XII., aby obnovil ukrajinskou nezávislost. V bitvě u Poltavy roku 1709 však byla jejich spojená vojska poražena Petrem Velikým, Karel a Mazepa uprchli do Turecka. Ruská a sovětská propaganda Mazepu trvale pranýřovala jako velezrádce, který se pokoušel podkopat rusko-ukrajinské vztahy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269946
Když už bylo zoufalství nad všudypřítomnou lhostejností k tragédii země, revoluce, jednotlivých lidí naprosto nesnesitelné, objevil se náhle v samizdatu projev Ivana Dzjuby,63 přednesený na večeru věnovaném V. Symonenkovi,64 předčasně zesnulému básníkovi rodícího se ukrajinského odporu. Ukázalo se, že kdesi zcela blízko (a to doslova: bydleli jsme jen pár bloků od jeho domu) je člověk, který právě tak niterně vnímá, co se kolem nás děje, ba co víc, odvážně, nahlas mluví o tom, co si myslí. V naší zemi je už zvykem, že když tu žije svérázný talent, tak o něm buď nikdo neví, anebo na něj neustále pořádají štvanici. Jakmile umře, vytvoří z něj ikonu. Dzjuba jménem skutečných Symonenkových obdivovatelů a přátel prohlásil: Vasyl „není váš“ a „vám“ se ho vaší „láskou“ nepodaří zničit. Ještě s jedním přítelem jsem zašel k Dzjubovi domů. Spatřil jsem rozumného, skromného člověka, ze své povahy apolitického. To mě trochu zarmoutilo, neboť bylo jasné, že je pouze čestným, odvážným literátem. A přitom jsme potřebovali podporovat samizdat, záměrně šířit informace mezi obyvatelstvo, potřebovali jsme „politiky“. Táňa odjela do Moskvy a tam se náhodou seznámila s Viktorem Krasinem.65 Z Moskvy se vrátila v radostné náladě: od Krasina se jí podařilo získat Pasternakova Doktora Živaga. Na oplátku jsme mu dali Exupéryho Citadelu, samozřejmě v samizdatovém vydání. Krasin studoval na universitě v časech Stalinovy vlády. Jeho otec, profesor přednášející na kyjevské universitě, byl zastřelen v sedmatřicátém roce. Viktor s několika přáteli vytvořil kroužek zabývající se studiem Gándhího filosofie. Byl za to souzen a poslán do lágru. O svém prvním setkání s Krasinem povím později, v tuto chvíli však přeskočím ke dvěma jiným setkáním, která pro nás byla pobídkou k boji. Jedna věc je, když člověk čte o zločinech Stalina a jeho nohsledů, a něco docela jiného, jak na nás působí očití svědci. Jeden můj známý, spisovatel, který se dostal do kriminálu, jelikož někdo oznámil, že si změnil jméno, nás seznámil s Lotyšem Karlem Ivanovičem Šalmem, čekistou dvacátých a třicátých let. Šalme vyrostl v kupecké rodině. Za občanské války utekl od ro-
99
63 Ivan Dzjuba (1931–), ukrajinský kritik. Díky svým politickým polemikám a literárním statím se stal vůdcem ukrajinské opozice, za což byl opakovaně napadán komunistickou stranou a bylo mu vyhrožováno vyloučením ze Svazu spisovatelů. Roku 1972 zatčen a pod záminkou vedení výslechů téměř rok zadržován, bez ohledu na jeho chatrné zdraví. Roku 1973 odsouzen k pěti letům vězení a pěti letům vyhnanství. 64 Večer se konal dne 16. 1. 1965 ku příležitosti nedožitých Symonenkových třicetin. 65 Viktor Krasin (1926–2017), ruský ekonom, lidskoprávní aktivista, disident. Za Stalina v letech 1949–1954 vězněn v pracovních táborech, udržoval kontakty s americkými novináři, kteří v americkém tisku psali o porušování lidských práv v SSSR, roku 1969 spolu s P. Jakirem založil Iniciativní skupinu na obranu lidských práv. Roku 1969 zatčen za údajné příživnictví, odsouzen ke dvěma letům vyhnanství; 1972 zatčen znovu, v procesu s P. Jakirem se oba káli, prohlásili za vinné a podali svědectví proti účastníkům hnutí, což vedlo k jeho krizi. Roku 1975 odešel do emigrace, v USA vydal paměti Soud (Суд, 1983), pracoval pro Rádio Svobodná Evropa.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269946
100
dičů, dostal se do Rudé armády, později do VČK. Tvrdil, že nezlikvidoval žádné nevinné lidi. V roce 1937 začali zatýkat jeho představené, přátele, známé. Jednou večer mu žena řekla: „Co se to děje? Včera zatkli Ivana Ivanoviče. Vždyť je to opravdový bolševik!“ „Jestli někoho sebrali, určitě vědí proč. A pokud je nevinný, tak se na to přijde.“ Ani nestihl dokončit myšlenku, když někdo zaklepal na dveře „charakteristickým“ způsobem. Dovnitř vešli tři muži. Šalme: „Z jakého důvodu?“ Rána do zubů. „Tady máš důvod!!!“ Obrátili celý byt naruby. Rozbili nádobí, rozervali polštáře. Ukradli všechny peníze. Karla Ivanoviče odvedli do Lukjanovské věznice. V cele není možné sedět, všichni stojí. Spoluvězni se ho hned zeptali: „Za co?“ „Nevím, nic jsem neudělal.“ „Příjmení, jméno, jméno po otci???“ „Karl Ivanovič Šalme.“ „Fašistický špion. Deset let lágru.“ Šalme pochopil, že má před sebou zaryté nepřátele sovětské moci, musí tedy mlčet, jinak poznají, že je čekista – a zabijí ho. Takto v lágru promlčel dvacet let. Žena třela bídu, protože ji nikde nevzali do práce. Její dvě děti stále hladověly. Přišli Němci. Sousedé jí poradili, aby oznámila, že jí muže sebrali bolševici. Nikam nešla. Žila v ještě větší nouzi. Němci nakonec odeslali její děti do Německa na práci. Po válce děti hledala, ale nenašla. Čekala na muže. A teď jsou tu oba před námi. Karl Ivanovič vášnivě miluje housle. Tvrdí, že má své vlastní stradivárky. Těm stradivárkám jsme moc nevěřili, zato jsme věřili, že utrpení Šalmeho očistilo – nemiluje přece hudbu pro nic za nic. Karl Ivanovič mě požádal, abych mu půjčil Schopenhauera. Přinesl jsem Aforismy a maximy. Za týden jsem si je šel vyzvednout. Šalme si Aforismy nemůže vynachválit, čte z nich nejlepší myšlenky – jízlivé postřehy o ženách i o dětech. Pokouším se Aforismy zpochybnit, ale Karl Ivanovič uvádí ze svého lágrového života stovky příkladů lidské podlosti. Jeho žena uvádí vlastní příklady. Začínáme z toho být nesví, ale snažíme se ho omluvit tím, co prožil. Pokaždé, když jsme u něj na návštěvě, jsou naše intelektuální debaty náhle přerušeny – Karl Ivanovič vybíhá na balkon a křičí na sousedy. Jednou dělají rámus jejich děti, podruhé klepají prach na jeho balkon. Pokoušíme se děti omluvit, ale přesvědčujeme se o tom, že láska, stesk po vlastních ztracených dětech nejen nepodnítily lásku k cizím dětem, ale vyvolaly vůči nim dokonce nenávist. Ukázka elektronické knihy