Měli jsme termín, zbýval nám nějaký čas volna, než to mělo začít, a on se rozhodl ho využít tím, že na mě tlačil, abych se soustředil. Já chtěl ale být každý okamžik jen s jedním člověkem a on to nebyl. Pro jednou v životě… Riko to nebyl. Začal jsem si dělat starosti, co bude dál. Pořád jsem se ještě neodhodlal mu o Anežce povědět. Ona pro mě představovala svět, do kterého jsem zoufale chtěl patřit, zatímco on ztělesňoval všechno, čím jsem ve skutečnosti byl a čím budu i nadále bez ohledu na to, jestli se mi to líbí, nebo ne. Riko je jediný člověk v mým životě, který ode mě neodešel, který mi nedovolil to vzdát a pro kterýho jsem i já byl vším, co měl. Věděl jsem, že dřív nebo později do sebe tyhle dva světy narazí jako rozjetá auta, a neměl jsem nejmenší ponětí, co se stane, až k tomu dojde.
14. kapitola Nešlo to jinak, prostě jsem se pořád culila a culila a culila. Měla jsem prázdniny, absolutní volno a většinu toho času jsem trá vila s Falkem. Nemluvili jsme o rodičích ani o ničem podob ném, co v člověku vyvolává smutek a vzpomínky. Mluvili jsme o svých zážitcích, o škole a o hudbě a dost času jsme taky nemluvili prostě o ničem, protože dělat dvě věci naráz v urči tých chvílích nejde. Falko se den co den usmíval spolu se mnou, takže jsme byli jak dvě zářící sluníčka. Každý, kdo nás dva potkal spolu, musel mít okamžitě jasno. Vždycky když za mnou přišel, přinesl mi
98 ❮❮❮
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269501
vlčí mák a zastrčil mi ho do vlasů, tak jak jsem ho měla ten den, kdy se všechno změnilo. Podle jeho první reakce jsem myslela, že má s tou rostlinou nějaký problém, ale ukázalo se, že je to spíš vřelý vztah, i když jsem pořád nechápala, proč ho to poprvé tolik rozrušilo. „Anežko,“ ozvala se babička z kuchyně, když jsem seběhla schody a začala se obouvat. „Zeptej se Viktora, kdy ho můžeme pozvat na večeři. Řekla bych, že už je na čase, abys ho k nám přivedla, nemyslíš?“ Vyklonila jsem se z předsíně a uviděla ji, jak na mě vševě doucně kouká přes půlměsíčky brýlí. Neusmívala se, takže se to její prohlášení dalo brát všelijak, ale já ji znala, a tak jsem věděla, že je právě teď na sebe pyšná, jak mě krásně zaskočila. „Ehm… Tak já se mu zmíním,“ slíbila jsem a potom se rozlou čila a odešla. Venku jsem naskočila do čekajícího auta a Falko vyrazil na místo, které se nejspíš jmenovalo „Nevyzvídej Je To Překvapení“. „Už mi to povíš?“ naléhala jsem na něj. Jeli jsme už víc jak hodinu a já z něj zatím nedostala ani slovo. „Ne.“ „Falko!“ obrátila jsem se na něj, ale on se jen zasmál a za kroutil hlavou. „Chci, aby to bylo překvapení,“ zopakoval už asi po sedmé. „Uvidíš, že se ti to bude líbit. Teda aspoň v to doufám…“ „Tak mi aspoň řekni, jak dlouho ještě pojedeme.“ „No, protože řídím já, tak asi půl hodiny,“ odpověděl. „A kdybych řídila například já?“ chtěla jsem vědět. Falkovo měření vzdálenosti přepočteno na jeho zběsilou jízdu mi nikdy moc nepomohlo orientovat se v tom, kam a kdy dorazíme. „Tak tam dojedeme možná až večer.“ „No dovol!“ ohradila jsem se a natočila se na sedadle smě rem k němu. „Řídím docela dobře, abys věděl.“
❯❯❯ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269501
Falko se pobaveně šklebil a potom po mně rychle střelil pohledem a chytil mě za ruku. „Já tě ale viděl za volantem,“ podotkl odvážně. Když viděl, jak hrozivě se začínám tvářit, přestal. Chtěla jsem se na něj naoko urazit, ale on se tak moc snažil nesmát, až měl celý obličej doslova zmačkaný. Šťouchla jsem ho prstem do tváře. „Neměl by sis ze mě dělat srandu,“ upozornila jsem ho. „Sám řídíš, jako bys měl místo nohy na plynu cihlu.“ „To je reflex.“ „Reflex je, že zavřeš oči dřív, než ti je někdo vypíchne,“ řekla jsem. „Tohle je tak maximálně špatnej návyk.“ „Já ti asi ještě nevyprávěl o tom, jak mě Riko učil řídit, co?“ „Ne, nevyprávěl.“ Falkovi při té vzpomínce přeběhl přes rty úsměv. „Bylo mi patnáct, když se rozhodl, že je nejvyšší čas naučit mě jez dit,“ začal bez váhání. „Posadil mě za volant na nějaký silnici, o který tvrdil, že po ní nikdo nejezdí. Moje první cesta vedla do příkopu. Čtyři hodiny jsme potom čekali, než kolem konečně projelo auto, aby nás vytáhlo. Po druhý to už bylo bez nehody a po dalších několika poku sech mi to šlo skoro samo. Riko z toho byl tak nadšenej, že mě pobízel pořád do větších vzdáleností a vyšší rychlosti. Byla to teprve moje desátá jízda a já už uháněl po silnici sto padesát. Riko z toho měl strašnou srandu, pořád plánoval, jak odteď budu řídit já a jak to bude bezva, až koupíme druhý auto a budeme si dávat závody. No a potom se za námi objevil poli cejní maják.“ „Ne…,“ vydechla jsem nevěřícně a s úsměvem. „Jo,“ pokýval hlavou. „Úplně jsem ztuhnul, když se ta světla začala odrážet ve zpětným zrcátku. A Rika v tu chvíli přešla veškerá legrace. Chtěl jsem zastavit, ale on mi řekl, ať ještě víc přidám, tak jsem na to šlápnul a policajti zapnuli houkačky.
100 ❮❮❮
Ukázka elektronické knihy