ukáže, že umanutě odpovídám na něco, nač se ona vůbec neptá. Tak vznikají verše. Za těch třicet let jsem mnohokrát po jejím překladu změnil původní verzi, protože mi v láskyplném křížovém výslechu dokázala, že slovu, jež jsem napsal, přikládám význam, který zkrátka a dobře nemá. Christa má vynikající paměť a často přesně ví, co jsem na podobnou otázku řekl před lety nad úplně jinou sbírkou a básní. Dobře se tím baví, myslím. Básníci většinou říkají, že při psaní na čtenáře nemyslí – to podepisuju, taky se při psaní budoucím čtenářem nezabývám. Když psaní běží, jak má, není na to stejně žádný čas. Ale na Christu a její čtení myslím velice brzy po dopsání kteréhokoliv textu: na Christu s černými vlasy, cigaretou a s neodbytnými, přesnými, vždycky lehce podrývavými otázkami.
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269630
ÚVOD DO VEŘEJNÉHO ČTENÍ
„Je to trapný a fakt nekonečný. Co je to?“ Správná odpověď: autorské čtení. Hodinka utrpení s autorem, o níž Karl Kraus kdysi prohlásil (jako obvykle tak, aby holky koukaly), že „když spisovatel čte, je to, jako když kuchař jí“. No… Zdá se, že navzdory hádankám a aforismům zůstává veřejné autorské čtení i v roce 2019 skutečností, kterou se nepodařilo vymýtit. Vypadá to dokonce, že je na vzestupu a že má velice mladé publikum. Čím to? Politická situace v tom (alespoň prozatím) nebude. Tvář romanopisce a způsob, jakým si nasazuje brýle na čtení, asi taky ne: fotky a záznamy se povalují všude kolem. Takže co? Trvalo to, ale můžeme s hrdostí konstatovat, že v Čechách roku 2019 z veřejných čtení téměř zmizeli herci. Autorské čtení jako poloviční divadlo se konečně už nenosí. Herec báseň přehrává, místo aby ji podával, a rytmus nahrazuje inscenací – o těchhle potížích psali už ve dvacátých letech ruští formalisté a s udivenou radostí zírali na Annu Achmatovovou na pódiu. Vzpomínám si, jak se před deseti lety na jistém pražském čtení herečka Taťjána Medvecká dojala natolik, že uprostřed textu zvedla vlhké oči k publiku, trhla hlavou a pravila: „To je tak krásný!! To je tak krásný!!“ Mlaskla a pokračovala ve čtení literatury. Tyhle teatrální zážitky jsou už vzácné! Možná také proto, 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269630
že kavárny a kluby, kde se pravidelně čte, vzali do rukou sami autoři. A ti jsou na hraní básní a hraní povídek hákliví a vědí, co dokáže melodie. Možná také proto, že se dnes píše víc textů, které od počátku počítají nejen s tištěnou stránkou, ale také s hlasitým přečtením, s akcí. Současný autor si zkrátka zabírá nová území. Ale pravým důvodem, proč se na veřejná čtení chodí, je snad ta křehká a intimní situace, v níž autor sedí před publikem a předvádí jiným způsobem to, co užívají a celkem znají všichni – totiž jazyk. Rozpačité i naléhavé ručení za osobní verzi toho, co je společné. A vůbec: něco křehkého, osobního, něco nerozhodnutého mezi báječným kouzlem a trapností – to je asi ono! Právě tohle v roce 2019 přitahuje! Někdy v devadesátých letech jsem v Rakousku zažil veřejné čtení prozaika Christopha Ransmayra. Publikum hodinu a půl (nepřeháním) napjatě naslouchalo čtení prózy, dlouhých a náročných vět o rozkladu světa. Autor četl klidně, vlastně až chladně, a zdálo se – to bylo zvláštní –, že všechny jeho věty mají úplně stejnou délku a stejný melodický průběh. Zkáza města a světa, kterou popisoval, postupovala rychle a vyprávění bylo pořád temnější. Ale délka vět a melodie zůstaly až do konce bez patrné změny. Publikum bylo doslova omámené (a při čtení se z něho ozývalo podivné skučení, z různých míst a různého druhu). Jiným zásadním zážitkem – pokud jde o autora, který čte – byl záznam čtení Vladimíra Hola98 Ukázka elektronické knihy