Byla to pro nás naprosto zásadní otázka, protože když se člověk dostane do blízkosti tornáda, je ztracený. Zmítaný a otáčející se kolem své osy, vyhozený do obrovské výšky se musí udusit, pokud nespadne dřív k zemi rozdrcený točící se ve víru se spoustou kamení. Smršť se zastavila u řeky, jako by se rozmýšlela. Horní kužel se nachýlil kupředu, takže se zdálo, že se utrhne, aby pak sám pokračoval v dřívějším letu. Trhal dolní nálevkovitou masou, jako by se od ní chtěl utrhnout. Vtom se ozval hromový rachot; temné, pevné hmoty, písek, hlína, kamení a křoví zmizely a na jejich místě se vztyčil vodní sloup, jenž se uprostřed rychle zužoval a zanedlouho nabyl tvar onoho dřívějšího dvojnásobného kužele. Ze vzdušné smršti se stala smršť vodní, která mžikem přelétla řeku – jako by chtěla dohnat, co zameškala. V nejbližším okamžiku zasáhla Rollinsovu farmu a hnala se přímo na nás. ,Kupředu! Ne – vpravo!‘ zvolal jsem. Koně, vystrašení příšerným divadlem, ve kterém tušili nebezpečí, letěli tak, že jsme je ani nemuseli pobízet. Pohlédl jsem dozadu a ke své radosti jsem spatřil, že se smršť obrátila k západu a rychle se od nás vzdalovala. Mohli jsme zastavit, protože nebezpečí pominulo, ovšem za předpokladu, že se smršť neobrátí. Nestalo se to. Tornádo se pohybovalo kupředu, už zase neprůhledné jako nad řekou, ale temné a hrozivé. Zachvátilo a strhlo všechno, s čím se na své hrozné pouti setkalo. Odhazovalo od sebe to, co v sobě nemohlo podržet, a postupovalo dál, až se najednou – bez jakékoli nápadné příčiny – za hromového rachotu zřítilo k zemi. A v tom okamžiku, aniž jsme mohli pozorovat, jak se to stalo, se nebe zahalilo černým závojem a padal déšť, jehož kapky byly větší než hrách. ,Náš dům! Co se s ním stalo?‘ sténala žena, která se teprve teď trochu vzpamatovala. Místo odpovědi jsme pobídli koně a hnali se tryskem k chýši – či spíše k místu, kde před chvílí stála. Všechno tam bylo vyvrácené, vytrhané, zkroucené a roztrhané jako pletivo ze slámy. Těžké a silné kmeny, ze kterých byla chýše postavená, tornádo rozmetalo široko daleko a po plotu nezůstala ani památka. Ubohá žena jako by hrůzou zkameněla a ztratila řeč, což nám 91
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269851
v tomto okamžiku vlastně nebylo nijak nepříjemné. Vzpomněl jsem si na jejího muže a syna a také na mladého indiána. Od chvíle, co jsem si přečetl rudochův pergamen, jsem věděl, kde ho hledat. Tam pod vrchem, zřejmě v místě, kde tornádo narazilo na překážku a zhroutilo se. Spěchali jsme tam, dychtiví, co spatříme. Rollinsovu ženu jsme chtěli nechat na místě, aby na nás čekala, ale když se dozvěděla, že jdeme hledat jejího syna, prosila, abychom ji vzali s sebou. Nemohli jsme to odmítnout. V tu chvíli se nebe vyjasnilo. Mraky zmizely, jako by je začaroval, a slunce se na nás usmívalo tak vesele a vlídně, jako by nevědělo nic o pohromě, která stihla část velké západní divočiny. Na cestě, kterou jsme se dali, nás čekala hrozná podívaná. Dráha, po které se tornádo řítilo, byla široká šedesát metrů. Půda byla zbavená veškerého rostlinstva – jako oholená břitvou. Místy byly ze země vyrvány spousty hlíny, čímž vznikly veliké díry, jinde zas byla země nahromaděná. A široko daleko podél cesty, kterou se příšerné zjevení ubíralo, ležely rozmetané balvany, klády, dřevo, zkrátka