CHOVÁNÍ postuloval znamenitý behaviorální endokrinolog John Wingfield z Kalifornské univerzity v Davisu, představa je taková, že stoupající hladina testosteronu zvyšuje agresivitu pouze v době výzvy. Což přesně odpovídá tomu, jak se věci mají. Tím se vysvětluje, proč má bazální hladina testosteronu málo co dočinění s následnou agresivitou a proč agresivitu nezvyšuje ani růst testosteronu spjatý s pubertou, sexuální stimulací nebo počátkem období páření.15 Během výzev je tomu ale jinak.16 U různých primátů hladina testosteronu roste, když se poprvé utváří dominanční hierarchie nebo pokud hierarchie prochází reorganizací. U lidí se hladina testosteronu zvyšuje při sportovním zápolení mezi jednotlivci i týmy – basketbal, wrestling, tenis, ragby a judo nevyjímaje. Obvykle roste v době, kdy utkání očekáváme, a ještě více po jeho konání, obzvlášť u vítězů.* Pozoruhodné je, že sledujete-li, jak vítězí váš oblíbený tým, hladina testosteronu stoupá, což ukazuje, že růst nesouvisí ani tak s činností svalů, jako spíš s psychologickou podstatou dominance, identifikace a sebeúcty. Nejdůležitější je, že kvůli nárůstu testosteronu po výzvě je pravděpodobnější, že dojde k agresivitě.17 Posuďte následující: hladina testosteronu stoupá a hormon se dostává do mozku. Pokud se to děje, protože vás někdo vyzývá, máte našlápnuto k agresi. Jestliže k totožnému růstu dojde, poněvadž se dny prodlužují a nastává doba páření, rozhodnete se letět tisíce kilometrů do svého hnízdiště. A v případě že se totéž přihodí kvůli pubertě, zblbnete a začnete se hihňat v přítomnosti holky, která ve školní kapele hraje na klarinet. Závislost na okolnostech je vskutku pozoruhodná.18† Hypotéza výzvy má ještě druhou část. Když hladina testosteronu po výzvě stoupne, není to popudem k agresi. Podnítí se však jakékoli chování, které je * Existuje rozsáhlá literatura, která dokládá jemné nuance lidské psychiky. Efekt, který má na testosteron vítězství, je nižší za předpokladu, že lidé mají pocit, že vyhráli náhodou, nebo si navzdory vítezství myslí, že si vedli hůře než ostatní. Efekt je naproti tomu výraznější u těch, kdo šli do souboje a měli silnější psychologický motiv zaujmout dominantní postavení. Konečně hladina testosteronu masivně roste u „břídilů“, kteří i navzdory svému břídilství podali mnohem lepší výkon, než očekávali. Proto je možné po maratonu pozorovat vzestup hladiny testosteronu u jedince, který doběhl na konci skupiny, ale slaví, neboť si byl jistý, že odpadne už někde v polovině. Hladina naopak může klesnout u toho, kdo sice skončil třetí, jenže počítal s vítězstvím. Všichni jsme součástí četných hierarchií, avšak ty nejsilnější jsou v našich hlavách a zakládají se na našich vnitřních standardech. † Všechny tyto okolnosti růstu hladiny testosteronu nastolují otázku: Proč prostě neprodukovat vyšší hladinu neustále a neušetřit si námahu? Už proto, že všechny tyhle androgeny škodí kardiovaskulárnímu systému. Mnohem důležitější ale je, že překážejí různým prosociálním projevům chování. Pokud například hladina testosteronu monogamních ptáků a hlodavců neklesne v době, kdy samice rodí, nebudou si samci počínat otcovsky. A zdá se, že podobné vzorce lze aplikovat i na lidi: otcové mají hladinu testosteronu nižší než podobně staří ženatí muži bez dětí a u mužů, kteří se do péče o potomka více zapojují, je nižší než u těch méně angažovaných. Jestliže navíc muže přimějete, aby o děti pečovali, hladina testosteronu u nich klesne, stejně jako když se jim narodí potomstvo. Partnerky navíc hodnotí jako lepší rodiče otce s nižší průměrnou hladinou testosteronu než ty s hladinou vyšší, a když se tito otcové dívají na obrázek svého potomka, je u nich aktivnější ventrální tegmentum, jež souvisí se systémem odměn.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269840
PŘED HODINAMI AŽ DNY nutné k tomu, aby si jedinec udržel postavení. Tím se celá situace od základů mění. Dobře, možná ne úplně od základu, vezmeme-li v potaz, že když si postavení udržují například samci primátů, uchylují se převážně k agresi nebo pohrůžkám agresí – od rozsápání oponenta po pohled, který říká „nemáš nejmenší tušení, s kým si zahráváš“.19 Nyní se podívejme na jeden neuvěřitelně důležitý výzkum. Co se stane, pokud obrana vašeho postavení vyžaduje chovat se mile? To zjišťovala studie Christopha Eiseneggera a Ernsta Fehra z Curyšské univerzity.20 Účastníci hráli hru na ultimátum (vysvětlenou v kapitole 2), v níž rozhodujete, jak rozdělíte peníze mezi sebe a druhého hráče. Ten může rozdělení přijmout, nebo odmítnout, přičemž ve druhém případě nedostane