3 Cestou do vily jsem si toho nedělního odpoledne připadal jako na tripu. Uběhly celé měsíce od chvíle, kdy jsem naposledy seděl v autě nebo se pohyboval mimo svůj byt, a ten náhlý příval rychlosti, barev a obrazů mě naprosto zmáhal. Odevšad na mě vyskakovaly zběsilé, pulzující vzory, žlutá přerušovaná čára na silnici mě oslepovala, po stranách se ohromnou rychlostí míhaly sloupky plotů a před očima se mi manicky klonovala spleť oken bytových domů. Barvy byly příliš jasné a nesly v sobě mihotavý elektrický nádech, z něhož mě rozbolela hlava, ostatní auta uháněla příliš rychle a míjela nás s divokým svištěním a následným nárazem vzduchu, při kterém jsem sebou pokaždé trhl. Jeli jsme taxíkem – Melissa měla auto někde pryč, v opravně nebo kdovíkde, vysvětlovala mi to, ale celé to znělo příliš komplikovaně, než aby mi to v hlavě zůstalo. Řidič měl nahlas puštěné rádio, vysílali zrovna rozhovor s nějakou ženskou, která jančila, že je ubytovaná spolu se svými třemi dětmi v jednom hotelovém pokoji, moderátor se ji snažil rozbrečet ještě víc a taxikář to celé rozzuřeně komentoval. „Jsi v pořádku?“ zeptala se mě Melissa polohlasem a natáhla se ke mně, aby mi stiskla ruku. „Jo,“ odvětil jsem, opětoval jí stisk a doufal, že si nevšimne, jak mám studenou a zpocenou dlaň. „V pohodě.“ Což taky byla částečně pravda, aspoň tedy v jistém ohledu. Jakmile prvotní nával unáhlené lehkovážnosti opadl, začal jsem přemýšlet, do čeho jsem se to kurva namočil. Naštěstí se mi podařilo objednat se ke svému obvoďákovi a požádat ho o recept na léky proti bolesti a pořádnou dávku xanaxu, s čímž neměl sebemenší problém poté, co přelétl pohledem mé nemocniční záznamy a já na něj vybalil srdcervoucí historku o svých strastech s usínáním. Dokud jsem trávil noci ve svém bytě, nehodlal jsem polykat sedativa, ale schválně jsem do sebe svou první pilulku hodil těsně před tím, než jsme nastoupili do taxíku, abych byl ve chvíli, až dorazíme do vily, pěkně uvolněný a trochu mimo. Začínala působit. Vědomí, že 101
00TEMNA_ZAHRADA536.indd 101
08.10.2019 12:12:45
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269915
se tam objevím v tomhle stavu, mi pořád ještě lámalo srdce, ale uvědomil jsem si, že je mi to vlastně fuk, což představovalo vítanou změnu. „Počkejte,“ vyhrkla Melissa a naklonila se dopředu. „Není ta odbočka někde tady?“ „Sakra,“ probral jsem se a napřímil se. „Tamhle doleva…“ Minuli jsme ji a taxikář to musel s otráveným vzdycháním a mručením otočit. „Kriste,“ zamumlal, když natáhl krk, aby se na odbočku podíval. „Vůbec jsem netušil, že tu něco takovýho je.“ Zněl naštvaně, jako by ta ulice urazila jeho profesní odbornost. „Je to až úplně na konci,“ oznámil jsem mu. Hugova ulice už tak působila – jako kdyby se tam objevila jen každý druhý čtvrtek nebo jen lidem se záhadným talismanem v kapse a po zbytek času zůstávala neviditelná, a jakmile jste ji opustili, jste na ni zapomněli. Podle mě za to můžou hlavně její rozměry. Samotná ulice je na všechno, co se na ní nachází, příliš úzká: na terasovité, georgiánské domy z šedých cihel a dvojitou řadu ohromných dubů a kaštanů, a kolemjdoucí ji kvůli tomu můžou snadno přehlédnout. A když už do ní vstoupí, mívají pocit, že se octli v jakémsi mikroklimatu, v šeru a chladu a naprostém, neotřesitelném tichu, které po hlučné městské vřavě působí jako šok. Pokud vím, už od chvíle, co jsem se narodil, tady žijí výhradně staré manželské páry a padesátnice s prašivými psy. Zní to sice