Prázdná slova Kdybys mi pohár vody podala, byl bych ten nejšťastnější muž. Kdybys mne jenom chvilku nechala, já bych Ti slíbal ze rtů růž. A kdybys chtěla, přinesl bych pro Tě modré z nebe. I ruce bych Ti zahříval v zimě, když krutě zebe. Slunce bych pro Tě přilákal vzdálené na hony, a slzami bych naplakal Tvé prázdné flakony. A v očích bych Ti rozžíhal ty krásné plamínky, co jsem jak dítě vídával v očích své maminky. Já vím, že jsou to pro Tebe jen a jen prázdná slova. Mně ale tanou na mysli. Znova a znova. Znova.
Už rok jsme byli havíři v zelených uniformách. Fárali jsme často i v neděli. Veškerá důlní doprava byla v našich rukách a tak i když na nedělní směnu přišla jen hrstka civilů, museli jsme nastoupit. Bez dopravy se těžit nedalo. Štajgr Hausner brzy rozpoznal výhody, které mu přinášely stálé vojenské osádky lanovek a vrátků. Byly sehrané a kdykoli po ruce. Na98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269768
víc jsme ihned zjistili, co která lanovka potřebuje, aby dobře fungovala. Říkali jsme tomu „vycvičit lanovku.“ Nic převratného, jen dodržovat pár pravidel. Civilům to unikalo. Stále střídali pracoviště a nemohli tomu tedy přijít na kloub. Trocha práce navíc s údržbou zařízení se nám bohatě vyplácela. Také jsme na nárazišti měli přesně rozdělené úkony, aby byl pohyb mezi vozy bezpečný. Za půldruhého roku, kdy jsem v osádce výškové lanovky skoro nepřetržitě pracoval s kamarádem Otou Křížkem a civilem Otou Drhou z Dřetovic, tu nedošlo ani k nejmenšímu úrazu. To bylo v šachtě neobvyklé. Jen když jsme lanovku přebírali „do péče,“ zažili jsme pár krušných chvil. To když některý špatně uchycený vůz spadl s kolejí nebo se utrhl a strmou chodbou se hnal dolů. Bral s sebou další vozy a jako lavina se to všechno řítilo na nás. Hukot nás varoval. Jako zajíci jsme hledali spásu v boční chodbě. Po uklidnění té podzemní bouře jsme odevzdaně vycházeli všechno napravit. Někdy to trvalo i půl směny. Jakmile jsme lanovku vycvičili, bylo po problémech a přísný štajgr Hausner se tvářil velice spokojeně. Trocha naší péče stačila, aby lanovka chodila jako hodinky, plynule a bez poruch. A my jsme nemuseli odstraňovat nebezpečné karamboly. Pod velením vysloužilého wehrmachťáka Scholze, proslulého svou průpovídkou „…vono se to nezdá, ale pořád se něco děje“, obsadili různě zdravotně postižení kamarádi i povrchovou stanici lanovky. Dostali jsme tak na starost jedno celé důležité zařízení dolu. U výškové lanovky byla ale jedna „figura,“ na kterou nikdo nechtěl. Přesto, nebo právě proto, že tam nebylo skoro nic na práci. Byla to hlídačka. Vydřevená kukaň asi uprostřed téměř kilometrové lanovky, v boku větrné chodby. Maličký prostor s dřevěnou lavicí a telefonem, nad oknem bez skla slabá žárovka. Hlídač seděl celou směnu u okna a čučel na dvě tlustá lana. Když se těžilo, projel mu co chvíli před očima vůz, tažený lanem. Plný nahoru, prázdný dolů. Kmitající lano nebo 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269768
hluk v chodbě byly signálem k zastavení lanovky. Něco se dělo a hlídač musel zasáhnout. Většinou nahodit s kolejí spadlý vůz. S lanovkou jsme převzali i hlídačku. Šichty tu byly nekonečné, příšerně nudné, studený průvan z větrné chodby a tma. Dvakrát týdně se tu zastavil štajgr, jinak tu vládla jen ukrutně dlouhá samota. Proto se sem nikomu nechtělo. Jako na spásu čekal hlídač na vzkaz v telefonu „hlídač, jdi domů, je konec šichty“. Na tuhle figuru jsme navnadili Standu Cigánka. Vyhozený student architektury přišel právě do Vrapic z hlavní šachty. Nic zlého netuše vyfasoval dva staré zimní vojenské pláště a šel hlídat. Vynadal nám hned po první šichtě už ve sprchách. Ale časem si zvykl a dokonce si bral s sebou učební texty ze Sovětské knihy a při žárovce – bludičce studoval. Jen prý musel často cvičit a zpívat, aby nezmrzl a neusnul. Občas nás, lanovkáře, přidělil štajgr na jinou práci. Zejména při nepravidelných nedělních šichtách. To se mi stalo na jedné noční, kdy jsme fárali mimořádně v šichtě obrštajgra Karáska. Přidělil mne k partě, která razila chodbu uhelnou slojí strmě do vrchu. Vycházela z překopu nehluboko pod povrchem a měla posléze sloužit k těžení vrstvy uhlí způsobem „na premsy,“ česky na brzdy. Na Zápotockém, který ležel na okraji uhelné pánve, se dost používal pro vhodné uložení slojí. Měly dostatečný sklon. Do ražené chodby se polložily dvojité koleje a na horním konci byla na výdřevu uchycena páková brzda. Přes ni vedlo lano, brzděné tlakem páky. Plný vůz vytáhl svou vahou do rubání prázdný. Levně a jednoduše. S postupem ražení se chodba i kolejeprodlužovaly. Sloj se pak dotěžovala opačně, shora dolů. U té mé party jsem připravoval výdřevu a dělal pomocnou práci – přines, podrž, odnes. A spouštěl vozy na premsu. Dole je další kamarád odbíhal dál k hašpli, která je vytáhla na povrch. Ve Vrapicích nebylo k povrchu daleko. 100 Ukázka elektronické knihy