Kapitán se vrátil k ženě a posuzoval situaci. Nakonec zavolal na pomoc letištní techniky. Odšroubovali nejdřív sedadlo před ní, pak i to její. Z letadla ji vyneslo osm mužů. Odnesli ji do dílny, kde se pokoušeli sedadlo rozebrat. Nakonec ho museli rozřezat. Letadlo zpět do Londýna mělo několik hodin zpoždění. Žena vyvázla jen s lehkými odřeninami. „Jak létáte jindy?“ zeptal se šéf ochranky. „Jo, milej zlatej, necestovala jsem letecky nejmíň třicet let. Tenkrát byla mou láskou atletika. Chlapi po mně toužili. Dneska mám pár kilo navíc. Ani nevím, jak k tomu došlo. Dcera žije v Londýně. Manžel mi koupil letenku, abych byla brzy doma. On nemůže cestovat, je marod. Beze mne je ztracený. Netuším, proč se teď vyrábějí tak malá letadla.“ „Obávám se, že jsou dost velká, ale možná na vaší poznámce něco je. Všichni se snaží převézt co nejvíce pasažérů. Tím rostou zisky. Nikoho nezajímá, jak se lidé na sedadlech poskládají, i když…,“ prohlédl si ženu od hlavy k patě a větu raději nedokončil. Lucie vylíčila své sestře podrobnosti o vývoji celé události. Závěr se dozvěděla večer v televizních zprávách. Na obrazovce se objevila tlustá žena z letadla. Stala se na pár vteřin celebritou. Usmívala se a vypadala příjemně, ale jen pokud nezabraly kamery celé její tělo.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269624
„Aerolinky měly pět hodin zpoždění. Během této doby přišly o několik miliónů korun,“ oznámila hlasatelka. Na pronásledovatele Lucie nemyslela. Byla si jistá, že žádné důkazy její nevěry nikdo nezíská, protože neexistují.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269624
Ráno Ráno se Lucie probudila a cítila se výborně. Dokonce si v koupelně prozpěvovala. U snídaně se usmívala. „Konečně doma,“ řekla nadšeně. „Chci se projít po Praze. Půjdeš se mnou?“ „Ráda bych, ale nemůžu, mám ještě práci. Je třeba zapsat všechny nové objednávky. Máme kliku, klienti se hrnou,“ řekla nadšeně Monika. „Běž sama.“ Jela tedy tramvají na Václavské náměstí. Šla se podívat po obchodech, co mají kde nového. V jedné boční uličce se zastavila u malé zastavárny. Její zrak padl na maličký předmět ve výloze. Chvíli trvalo, než si uvědomila, o co jde. „Tohle je přece chybějící náušnice Moniky,“ vydechla překvapeně. „Dobrý den, paní, vlastně slečno Pásková,“ uslyšela za sebou povědomý hlas. Trhla sebou, jak se lekla. Prudce se otočila. „Říkal jsem si, že jste to vy!“ nadšeně prohlásil Chundelka. Jeho zrak padl na předmět, který předtím sledovala Lucie. „Je to věc, na kterou myslím, nebo mě klame zrak?“ zeptal se udiveně poručík. Neodpověděla. „Pojďte, zeptáme se!“ vzal ji za ruku a táhl dovnitř. 100 Ukázka elektronické knihy