demograficky velice nepravděpodobně, ale skutečně jsem tu nikdy nepotkal jediné dítě s výjimkou mě, bratránka, sestřenky a později Susanniných dětí a jediné pubertální mejdany jsme tady pořádali my. „Tady,“ ukázal jsem a taxík zastavil před Břečťanovou vilou. Snažil jsem se rychle zaplatit, než Melissa stihne vyložit z kufru všechna naše zavazadla, a nakonec se to podařilo mně samotnému (jedno madlo zaháknuté za loket levé ruky, pravou jsem vší silou táhl za druhé), načež se taxík na několikrát otočil a odfrčel zpátky na hlavní cestu a my zůstali stát na chodníku před vilou vedle kufrů jako ztracení turisté nebo cestovatelé vracející se domů. Oficiální název domu je číslo popisné 17. Jeden z nás – myslím, že Susanna – mu v dětství začala kvůli hustému břečťanovému porostu, který pokrýval v podstatě všechna čtyři patra, říkat Břečťanová vila a to jméno už mu zůstalo. Mí praprarodiče (oba ze zámožných 102
00TEMNA_ZAHRADA536.indd 102
08.10.2019 12:12:45
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269915
irsko-anglických rodin plných právníků a doktorů) ho koupili ve dvacátých letech minulého století, ale ještě před mým narozením přešel do vlastnictví mých prarodičů. Vychovali v něm své čtyři syny, mladší tři se odstěhovali, oženili se a pořídili si vlastní děti, dům však stále zůstával středem rodinného dění: každotýdenní nedělní obědy, oslavy narozenin, Vánoce a večírky, které by se nevešly do našich předměstských domovů nebo na naše zahrady. Když bylo mně, Leonovi a Susanně sedm nebo osm, naši rodiče nás nechávali v Břečťanové vile velký kus letních prázdnin, takže jsme mohli společně řádit pod laskavým, nedbalým dozorem našich prarodičů a Huga, zatímco rodiče projížděli s obytnými vozy Maďarsko nebo se na něčí lodi vydali na okružní plavbu Středozemním mořem. Byla to úžasná, idylická doba. Vstávali jsme, kdy se nám chtělo, ke snídani jsme si mazali chleba s marmeládou a měli celý dům pro sebe, od rána až do noci, jen občas jsme přiběhli na zavolání ke stolu a vzápětí zase mizeli pryč. Ve volném pokoji ve vrchním patře jsme si postavili z pár kusů překližky pevnost a ta se během následujících měsíců rozrostla v několikapatrovou stavbu, kterou jsme se během nekonečných odpolední snažili vzájemně dobýt a vylepšit různými kukátky, padacími dveřmi a zlepšovákem, jež vyklopil na hlavu nepřítele kýbl smetí. (Bylo k tomu nějaké heslo, jak znělo? Inkunábule, nefritida, homunkulus, něco takového, nějaké to ezoterické slovo, na které Susanna natrefila bůhvíkde a zvolila ho pro jeho zatuchlou, kadidlem ovoněnou tajuplnost, než že by tušila, co to vlastně znamená. To, že jsem ho zapomněl, mě štve víc, než by mělo. Občas, když nemůžu spát, zkouším využít noc k tomu, že projíždím stránku za stránkou online slovníků a doufám, že na mě něco vyskočí. Asi bych mohl Susanně brnknout a zeptat se jí, ale nechci vypadat jako nějaký šílenec víc, než je nutné.) Přes zahradu jsme natahali pavučinu kladek, abychom si mohli sem a tam mezi okny a stromy posílat všechno možné. Vykopali jsme díru, naplnili ji vodou a používali ji jako bazén, a to i tehdy, když se změnila v bahniště a my se pokaždé, než jsme šli dovnitř do domu, museli osprchovat zahradní hadicí. Když jsme vyrostli – byli jsme v pubertě a prarodiče po smrti – lehávali jsme po večeři na trávě, popíjeli zakázaný alkohol, povídali si a smáli se. Na tmavnoucím nebi houkaly sovy 103
00TEMNA_ZAHRADA536.indd 103
08.10.2019 12:12:45
Ukázka elektronické knihy