Když byla Marlee z doslechu, zeptal se Jackson Binky: „Vzpomínáte si, jak zmizela Olivie Landová? Ta holčička, co tu v okolí unesli před čtyřiatřiceti lety…“ „Čtverák,“ řekla na to Binky, která si nepřestávala jít za svým. „Je to ještě koťátko.“ „Rodina Landových,“ trval na svém Jackson, „znala jste je? On byl profesorem matematiky na koleji St. John’s a měli čtyři děvčátka.“ Přece jste nezapomněla na to, jak zmizelo dítě ze sousední ulice! „Ach, tahle děvčátka,“ vydechla Binky. „To byly pěkný divošky, naprosto nevychovaný. Podle mě by děti neměly být vidět ani slyšet. Opravdu, takováhle rodina si zaslouží to, co se jí stalo.“ Jacksona napadlo hned několik odpovědí na tuhle poznámku, ale nakonec si je nechal všechny pro sebe. „A samozřejmě,“ pokračovala Binky, „on byl synem Osvalda Landa, takzvaného polárního hrdiny, a můžu vás ujistit o tom, že ten byl naprostej šarlatán.“ „Vzpomínáte si, jestli tu tehdy byl někdo, kdo sem nepatřil, nějaký cizí člověk?“ „Ne. Policie se nás naotravovala, chodili dům od domu a vyptávali se nás. Dokonce prohledávali i moji zahradu, věřil byste tomu? Nedělala jsem s nimi žádné cavyky, to vám povídám. Byla moc divná.“ „Kdo byl divný? Paní Landová?“ „Ne, ta nejstarší, dlouhá bledá čára.“ „Jak divná?“ „Velmi úlisná. A víte co, vtrhly mi do zahrady a křičely a kradly mi ovoce z mých krásných jablůněk. Tohle býval takový krásný sad.“ Jackson se rozhlédl po „jeblůňkách“, které byly dnes zkroucené a přestárlé jako Binky Rainová. „Sylvie?“ „Ano, tak se jmenovala.“ Jackson odcházel od Binky zadními vrátky ze zahrady. Nikdy předtím tudy nevyšel a překvapilo ho, že se ocitl na cestičce ubíhající podél Viktorovy zahrady. Nevěděl, jak jsou ty dva pozemky blízko sebe – stál jen pár metrů od místa, kde tehdy vztyčili ten osudný stan. Mohl odtud někdo přelézt zeď a Olivii ve spánku unést? A pak tudy zase zmizet? Jak by bylo těžké přelézt zeď s tříletým dítětem přes rameno? Jackson by to zvládl bez problému. Zeď byla porostlá břečťanem a nabízelo se mnoho úchytek pro ruce i nohy. Ale takovýhle přístup by zvolil vetřelec, a proč by potom neštěkal pes? Rošťák. A to
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269807
byl pes, který by podle Amélie a Julie štěkal, takže musel Oliviina únosce znát. Na kolik lidí by tenhle pes neštěkal? Odhrnul břečťan a objevil ve zdi vrátka, úplně stejná, jako měla Binky. Vzpomněl si na Tajemnou zahradu, film, na který se dívali s Marlee na videu a který jí učaroval. Nikdo by nemusel nikam lézt, stačilo by jen do zahrady vstoupit. Nebo třeba ani nevstoupil sám dovnitř a pak zase s Olivií ven – možná s ní někdo prostě vyšel ven a vrátil se bez ní. Viktor? Rosemary Landová? Marlee už skoro spala, když dojeli k domu Davida Lastinghama. Bude tomu někdy říkat dům Davida a Josie? (Ne.) Nastoupila k němu cukrová Marlee, veselá z párty, ale teď už je delší dobu rozmrzelá, celá od trávy a kočičích chlupů, což bezpochyby vyvolá hádku s Josie. Jackson navrhl, aby spala dnes večer u něj doma, aby ji mohl aspoň vykoupat, ale Josie to odmítla, protože „Brzy ráno jedem na ovocný plantáže.