Vítězný Augustus – Dědic Caesarovy moci
nastala změna. Začal senát odsouvat do pozadí. Své záměry prosazuje přes jeho hlavu pomocí lidových shromáždění ovládaných jeho bratrem. Nedbá amnestie liberátorů, kterou sám navrhl. Dnes jsou již téměř všichni vyhnáni z Říma. Caesarovy zákony ruší nebo ponechává v platnosti podle své libovůle bez ohledu na jejich prospěšnost nebo závadnost. Na příští rok určení konsulové Hirtius a Pansa se pomalu ani neodvažují vkročit do senátu, aby na sebe neupoutali jeho pozornost a neinspirovali ho k zrušení platnosti jejich předurčení. Svého spolukonsula Dolabellu přitom diskredituje tím, že ho nutí podílet se na nastolování své hrůzovlády. „Na oba se obracím s výzvou,“ volal Cicero, „aby více než o svou moc dbali o svou dobrou pověst.“ Ciceronův strhující řečnický výkon, s ohromující odvahou napadající nejmocnějšího muže v Římě, byl odměněn potleskem, který div nezbořil klenutý strop jednací síně. Po Ciceronovi se přihlásil o slovo všeobecně vážený Vatia Isauricus, syn vojevůdce, který si kvůli Antoniovi nedávno sáhl na život. Potvrdil v celém rozsahu obsah Ciceronova protiantoniovského projevu, i když ne s tak dovednou rétorickou dovedností. Cicero i v každém z několika dalších dnů senátního zasedání soustavně podroboval Antoniovu mocichtivost sžíravé kritice, která otvírala oči i mnohým z jeho příznivců. Z Ciceronových filipik se vynořil Antonius zcela bez příkras, zbavený všeho kouzla. Marcus Antonius v podobě přesvědčující kdekoho, že není, rozhodně není tím, koho by si římský lid zasloužil mít ve svém čele jako konsula spolehlivě oddaného senátu, jenž je výrazem jeho svrchované vůle. Nejenom osazenstvo senátu bylo touto Antoniovou podobiznou zbaveno všech iluzorních představ o něm. Jeho výstižná charakteristika v Ciceronově podání začala rychle pronikat i na veřejnost. Debatovalo se o ní především na Foru, jehož převládající vidění všeho, co se dělo ve městě, v zemi i tehdy známém světě, bylo vždy spolehlivým měřidlem zdravotního stavu římské společnosti, ale i na tržištích, v tavernách, lázních i v domech a příbytcích obyvatel. Dospívalo se všeobecně k pochvalné shodě, že Cicero, někdejší záchrance – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269905
Octavianův vzestup
Říma před Catilinou, zasloužilý konsul a Otec vlasti, znovu osvědčil schopnost pravdivě vidět, jak se věci mají, ale i odvahu veřejně o tom promluvit. Marcus Antonius po svém návratu z vyřizování vládních záležitostí v Tiburu se ovšem okamžitě dozvídal, jakou újmu na pověsti mu za jeho nepřítomnosti v senátu způsobil ten jízlivý parchant Cicero. Vybuchoval vztekem jako sopka. Fulvia se ho marně láskyplnými slovy i obvyklými milostnými radůstkami snažila uklidnit natolik, aby si s chladnou hlavou ujasnil, co musí udělat k obnově své poškozené autority. Na 19. září svolal senát, na jehož zasedání výslovně pozval či spíše předvolal Cicerona v nedočkavém rozdychtění zdrtit ho svou odpovědí. Přitom se mu ale nedařilo zbavit se hlodavého pocitu, že nactiutrhačný hlas tak všeobecně vážených osobností, za jaké jsou nezaslouženě považováni ti dva mizerní, jedovatí hadi, Cicero a Isauricus, znevažující jeho pověst, zazněl, aniž se ho kdokoliv z řad přítomných senárů i na veřejnosti zastal. To nasvědčuje, že jeho postavení jako prvního