pomáhat staré osamělé ženě s hluboce traumatickou minulostí. Olga se rozhodla, že nejdůležitější je pro ni být nablízku synovi, a zařekla se, že se odstěhuje zpátky do Magadanu a dožije své dny ve městě, které jí způsobilo tolik utrpení. Znovu se tedy vrátila do svého maličkého bytu na konci světa. Její největší životní zkouška však měla teprve přijít. Krátce po jejím návratu syn zemřel. Ze všech hrůz, které mi popisovala, pro ni mluvit o téhle bylo očividně nejtěžší. „Tohle je moje jediné skutečné neštěstí,“ pronesla a vzhledem k otřesnosti příběhů, které tomu předcházely, to znělo téměř absurdně. Její drobné, křehké tělo se při zmínce o synovi lehce třáslo a já se rozhodl ji dál nemučit otázkou, jak zemřel. Portréty jeho pohledného, nevinného obličeje s kšticí hustých tmavých vlasů visely po celém bytě. Alespoň jí však po sobě zanechal vnuka, zdravého devatenáctiletého mladíka, řekla mi už veseleji. Právě si odbýval vojenskou službu v ruské armádě. Pomyslel jsem si, jak vrcholně zlověstnou shodou náhod je, že jejího vnuka mohou teoreticky poslat bojovat do tajné války Kremlu na Ukrajině, země, odkud byla jeho babička před 70 lety deportována. Překypující emocemi z našeho rozhovoru jsem se po mnoha hodinách zvedl k odchodu. Olga se pomalu šourala ke dveřím, aby mě pustila ven. „Asi vám to zní, když vám ty věci tak klidně vypravuju, že je pro mě jednoduché o nich mluvit. Uvnitř mě ale ničí na ně vzpomínat, jsou to věci, které by se měly zapomenout. Pokaždé když o nich mluvím, mám pak několik dnů i týdnů bolesti, třeští mi hlava, třesu se. V noci se pořád dokola z rozrušení budím. Nevím, proč pro mě Bůh vybral takový život.“
3. Z toho, že Olga kvůli mně musela své zážitky znovu prožít, jsem se cítil provinile, zároveň jsem však měl zlost za ni. Většina přeživších gulagu o svém utrpení očividně téměř nemluvila, našlo se však i několik takových jako ona, kteří sílu potřebnou k vyprávění našli. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269869
Přesto však oficiální výklad, podle všeho ochotně přijatý většinou Rusů, tuto dobu úmyslně přehlížel a její hrůzy zlehčoval. Táhlo mě to dolů k Nagajevskému zálivu, přírodnímu přístavu, ve kterém v roce 1948 přistála Olžina loď. Právě tady po léta kotvila každá vězeňská loď připlouvající na Kolymu. A právě do tohoto přístavu dorazily stovky tisíc trestanců a desítky tisíc jich zemřely cestou. Vše, co jsem tam však našel, byla kavárna, pár laviček, pomník populárního sovětského zpěváka a pamětní deska, na které stálo: „Zde v roce 1929 začala výstavba Magadanu“, což byla ta nejnepatrnější narážka na minulost zálivu. V hlavním městském muzeu proběhla kompletní výměna pochmurných exponátů ze sovětských dob a já našel všechny vystavované předměty zářivé, nové a dobře představené. Gulag neopo minuli, vyhradili pro něj však pouze jednu místnost, zatímco historie druhé světové války dostala čtyři. Olejomalby v expozici věnované gulagu zobrazovaly veselé pracující, jak se lopotí uprostřed idylické venkovské krajiny. Součástí výstavy byla i dřevěná pozorovatelna a ostnatý drát, celková atmosféra však nevzbuzovala hrůzu – nebylo tu nic z bezútěšného zoufalství, které se dalo vycítit i z těch nejkratších rozhovorů s přeživšími, jako byla Olga. Jeden exponát uváděl počet „cestujících“, kteří do Magadanu na lodích v průběhu třicátých let ročně připlouvali – poměrně zvláštní označení pro vešmi a nemocemi prolezlé vězně, držené pod zámkem v temném, páchnoucím nákladovém prostoru otrokářské lodě. Expozice druhé světové války, předvádějící veškerou její slávu a nic z její hrůznosti, vypadala stejně bombasticky jako obvykle. Na časové ose války se zmiňovalo pouze to, že: „Druhá světová válka začala 1. září 1939 německým vpádem do Polska“, nikde ani slovo o paktu Ribbentrop-Molotov ani o sovětském záboru zbytku Polska a západní Ukrajiny. Všude visely fotografie veselých, usmívajících se mužů v uniformách. V tomto podání byly podstatou války pouze a jenom hrdinské skutky bez jakékoli známky nějakého utrpení. Závěrečný exponát výstavy oznamoval, že „díky 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269869
vítězství ve druhé světové válce se stal Sovětský svaz světovou supervelmocí a sovětská armáda byla uznána za nejsilnější na světě“. Tento pohled na historii ještě utužilo setkání s místní učitelkou dějepisu. Chtěl jsem zjistit, jak se děsivá historie Magadanu vyučuje na místních školách. Rázná čtyřicátnice Larisa byla vůči mně i mým otázkám velice podezřívavá a řekla mi, že ve školních osnovách se čistkám a gulagu věnuje pouze jedna vyučovací hodina. Vyučovala ji tak, že rozdělila tabuli na dvě poloviny. Na jednu stranu napsala „vojenské a industriální úspěchy“ Stalinovy éry, na druhou polovinu „politováníhodné průvodní jevy“. Žáci si potom mohli vytvořit názor sami. Namítl jsem, že přece kdokoli, kdo si o historii gulagů zjistil i jen naprosté minimum, si nemohl nevšimnout jejich zvrácenosti a nemohl nad nimi mávnout rukou jako nad pouhými „průvodními jevy“? Larisa pokrčila rameny a zpražila mě pohledem. „Ohrožovala nás německá armáda? Ohrožovala. Byli v zemi špioni? Byli. Na rozhodování o tom, kdo je vinen a kdo ne, nebyl čas. Nevinné oběti bychom si připomínat měli, ale myslím, že to všechno bylo nutné.“ Málo už záleželo na tom, že čistky a gulagy spolykaly životy některých nejnadanějších občanů, což zemi v době blížící se války spíš oslabovalo než táhlo kupředu, a že počet uvězněných v táborech ve skutečnosti dosáhl svého vrcholu až poté, co válka skončila. Larisa věřila, že válečné úsilí celý systém ospravedlňovalo. Její pohled na stalinismus v kostce zněl: když se kácí les, létají třísky.6 To, že pokácet tenhle les neobnášelo jenom dát si pozor na pár třísek, ale také zrekvírovat všechny pily a sekyry ve vesnici, zbořit hájovnu a posléze zastřelit hajného a polovinu vesničanů, už nebylo podstatné.
4. Olžino zatčení a převoz na Kolymu souvisely s poválečnou situací a lidé jako Larisa by tak asi mohli tvrdit, že sovětské orgány neměly 102 Ukázka elektronické knihy