Nikdy přitom, pravda, neztratím schopnost odlišit věci podstatné od možných, avšak sama myšlenka na možnosti – ta nemá hranic! Už jen obava z toho, co by mohlo nastat, mi nesmírně otráví to, co existuje… Jak musí člověku, který vidí bezmeznou proměnlivost věcí a vnímá drtivý despotismus celku vůči části, připadat všechno zanedbatelné, klamné až lživé…! Odkud se však ve mně bere tak chorobná ochota předvídat a pitvat budoucí skutečnosti, ta tendence vidět všude předpověď konečných výsledků, jejímž důsledkem je to, k čemu jsme všichni odsouzeni – rozčarování, které se u mne projeví nejdříve? Neumím si to vysvětlit. Nejednou jste o mně řekli, že jsem exaltovaný a náladový, sám cítím, že si ze mne moje nervy tropí žerty… Ale proč? Pravděpodobně mi otec dal život v okamžiku, kdy už pro něj všechno ztratilo půvab, a já si s sebou na svět přinesl předčasnou nedůvěru dítěte s vyzrálým pesimismem. Faktem je, že moje účast na životě se od vaší odlišuje, že se mi dostává jenom část vašich radostí a trápí mě smutky, o jakých se vám ani nesnilo. Jak hrozné jsou pro mě například hodiny vašeho odpočinku a sladkého snění: noc – se svou tmou a tichem, které skryjí uspanou skutečnost a povolají k životu svět nočních můr…! Než nastane noc, ovládne mě jakási hluchá hrůza, pocit strachu a odporu k celému světu, který se nedá vyslovit ani vysvětlit, jako by všechno kolem mě bylo otrávené a smrduté, jako bych se nacházel v místě, které je mi cizí, kde se zdá, že na mě číhají miliony nebezpečí, i když žádné z těch, co znám, mě neděsí. Nevidím předměty, ztratil jsem z očí prostor ponořený do tmy, a proto ji podezřívám. Začínám se bát, sám nevím čeho. Nevěřím vlastním smyslům, má mysl se smršťuje a chvěje horečkou drcená obavou z nepřátelské nesmírnosti, uprostřed které zůstala viset malá a slabá… A tehdy toužím po spásném spánku, který
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269454
by mě vytrhl z chaosu marného snění – avšak spánek nepřichází… Právě jedna z takových osudových nocí nedávno zasáhla do jediné sladké věci mého života, do oné lásky, která v mé existenci zaujala tak výjimečnou, tak neuvěřitelně výsostnou pozici, že jsem se pro ni zřekl všeho, co jsem měl, a přestal se trápit tím, co mi schází; že když jsem v ní rozpoznal hranice vysněného štěstí, byl jsem od té chvíle přesvědčen o její nekonečnosti, protože bytost, která mi ji přinášela, pro mě byla nejvyšším protipólem všeho, co jsme si zvykli považovat za špatné a ošklivé. Stalo se to následujícím způsobem. Jedné noci, když jsem kvůli nervům, rozladěným víc než kdy jindy, nemohl do pozdních hodin oka zamhouřit, postavil jsem se s lampou nad jejím lůžkem a pohledem jsem objal to zosobnění dobroty a půvabu. Pohled na ni mě dosud pokaždé dokázal uklidnit a uzdravit. Spala lehce a klidně. Poněkolikáté jsem si všiml, oč krásnější je v porovnání s obrazem, který neustále nosím v mysli – jako by má představivost nedokázala dost dobře zachytit všechen její půvab. Teď se mi zdálo, že prostota, která z ní vyzařuje, urovnává a postupně ochlazuje mou rozbouřenou mysl… Vtom se usmála a ve snu udělala nevýrazný, odmítavý pohyb hlavou… Snila…! O čem…? Kéž bych tak mohl proniknout do její mysli…! Avšak to nejde… Ovšem připadalo mi, že je třeba, aby pro mě její sen zůstal tajemstvím, že se v něm možná děje něco, co by mi ublížilo, že se mi její duše vzdaluje a naše pouto slábne… Nic totiž nenavede na nevěřu víc než pohled na spícího: je zaměstnán jen sám sebou, mlčící a skryt… Chvíli jsem se snažil soustředěným myšlením její touhy odhadnout, ale moje úsilí bylo marné. Pod naléhavostí mého pohledu se probudila, povzdechla a přitom šeptla:
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269454
„Nespíš?“ „Ne. Díval jsem se na tebe. Zdálo se ti něco?“ Nabrala výraz osoby, která napíná paměť, ale protože si nedokázala na nic vzpomenout, zvedla se na lůžku a se zájmem se zeptala: „Něco jsem říkala?“ „Ne, jen ses usmívala…“ Natáhla ke mně otevřenou náruč a s napůl probuzeným úsměvem, který měl v sobě cosi dětinského, odpověděla: „To bylo na tebe… Muselo se mi zdát o tobě…“ Nechápu, kde se ve mně vzalo podezření. Nedal jsem však na sobě nic znát, políbil jsem ji, uložil ji zpět a pobídl, aby spala dál. Zakrátko usnula, přitom na mě chvíli hleděla zamhouřenýma očima a její řasy postupně tlumily zář jejích zřítelnic, které se ponořovaly stále hlouběji a zároveň zhášely úsměv tak jako se uhasíná světlo… Usnula. Znovu se ponořila do světa, ve kterém jsem nedokázal pátrat, hlídat ji, sledovat – jako siréna z pohádky, která za svítání opouští milého, aby se ponořila do neprostupného, neprozkoumaného tajemství vodní tůně… A náhle jsem získal pocit, že stojím tváří v tvář neznámému, neviditelnému a mocnému nepříteli mého štěstí… Byl jím: spánek…! Spánek, který nezná hranice času ani místa, lidská práva ani práva logiky, drážky cizí nebo vlastní vůle spícího, který nás činí všeho schopnými, opájí nebo straší, ve kterém představivost dokáže převést ve skutky všechno nejlepší i nejhorší, s čím se bdící lidská bytost setkala, v němž nám jen nedostatek pohybu nedovoluje, abychom se dopustili nejpodivnějších a dokonce nejzločinnějších činů – důkazem je spánek náměsíčníka nebo zhypnotizovaného – ve kterém možná klíčí první semínka zločinů uskutečněných později v bdělém stavu. Stál jsem bezradný před drásající záhadou toho ti-
98 Ukázka elektronické knihy