I. Poslední cesta „Krále Šumavy“
Podobenka Josefa Peka z Hrabic u Vimperka, spolupracovníka agenta CIC Františka Turka. (Archiv bezpečnostních složek.)
nečekaní návštěvníci odcházeli, nesli s sebou Pekův souhlas se spoluprací a pro sebe první dávku kontrabandu v podobě cigaret, které pro ně redaktor během dne ve Vimperku opatřil. Nebyl by to ani Kilian, kdyby už za první návštěvy nezískal Josefa Peka pro roli nákupčího. Se svým společníkem Schwarzem, jinak odsunutým Němcem ze šumavských Nových Hutí (Kaltenbachu) a pravým jménem Ottou Grabmüllerem, nakupovali cigarety a cigaretové papírky nejprve u hoteliéra Ladislava Pešla na Churáňově a později u obchodníka Petra Lampy ve Zdíkovci. Přes jeho obchod procházela navíc ještě tajná pošta emigrantů z Bavorska do Čech, a když mu hrozilo zatčení, převedli ho stejně jako předtím Ladislava Pešla za hranice. Ztratili v něm spolehlivého dodavatele
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269416
Měl byste ho znát
zboží a Josef Pek nastoupil na jeho místo. Kilianův odhad se ukázal jako správný. Až do svého zatčení v květnu 1950 pro ně redaktor nakoupil požadované zboží celkem čtyřikrát, a to ve Vimperku za tři až čtyři tisíce korun a ve Čkyni dokonce za deset až dvanáct tisíc korun. Před Silvestrem 1949 přespali v domku podruhé a v následujícím roce ještě na Zelený čtvrtek. Až do rozkrytí skupiny u Peků nocovali celkem šestkrát. Zaklepání na kuchyňské okno posloužilo coby znamení stejně jako při první návštěvě a mezi druhou a třetí hodinou ranní i později jim manželka podávala po jídle kávu a někdy pro ně uvařila oběd.
Zdíkovec (německy Klein Zdikau) na staré pohlednici. Zdejším obchodem Petra Lampy procházela tajná pošta z Bavorska do Čech. (Z archivu redakce.)
Po revoluci 1945 si Pek přál pracovat v regionálním tisku, a to buď jako grafik, nebo nejlépe jako vydavatel. Po neúspěchu ve Vimperku se mu podařilo pronajmout vhodnou prostoru pro tiskárnu v Písku a pro zbytek roku získal povolení ministerstva informací
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269416
I. Poslední cesta „Krále Šumavy“
k vydávání časopisu Šumavský hraničář. Nakladatelem se staly Osidlovací úřady ve Vimperku a v Prachaticích, ale licenci mu stejné ministerstvo ke konci roku odebralo. Podařilo se mu najít cestu až k ministru pošt JUDr. Neumanovi, kterého znal z doby krátce po válce, kdy byl Neuman poslancem za stranu národně socialistickou, ředitelem Okresní národní pojišťovny v Českých Budějovicích a předsedou osidlovacího výboru Národního shromáždění. Nyní jej přesvědčil o užitečnosti takového periodika při zavádění nového života v pohraniční Šumavě a získal v něm na delší dobu zdatného ochránce. Jeho zásluhou obdržel povolení pro následující rok a ministr dokonce zařídil pravidelné zasílání zpráv pro časopis cestou přes krajský sekretariát národně socialistické strany v Českých Budějovicích. Tyto zprávy byly rázu osidlovacího, dostával je dvakrát až třikrát měsíčně až do konce roku 1947, kdy byla činnost Šumavského hraničáře opět zastavena. Než mohl získat nové povolení, vydalo ministerstvo informací po únoru 1948 nové směrnice, podle kterých veškerá dosavadní povolení zanikla. Josef Pek bojoval neúnavně dál a v září 1948 přinesl JUDr. Neumanovi na ministerstvo pošt na ukázku rukopis Jihočeské ročenky pro rok 1949 připravený k vydání. Od ministra si odnesl písemné doporučení pro ministerstvo informací k povolení vydávání ročenky a ta v tomto roce skutečně vyšla. Ačkoliv měla ročenka u čtenářské obce velký ohlas a docela slušný odbyt, neměla tiskárna v Písku kromě ročenky další zakázky. Dr. Neuman mu i tentokráte pomohl a vydal mu doporučení k jednání s ředitelem nakladatelství Mír v Praze Karlem Davidem, kam měl po domluvě donést vzorky písma. Další jednání ale neproběhlo. Koncem října 1949 byl Pek nucen vzdát se závazku nájemce tiskárny v Písku z finančních důvodů. Tiskárna neměla práci.
100 Ukázka elektronické knihy