nikdo nic. Předchozí výzkum ukázal, že je-li něčí nabídka odmítnuta, cítí se odmítnutá osoba poníženě a podřízeně, zejména pokud se to roznese i do dalších kol, které hraje s dalšími hráči. Jinými slovy, v tomto scénáři status a reputace spočívají v tom být spravedlivý. A co se stane, dostanou-li pokusné osoby testosteron předem? Lidé dělají štědřejší nabídky. Co s vámi hormon provede, závisí na definici chlapáctví. Takové působení testosteronu vyžaduje slušně technicky propracované neuroendokrinní zapojení, jež je citlivé na sociální učení. Není nic těžšího než nalézt něco, co by s pověstí testosteronu bylo ve větším rozporu. Studie obsahovala brilantní dodatečné odhalení, jímž se mezi mýtem o testosteronu a realitou otevřela ještě větší propast. Subjekty jako obvykle dostaly buď testosteron, nebo fyziologický roztok, aniž by věděly, o který z nich se jedná. Osoby, jež se domnívaly, že šlo o testosteron (bez ohledu na to, zda měly pravdu), činily méně štědré nabídky. Jinak řečeno testosteron nutně nezpůsobí, že se budete chovat jako všivák, budete se tak ale chovat, pokud věříte, že všiváctví způsobuje a že se v testosteronu právě rochníte. Další výzkumy ukazují, že testosteron podporuje prosociální chování za správných okolností. Jedna studie předvedla, že pokud u muže stojí pocit hrdosti na poctivosti, snižuje se u něj pravděpodobnost, že ho testosteron přiměje podvádět při hře. V jiné se pokusné osoby rozhodovaly, jak velkou sumu peněz by si nechaly a kolik by veřejně přispěly do společného fondu sdíleného všemi hráči. Díky testosteronu byla většina subjektů prosociálnější.21 Co to znamená? Vlivem testosteronu jsme ochotnější dělat to, co je zapotřebí k tomu, abychom dosáhli svého postavení a udrželi si je. A co je zapotřebí, je klíčové. Pokud sociální okolnosti správně nastavíte, zvyšování hladiny testosteronu během výzvy způsobí, že se lidé budou moct přetrhnout, aby dávali najevo, o kolik jsou spontánně dobrosrdečnější než druzí. V našem světě, který je prolezlý samčím násilím, není problém v tom, že testosteron dokáže zvýšit míru agresivity. Problémem je četnost, s níž agresivitu odměňujeme.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269840
CHOVÁNÍ
OXYTOCIN A VAZOPRESIN: MARKETINGOVÝ SEN Ústředním tématem předchozí části byla nezasloužená pověst, kterou si získal testosteron. Hlavní myšlenkou této části je, že oxytocin (a blízce příbuzný vazopresin) je v očích mnoha naprosto bez chyby. Tradičně se udává, že oxytocin snižuje agresivitu živočichů, způsobuje, že jsou více společensky naladění, důvěřivější a empatičtější. Z jedinců ošetřených oxytocinem se stávají věrnější partneři a pozornější rodiče. Laboratorní potkani jsou pod jeho vlivem vlídnější a lepší posluchači, octomilky zase zpívají jako Joan Baezová. Celé je to samozřejmě komplikovanější a oxytocin má i svou temnou stránku, o níž stojí za to si něco říct.
Základy
Z chemického hlediska jsou oxytocin a vazopresin podobné hormony. Obdobné jsou i sekvence DNA, z nichž se skládají jejich geny, které se nacházejí blízko u sebe na totožném chromozomu. Původně existoval jediný ancestrální gen, který se před stovkami milionů let v genomu náhodně „duplikoval“. Sekvence DNA těchto dvou kopií se v evoluci ubíraly nezávisle na sobě a vyvinuly se ve dva blízce příbuzné geny (více v osmé kapitole). K této genové duplikaci došlo krátce poté, co se objevili savci. Ostatní obratlovci mají pouze onu ancestrální verzi hormonu, která se nazývá vazotocin a co do struktury se nachází mezi oběma oddělenými savčími hormony. Pro biology dvacátého století byly oxytocin a vazopresin dost nudné. Vytvářejí se v hypotalamických neuronech, jež vysílají axony do neurohypofýzy. Zde se mohou uvolnit do oběhu, následkem toho získat status hormonu a s mozkem už nemít nikdy co do činění. Oxytocin stimuluje děložní kontrakce při porodu a následně i uvolňování mléka. Vazopresin (neboli antidiuretický hormon) reguluje zadržování vody v ledvinách. A vzhledem k jejich podobné struktuře působí každý z nich i jako slabá verze toho druhého. Toť vše.
Neurobiologové zpozorněli
Vše však nabralo zajímavý směr, když vyšlo najevo, že hypotalamické neurony, jež produkují oxytocin a vazopresin, vysílají projekce do celého mozku, včetně ventrálního tegmenta a nucleus accumbens (souvisejícího s dopaminem), hipokampu, amygdaly a frontální kůry, což jsou všechno oblasti disponující bohatým množstvím receptorů pro tyto hormony. Navíc se ukázalo, že se oxytocin a vazopresin syntetizují a vylučují i v jiných částech mozku. Tyto dva nudné,
100
Ukázka elektronické knihy