„Přišla válka,“ řekla Leni. Máma přikývla. „Prosila jsem tátu, ať do Vietnamu nechodí. Znovu a znovu jsme se kvůli tomu hádali. Nechtěla jsem být ženou vojáka, jenže on tam chtěl jít. Tak jsem svoje slzy přibalila do jeho oblečení a pustila ho. Mělo to být na rok. Nevěděla jsem, co mám dělat, kam mám jít, jak mám bez něj žít. Došly mi peníze, tak jsem se nastěhovala zpátky k rodičům, jenomže jsem to tam nemohla vystát. Pořád jsme se jen hádali. Tak dlouho mi říkali, abych se s tvým otcem rozvedla a myslela na tebe, až jsem nakonec znovu odešla. Tehdy jsem objevila komunu a lidi, kteří mě neodsuzovali za to, že jsem dítě, co má dítě. Pak vrtulník s tvým tátou sestřelili a tátu zajali. Dostala jsem od něj za celých šest let jediný dopis.“ Leni si na ten dopis vzpomínala, i na to, jak máma po jeho přečtení plakala. „Když se vrátil domů, vypadal jako mrtvola,“ pokračovala máma. „Ale měl nás rád. Miloval nás jako sám vzduch. Říkal, že nemůže spát, když mě nemá v náručí, jenže ani se mnou toho moc nenaspal.“ Mámino vyprávění se v tomhle momentě jako vždycky zadrhlo, pohádka skončila. Čarodějnice přibouchla zbloudilým dětem dveře chaloupky před nosem. Muž, který se vrátil domů z války, nebyl ten samý muž, který nastoupil do letadla do Vietnamu. „Tady nahoře je mu ale líp,“ dodala máma. „Nezdá se ti? Je už skoro zase sám sebou.“ Leni pozorovala moře, které se k ní neúprosně přibližovalo. Nic, co by člověk mohl udělat, by postupující příliv nezastavilo. Stačila jediná chyba nebo omyl, a uvízli jste na mělčině, nebo vás to naopak spláchlo. Mohli jste se zachránit jedině tak, že jste hledali v mapách, byli připravení a dokázali se správně rozhodnout. „Víš, že je tu v zimě šest měsíců tma. A padá sníh a mrzne a přicházejí bouře.“ „Já vím.“ „Vždycky jsi říkala, že je mu za špatného počasí hůř.“ Leni cítila, jak se od ní matka odtáhla. Nechtěla si tuhle skutečnost připouštět. Obě dvě věděly proč. „Tady to takové nebude,“ prohlásila
104
oprava_samota488_hanahova.indd 104
01.10.2019 18:00:11
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269892
máma a típla o kameny vedle sebe cigaretu. A pak to zopakovala, jen tak pro jistotu. „Tady ne. Tady je šťastnější. Uvidíš.“ †¢
Míjely dlouhé letní dny a Lenina úzkost slábla. Léto na Aljašce bylo jednoduše magické. Byla to země půlnočního Slunce. Kolem se valily řeky světla, osmnáctihodinové dny od sebe odděloval vždy jen pouhý náznak přítmí. Světlo a práce, to bylo léto na Aljašce. Čekalo je tolik práce. Všichni o tom mluvili, v jednom kuse. Ve frontě v bistru, u pokladny v obchodě se smíšeným zbožím, na trajektu do města. Jak jde rybaření? Lov se daří? Co zahrada? Všechny otázky se týkaly schraňování zásob jídla, příprav na zimu. Zima byla Velká Věc. To už Leni pochopila. Příchod chladného počasí byl neustálým podtextem všeho. I když jste rybařili za krásného letního dne, chytali jste ryby na zimu. Mohla to být zábava, jenomže to byla vážná záležitost. Zdálo se, že přežití tu závisí na těch nejdrobnějších detailech. Spolu s rodiči vstávali v pět hodin, téměř beze slov do sebe naházeli snídani a pak už vyrazili za svými povinnostmi. Přestavěli ohradu pro kozy, sekali dřevo, pracovali na zahradě, vyráběli mýdlo, chytali a udili lososy, sušili kůže, konzervovali ryby a zeleninu, látali ponožky, všechno možné opravovali instalatérskou lepicí páskou. Přesouvali, tahali, zatloukali, stavěli, škrábali. Velká Marge jim prodala tři kozy a Leni se naučila o ně pečovat. Také se naučila sbírat lesní plody a vařit džem a rozlousknout mušle a z lososích jiker připravit tu nejlepší návnadu na světě. Po večerech jim máma připravovala nová jídla – skoro ve všem byl losos nebo platýs a zelenina ze zahrady. Táta čistil zbraně a opravoval ocelové pasti, které mu prodal Šílený Earl, a četl si návody, jak bourat zvířata. Všichni tu žili směnou a obchodem a pomocí sousedům. Nikdy jste nevěděli,
105
oprava_samota488_hanahova.indd 105
01.10.2019 18:00:11
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269892
kdy se na vaší příjezdové cestě někdo objeví, aby vám nabídl přebytečné maso, plesnivá prkna nebo kbelík borůvek výměnou za něco jiného. Večírky na tomhle divokém místě bujely jako plevel. Někdo dorazil s chladicím boxem plným lososa a bedýnkou piva a ostatním se zavolalo vysílačkou. K pobřeží přirazila loď plná rybářů a hned po nich v zátoce přistál hydroplán. Než jste se nadáli, sešli se lidé na pláži kolem ohně, smáli se, povídali a popíjeli dlouho přes půlnoc. Leni toho léta dospěla, tak to aspoň vnímala. V září jí bylo čtrnáct, začala menstruovat a konečně potřebovala podprsenku. Na tvářích, na nose i mezi obočím jí vyrážely pupínky připomínající maličké růžové sopky. Když se začaly objevovat, měla obavy ze setkání s Matthewem, bála se, že na ni kvůli jejímu překotnému dospívání změní názor; Matthew jako by si však vůbec nevšiml, že se její pleť proměnila v jejího nepřítele. Setkání s ním zůstávala světlým bodem jejích zdejších dní. Kdykoli se jim toho léta podařilo být spolu, utekli všem ostatním, někam se zašili a prostě si povídali. On jí přednášel básničky Roberta Service a ukazoval jí výjimečné věci jako hnízdo plné modrých kachních vajec nebo obří stopu medvěda v písku. Ona si fotila všechno, co jí ukazoval – i jeho samotného – v různých osvětlení a fotografie si pak napínáčky připichovala do obří koláže na stěně svého podkrovního pokoje. Léto skončilo stejně rychle, jako začalo. Podzim na Aljašce nebylo ani tak roční období jako spíš okamžik, přechod. Začalo pršet a šedé cáry neustávajícího deště proměnily půdu v bahno a zaplavily celý ostrov. Hladiny řek se zvedaly a cákaly přes drolící se břehy, voda strhávala kusy půdy a měnila koryta řek. Listy topolů kolem jejich srubu jakoby zničehonic zezlátly, cosi si šepotaly, pak se stočily do černých ruliček a v křupavých, krajku připomínajících hejnech se začaly snášet k zemi. Pak začala škola a Leni měla pocit, jako by se spolu s ní vrátilo i její dětství. Ve třídě se sešla s Matthewem, zabrala si místo vedle něj a přisunula se blíž.
106
oprava_samota488_hanahova.indd 106
01.10.2019 18:00:11
Ukázka elektronické knihy