ději jsem se od Surehanda dozvěděl, že se stráže vždy po třech hodinách měnily. Noví strážci se objevili v tu nejméně vhodnou chvíli. Moje překvapení ale trvalo jen okamžik. Hned nato jsem skočil po nejbližším muži a popadl ho levicí za hrdlo. Než jsem se však dostal k druhému, chlapík s divokým výkřikem skočil do vody a plaval na druhou stranu. Musel jsem spěchat. Přiskočil jsem k zajatci a dvěma řezy ho zprostil pout. Pak jsem ještě přeřízl řemeny, kterými byl přivázaný k dvěma kůlům zaraženým do země. „Můžete hýbat rukama a nohama, sir?“ zeptal jsem se, když vstal. „Rychle, mluvte!“ Viděl jsem toho muže poprvé a neměl jsem teď čas prohlížet si ho. Protáhl své mohutné tělo, skrčil se k jednomu z omráčených, vzal jeho nůž a pak klidně, jako by se nic nedělo, řekl: „Můžu dělat vše, co si jen přejete, sir.“ „Plavat taky?“ „Ovšem. Kam?“ „Na druhém břehu na nás čekají přátelé.“ „Pojďme tedy. Myslím, že je načase, protože za chvíli tady máme rudochy.“ Nemýlil se. Komančové, upozornění křikem, se už hnali k vodě. Tropili pekelný hluk. Neviděli jsme je, jen slyšeli pleskot vody, což znamenalo, že skáčou do jezera, aby připlavali k nám. Kde ale vězí Old Wabble? „Pane Cuttere,“ volal jsem a snažil se křičet ještě víc než rudoši. „Old Wabble, kde jste?“ Old Surehand přistoupil ke mně a s pohledem upřeným k táboru se zeptal teď už méně klidně: „Mr. Cutter? Voláte Old Wabblea?“ „Ano. Plaval se mnou, aby vás zachránil, a teď zmizel!“ „Jsou zde ještě jiní běloši?“ „Tady ne.“ „Pak se o něj nestarejte. Znám ho – má svoje zvláštní nápady a způsoby, ale postará se o sebe.“ „Ale jestli tady zůstane, bude ztracen!“ „To si nemyslete. Toho žádný ďábel nedostane. Myslím, že je
91
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269849
na tom teď líp než my. Nechejme ho a pojďme. Rudoši už jsou ve vodě.“ Popadl mě za ruku a táhl mě pryč. Ohlédl jsem se na vodu a pochopil jeho spěch. Hladina se jen hemžila rudochy. Bylo jich hlava na hlavě a hrozně řvali. Nejbližší z nich už byl téměř u ostrova. Nebyl čas myslet na starého kovboje, teď šlo o život mně a Surehandovi. „Ano, do vody!“ odpověděl jsem. „Poběžte za mnou.“ Po několika skocích po břehu jsme se vrhli do vody. Pomalu, ale mocnými tempy, abychom se neunavili, jsme rozráželi vodu. Křik indiánů rostl. Byl přímo děsný. Viděli nás a napínali všechny síly, aby nás dohonili. O sebe jsem se nebál. Mě nikdo z těch mužů nedohoní. Ale Old Surehand? Tak proslulý Zápaďan uměl zajisté dobře plavat, ale věděl jsem z vlastní zkušenosti, jak indiánská pouta, která se zařezávají do masa, mohou ochromit končetiny. Plavali jsme vedle sebe, podíval jsem se tedy na něj a viděl, jak klidně mohutnými rozmachy rozráží vodu. To mě uklidnilo, ale brzy jsem zpozoroval, že ochabuje. „Unavuje vás to, sir?“ zeptal jsem se. „Ne,“ odpověděl, „jen ztrácím cit v nohách a rukách. Je to jako ochrnutí.“ „Za to můžou ta pouta. Vydržíte to až ke břehu?“ „Doufám. Jindy by mě žádný rudoch nedohonil, ale když člověk leží tak dlouho svázaný, až se mu zastavuje krev v žilách, není to deď snadné.“ Po chvíli si stěžoval, že cítí škubání v ramenou. Znal jsem ten pocit, tak nebezpečný pro člověka, jehož život závisí na úplné tělesné zdatnosti. „Položte se na znak, ať si ruce trochu odpočinou,“ vyzval jsem ho. Poslechl mě, ale naše rychlost se tím značně zmenšila. Položil jsem se také na záda, abych mohl pozorovat naše pronásledovatele. Celá hladina jezera se hemžila rudochy. Nepochybně naskákali do vody všichni. Nejbližší byl už sotva padesát metrů od nás. Old Surehand ho viděl a řekl: 92
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269849
„Dohonili by nás, takhle to jde pomalu. Zkusím zase plavat normálně.“ Udělal to, ale brzy se ozval: „Ztrácím cit v ramenou, sir. Plujte dál a nestarejte se o mě.“ „Opustit Old Surehanda? To by mi nikdo neodpustil. Položte se, potáhnu vás.“ „Jsem moc těžký.“ „Pro mě ne.“ „Zdržíte se tím a dostanou i vás.“ „Uvidíme. Zkusme to!“ Poslechl, až když jsem svou výzvu důrazně opakoval. Lehký opravdu nebyl, ale přece jen to šlo. Viděl jsem ale, že se k nám neobyčejně rychle blíží první rudoch. Snad si dosud jen s vodou hrál, protože nyní začal dělat tak mocná a rychlá tempa, že nás mohl za chvíli dohonit. Naštěstí ostatní byli dost daleko za ním. V této části jezera byla tma, protože zář ohňů z ležení sem nedosahovala. Indián měl patrně bystrý zrak, že nás v té tmě neztratil z očí. Když jsme urazili už asi tři čtvrtiny té zoufalé cesty, byl od nás sotva třicet metrů daleko a vyrazil ze sebe válečný pokřik. „Už nás má,“ řekl Surehand. „Je to moje vina. Sám byste mu unikl, ale táhnout se ve vodě se dvěma centy, to unaví i obra.“ „Pshaw! Voda vás pomáhá nést a jednoho rudocha se nebojím.“ „Já také ne. Dokonce si myslím, že se mi vrací síla do rukou.“ „Jen ho přenechte mně. Mám ruce v lepším stavu.“ „Chcete ho zabít? Nemám rád prolévání krve, když to není nezbytně nutné.“ „Omráčím ho ranou do hlavy a vytáhnu na břeh.“ „Sir, to snad dokáže jen jeden lovec, a to je Old Shatterhand. Já mám také trochu síly, ale musím se moc snažit, když chci někoho omráčit.“ „Samotná síla nedokáže všechno. Můžete zase plavat?“ „Shoďte mě, myslím, že to zase půjde.“ „Myslíte? A přece byste se odvážil na rudocha? To si ovšem může dovolit jen Old Surehand.“ 93
Ukázka elektronické knihy