Claire Seeberová počítače dělají těžkou hlavu. Jak to na ně působí. Vezmeme je ven.“ Zjevně jsem zapomněla, že tenhle víkend máme děti. Jenže jsme je měli i ten minulý. Tohle mi nepřipadá tak docela v pořádku. Je to ale samozřejmě jejich domov. Jejich byl dlouho předtím, než začal být můj. A umím si představit, jak bych se cítila, kdyby Frankiemu dával jeho otec najevo, že není vítán – až na to, že Frankieho otec samozřejmě nikdy nebyl ve hře. „Jasně.“ Usmívám se. „Ať jdou s námi. Akorát že jsem ti potřebovala něco říct. Chci ti to říct už nějakou dobu, ale…“ Jako by je moje překvapení a strach přivolaly. Slyšíme křoupání pneumatik na štěrku. Nablýskaný bílý Range Rover je venku, výhled na matku dětí mi zakrývá Scarlett na sedadle spolujezdce. Teď už není čas. Na to musíme být sami. Potřebuju se uklidnit. „Jsem tu za minutku.“ Vyklouznu z místnosti, nepotřebuju být svědkem srdečného vítání. Beztak potřebují mít svého otce chvíli pro sebe. Zachytím svůj odraz ve zlaceném zrcadle a zakřením se na sebe. Poprosím Matthewa, aby tu příšernou věc dal někam pryč. Nemůžu ji vystát. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby si ji Kaya hned odvezla. Zrcadlo, zrcadlo… Kaya je ze všech nejkrásnější, nepochybně. I když ji to stojí majlant. Nesmím být pořád tolik ustrašená. A musím častěji říkat, co mám na srdci. V ložnici si sedám k toaletnímu stolku a zírám na sebe. Vypadám ztrhaně a jsem bledá – to bude asi roční dobou. Všem nám chybí slunce. Když budu vypadat líp, třeba se budu líp i cítit. Šátrám
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269655
Macecha po tvářence, trochu panikařím, štětce mi padají z ruky a klíček od zásuvky nešikovně shazuju na podlahu. Bezmyšlenkovitě ho zvedám a strkám do zámku. Zásuvka je prázdná. Zoufale do ní zajíždím rukou – nic v ní ale není. Nic – romě staré účtenky za parfém Opium, zakoupený na Heathrow před nějakými dvěma lety. A sponky do vlasů s kytičkou. Někdo – a já to nebyla – odstranil všechno, co jsem tam dala. Veškeré důkazy jsou pryč. Kam se to sakra všechno podělo? Horečně přemýšlím, snažím se vymyslet, co bych měla udělat, stěží se dokážu nadechnout – a pak získávám dojem, že se mě nejspíš zmocňuje záchvat paniky. Po Seabornu jsem jich pár měla. Musela jsem se naučit zklidnit dech a… dýchat zhluboka a soustředit se na to, že pořád dýchám a… Strkám si hlavu mezi kolena, říkám si, že se to přece nemůže opravdu dít, snažím se nezapomínat na dech, prostě jen pomalu dýchat… Matthewův příchod je pro mě šok. Příliš rychle zvedám hlavu a zabouchávám zásuvku, než se přitočí a skloní se ke mně. „Hledáš něco?“ „Ne, promiň, jen se mi na chvilku trochu zatočila hlava.“ Teď zrovna je mi slabo a na omdlení, takže je to pravda. „Voníš ovšem úžasně,“ zamumlá. „Půjdeš je dolů pozdravit?“ Zvedá mě a dostávám od něj tvrdý polibek. „Matthewe,“ říkám, pořád malátná, přidržuju se ho, abych neupadla. „Kaya tu není, že ne?“ „Pšt!“ říká a znovu mě líbá, tentokrát silněji a já se proti
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269655
Claire Seeberová své vůli podvoluju – pak se ale ozve lehké zaštěknutí a oba nadskočíme. Ve dveřích ložnice stojí Luke, v náručí drží maličké bílé štěně. „Jé – ten je rozkošný!“ říkám, i když co nemám Fleka, držím se od psů dál. Upřímně řečeno jsem je nikdy moc nemilovala, od té doby, co mě zle pokousal vlčák Kaiser strýčka Roga. Rog už byl zase na tahu a to nebohé zvíře nedostalo několik dnů nažrat ani napít. Když cítím psí výkaly, ještě dneska se mi ta hrozná noc vrací. Fleka jsem si ovšem navzdory svým výhradám zamilovala. Které osmileté dítě by si nezískal svýma průzračnýma hnědýma očima a mokrým čumákem, který mi s nadějí strkal do ruky? Pravda byla taková, že jsem potřebovala někoho milovat – někoho, kdo by bezvýhradně miloval mě. A nic za to ode mě nechtěl. Když Flek umřel, těsně před mými desátými narozeninami, myslela jsem, že umřu taky – naprosto mě to zdrtilo. „Dostala ho Scarlett,“ říká Luke. „Yassin jí ho opatřil od kamaráda.“ „A kdopak je u všech všudy zase Yassin?“ Matthew působí hodně podrážděně. „Mámin nový přítel. Když mu bylo patnáct, dostal se při náboru talentů do West Hamu.“ Luke se tváří tak nadšeně, že se musím usmát, ale Matthewův obličej se ustálil do výrazu, který nabírá při každé zmínce o Kaye. „Udrží míč na noze na sto driblů v jednom tahu.“ „Typický,“ mumlá si Matthew. Pohladí štěně po hebké hlavě. „Je roztomilý – tady ho ale nechceme, kamaráde. Nejsme na psi zařízení.“ „Mamka ale jede na víkend pryč.“ „Aha, vážně?“ Matthew je ještě naštvanější.
100 Ukázka elektronické knihy