“ „Trhat ovoce?“ nechápal Jackson, když zazvonil u Davida Lastinghama na zvonek. Představil si lovce a sběrače. „Aby maminka mohla udělat zavařeninu.“ „Zavařeninu? Tvoje matka?“ Znovuzrozená hospodyně, rolnická žena, která dělá domácí zavařeninu, vyšla z kuchyně a něco si olizovala z prstů. Žena, která dříve neměla čas ani uvařit – ledová královna –, která dnes trávila večery chystáním chutných pokrmů a přípravou salátů pro svoji novou, rekonstruovanou rodinu. Těžko uvěřit, že tohle byla tatáž žena, co mu ho kouřila při řízení, která ho povalila na jakoukoli plochu a sténala „Teď, Jacksone, pospěš si,“ která se ve spánku těsně přimykala k jeho tělu a každé ráno mu ospale mumlala: „Pořád tě miluju,“ jako by se jí ulevilo, že ji noc nepřipravila o žádné city k němu. Až jednoho rána, tři roky po tom, co se narodila Marlee, se vzbudila a neřekla nic. „Jedete pozdě,“ řekla mu teď. „Kde jste byli?“ „Byli jsme na návštěvě u čarodějnice,“ odpověděla Marlee. Le chat noir. Les chats noirs. Má chats nějaký rod? Existuje slovo chatte? „Bonsoir, Jackson.“ Joan Doddsová ho pozdravila s důrazem na soir, a ne na bon. Nesnášela nedochvilnost. „Bonsoir, Jackson,“ zdravila ho sborem celá třída, když rozpačitě zalézal do lavice. „Vous êtes en retard, comme toutes les semaines,“ dodala Joan Doddsová. Byla penzionovaná učitelka, která by díky své povaze mohla
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269807
být dokonalou dominou. Jackson si vzpomínal na dobu, kdy ho ženy v jeho životě skutečně chtěly udělat šťastným. A teď měl pocit, že se na něj všechny pořád jenom zlobí. Připadal si jako malý, zlobivý chlapec. „Je suis désolé,“ řekl. Na francouzštině mu připadalo zvláštní, jak obyčejné „omlouvám se“ znělo kategoricky a bezútěšně. V Ráji ukázal Jackson Milandě svůj průkaz a zeptal se, jestli by se mohl podívat na místo, kde byla zavražděna Laura Wyreová. „To je morbidní,“ poznamenala. Ze zasedací síně, jak mu sdělil Theo, bylo teď skladiště. Pojízdný stolek s laky na nehty byl pryč, a tak už nepředstavoval její kenotaf. Lauřinu krev bylo krásně vidět, byla sice vydrhnutá, ale ne dostatečně. „Proboha,“ vydechla konečně Milanda, když se probrala ze své apatie. „Myslela jsem, že to je barva, nebo tak něco. No to je nechutné.“ Cestou ke dveřím Milanda prohlásila: „Ale nestraší tady. To bych věděla. Já mám na tyhle věci čuch, to bych poznala.“ „Opravdu?“ zeptal se Jackson. Nezdálo se mu, že by Milanda byla obdařená nějakými nadpřirozenými schopnostmi. „Ó ano, sedmá dcera sedmé dcery,“ a Jackson si pomyslel, rodově zatížená venkovská nána, a Milanda na něj upřela svoje miminkovsky modré oči – taková nepřirozená barva, že ho hned napadlo, že musí mít kontaktní čočky – a řekla: „Například vám,“ a Jackson ji pobídl: „Ano?“ „Jo,“ pokračovala Milanda, „vám přinášejí štěstí černé kočky.“ A Jackson pocítil nečekané zklamání, protože na jeden ochromující okamžik ho napadlo, že třeba řekne něco důležitého.
104
Ukázka elektronické knihy