vše, co ze sebe tornádo odhodilo. A co teprve pod vrchem! Už zdálky jsme viděli spoušť, kterou tam vír způsobil. Na celé rozlehlé ploše vyrval ze země křoví, které roztrhal a zkroutil jako cáry papíru. Na úpatí hory bylo patrné, že si smršť hledala cestu, kudy by mohla proniknout, a když ji nemohla najít, jako by zuřila hněvem a vše živé proměnila ve smrt. Tam, kde byla ještě před chvílí bujná zeleň, se bělala obnažená skála jako v kamenolomu. Platany, které se mi tolik líbily, ležely vyrvané ze země. Jejich větve, silnější než lidská paže, byly zkroucené jako provazy. Největší z nich, který tornádu odolal, ztratil všechny větve a jeho kmen byl roztrhaný. Ale kde jsou…? Ach, opodál stál indiánsky osedlaný kůň, rezavý bělouš, který ohrnutými pysky okusoval listy obrovského trsu křoví. Byl to kůň Malého jelena, a kde je zvíře, tam bude i jeho pán. Jeli jsme tím směrem a tam ležel jeden z platanů, který při pádu vyvrátil a vyrval z půdy i své kořeny, a ty utvořily jakousi stříšku. A pod kořeny seděli Josef i Apač a dívali se na nás, jak přicházíme. Matka seskočila z koně, vrhla se synovi do náruče a bouřlivě ho objímala. Apač vyskočil a spěchal k nám. 92
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269851
,Už moji bílí bratři věří, že rozumím znamením, podle kterých se dá poznat Hladový vítr?‘ ,Věříme ti,‘ odpověděl jsem, ,ale jak jste se zachránili?‘ ,Malý jelen vedl svého modrookého bratra pryč, a když se Hladový vítr nasytil, vrátil se s ním sem a našel to, co už tři dny se svým bílým bratrem hledal.‘ ,Ty ses scházel s Josefem?‘ ,Ano, protože on je synem muže s pokladem, kterého tady zavraždili. Pojď a podívej se, kde Hořící dýmka zakopal nuggety.‘ Mladý rudoch nás vedl na druhou stranu vyrvaného kmene. Země tam byla vytržením mohutného kořene jako puklá, a když jsme pohlédli blíž, spatřili jsme dva veliké, plísní pokryté kožené pytlíky, naplněné zlatými zrny. Josef teď věděl vše, a když se i jeho matka dozvěděla to, co jsme si my už dávno domysleli, klesla hořem k zemi. Jakousi útěchou jí byl ovšem poklad, odkaz jejího ubohého muže. ,Řvoucí buvol byl můj otec,‘ vypravoval jí potom mladý rudoch. ,Šel se svým bratrem k velkému otci bělochů – prezidentu Spojených států, aby mu přednesl žádost Apačů. Cestou spatřili tři bělochy, kteří zastřelili čtvrtého, jenž měl zlato. Dva z mužů byli Zlé oko a Zlodějská ruka, třetího neznali. Potrestali vraždu a zastřelili Zlé oko a toho třetího, zatímco Zlodějská ruka utekl. Pak můj otec pohřbil svého bratra a jel do Washingtonu. Řvoucí buvol musí být pomstěn a pomsta připadla mně, protože jsem jeho syn. Teď jsem se věku, kdy už mohu vykonat pomstu, a tak jsem přišel, abych si vzal skalp vraha a mohl pak jako jiní bojovníci nosit ohnivou píšťalu. Tady je vrah, který učinil ženu zavražděného svou squaw!‘ Když žena zaslechla ta slova, vykřikla hrůzou a omdlela. Její druhý muž byl vrahem prvního manžela. ,Nyní vám ukážu Zlodějskou ruku,‘ řekl indián. ,Pojďte se mnou!‘ Josef zůstal u matky, která ještě ležela v mdlobách – a bylo to jen dobře, protože aspoň zůstala ušetřena hrozného pohledu. Rudoch nás vedl k velkému platanu. Rollins tam ležel pod kmenem stromu nebo ulomené ohromné větve o průměru nejméně dvě stopy. Ta na něj spadla a rozdrtila mu obě nohy. 93
Ukázka elektronické knihy