konsula je povážlivě otřeseno. Dospěl nakonec k přesvědčení, že podlý útok na něj není z hlavy těch starých žvanilů. Za tím vším stojí určitě Octavianus. Milounký, tichý, skromný, líbivý mládeneček, s nímž ho centurioni přinutili se přátelsky obejmout. Buzerantský mazlíček, který se za jeho zády zvedá jako kobra připravená k uštknutí. Devatenáctého září, sotva se jednací síň zaplnila senátory napjatě očekávajícími Antoniovu odezvu na nedávné ohromivé invektivy, konsul se hned na samém začátku zasedání zvedl ze svého křesla v celé své výšce a mohutnosti a s výrazem rozběsněného rváče začal vyřvávat svá nenávistná obvinění Cicerona, toho stářím už pomateného žvanila, který se ho svými žlučovitými výlevy pokouší zákeřně, v jeho nepřítomnosti hanobit za snaživého přitakání neukojeného správcovského vysloužilce Vatia. Snaží se v žoldu liberátorů vyvolávat rozvrat, pobuřovat a rozeštvávat obyvatelstvo a za potlesku rozvratníků z jejich řad se odvažují obviňovat jeho, Marka Antonia, i jeho ctihodného kolegu Dolabellu. Z čeho si je to s nebetyčnou drzostí k údivu všech bohů troufají – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269905
Vítězný Augustus – Dědic Caesarovy moci
veřejně obviňovat? Že nehodlají tolerovat, nebo snad dokonce velebit zjevnou velezradu? Přihlížet s nečinnou povolností, jak si po světě svobodně a bez potrestání vykračují pachatelé vraždy vrcholného představitele státu, vraždy, jež nebyla náležitým potrestáním viníků dosud usmířena. Senátoři jako zhypnotizovaní Antoniovým nenávistným hřímáním po jeho zakončení seděli pár vteřin bez hnutí s očima upřenýma k podiu. Nikdo nezatleskal, nikdo na projev nenavázal jediným slovem. Senátoři jej vyslechli a názor na něj si každý nechával pro sebe. Nikdo se neodvažoval s ním ani částečně nesouhlasit a zároveň také nikdo, jak se zdálo, neshledával důvod se s jeho obsahem výslovně ztožňovat. Antonius si uvědomoval, že řady jeho stoupenců zřejmě řídnou. Záležitosti, které se v dalším průběhu začaly projednávat, ho nezajímaly. Přestal poslouchat, o čem je řeč. Jeho myšlenky se upínaly k otázce posílení osobní moci. Musí nutně zintenzívnit výstavbu sobě podřízené armády, aby mohl z pozice síly diktovat senátu svou vůli a mládenečka Octaviana, který intrikuje v pozadí, odkázat do patřičných mezí. Ještě před polednem zasedání pod záminkou neodkladných úředních povinností opustil. Ihned po příchodu do své konsulské úřadovny nadiktoval svému sekretáři spěšný dopis pro Decima Bruta. Byl stručný: „Jako senátem nově ustanovený správce Předalpské Galie tě žádám, abys co nejdříve opustil tuto mně přidělenou provincii, v níž se tě chystám vystřídat!“ S Fulvií, která ho vytrvale podněcovala k promýšlení účinných kroků k pevnějšímu uchopení moci ještě před ukončením svého konsulátu, se dal pohnout k společné cestě do Brundisia, kam měly připlout z Makedonie čtyři z šesti vracejících se legií. Přesvědčila ho o nezbytnosti, aby si hned po přistání dohodou s jejich velením pojistil, že se legionáři budou spolehlivě podřizovat jeho příkazům. Rozhodně nesmí dopustit, aby ho v této věci předešel Octavianus s tím svým verbířem Agrippou. Odcestovali spolu z Říma 9. října. To už Antonius téměř najisto věděl, že bude v nejbližší době potřebovat co nejvíc spolehlivých – 100 –
Ukázka elektronické knihy