se musí zatlačit prstem, takhle. Když dnes sedím na koncertě, taky to tak dělám. Za skříní byl župan, a když jsem musela zakašlat, tak vždycky do toho županu, ale věděla jsem, že kašel je moc nebezpečný. Na nohou jsem měla ponožky, aby nebyly slyšet kroky. Ty holky asi taky nosily ponožky. Chodily někdy k oknu?“ vyptává se Chava. „To nevím.“ „Asi ne, já taky nikdy nechodila k oknu. Vzpomínám si, že jednou mě vynesli tunelem přes sklep v takové drsné štiplavé dece. Uložili mě pod malinový keř. Krása! Ležela jsem tam, viděla nebe a maliny a jedla jsem je. Myslela jsem, že to měl být dárek. Teprve teď, po tolika letech, jsem se dověděla od vnuků Walczakových, že mě vynesli, protože měli přijít Němci. A kde byla matka té Zofie a…“ „…Ludwiky.“ „Kde byla jejich matka?“ „Několik měsíců bydlela s nimi, ale musela odejít. V červnu roku 1944 někdo napsal, že jejich matka, ta šedesátiletá stařenka, pracuje jako služka. Vzhledem k jejímu extérieur nebylo snadné ji umístit.“ „Vypadala hrozně!“ „Mám ještě zápis, že Felicja Felhorská nevěděla, co by si měla s těmi dvojčaty počít, kdyby začalo bombardování. Nebyly tam přihlášené, vypadaly hrozně a nikdy nechodily do krytu. Přečtu ti to: ,Vloni, tedy v roce 1943, nastala za náletu velká nesnáz, dívky bydlely ve třetím patře, a tak musely při bombardování sejít k domovním dveřím a někdo ze sousedů je poznal. Domovník za pár dní Felicji diskrétně upozornil na to, že se mezi nájemníky říká, že ty Ž. chodí k ní…‘“ „Ž?“ podivila se Chava.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269401
„Tak je to tam napsané. Ž, to znamená Židovky. Je to v deníku paní Barbary Temkin-Bermanowé, který si psala za okupace, zůstalo z něj jen pár stránek. Ten sešit se stal válečným invalidou, roztrhl se, když ho pohrabáčem tahali ze skrýše. Ona šetřila papírem, šetřila na slovu Židovky, protože není zrovna krátké.“ „Moudrá,“ přitakala Chava uznale. „No prostě ji domovník upozornil, že se mezi nájemníky šušká, že chodí k ní, a to je nebezpečné. A že je třeba, aby se na čas přestěhovaly jinam. To způsobilo mnoho komplikací. Nakonec se tam zase vrátily.“ „Moje matka vypadala jako blonďatá Polka a to jí umožnilo odjet do Německa. Vavřinec, u kterého jsem byla schovaná, jí pomohl vyřídit papíry na tu cestu. Jely s ní ještě dvě Židovky. Ty zabili, ale mámu ne, protože vypadala dobře. Z Německa poslala fotografii, kterou jsem teď poprvé v životě – o sedmdesát let později – spatřila v Siedlcích. Ukázal mi ji Vavřincův vnuk a zvětšil mi ji. Na jedné straně je maminka, na druhé je jejím rukopisem napsáno: ,Mé milované dcerušce, abys na mě nikdy nezapomněla. Tvoje milující máma.‘ A podpis: Anna. Hebrejsky Hana.“ „Jaká byla?“ „Nebyla to přístupná žena. Vrátila se ke mně cizí, i já byla pro ni cizí. Napsala jsem o tom knihu. Je v ní ilustrace, jak spíme v posteli zády k sobě. Já dýchám, ona dýchá, po celou noc zády k sobě. Maminka žila dlouho. Když jí bylo devadesát, zeptala jsem se jí, proč se mnou spala takhle. ,Byla jsi mi cizí.‘“ „A za kolik let jste se sblížily?“ „Nikdy.“ „…“ „Nediv se, to byla cena za šoa, cena za přežití. Nebylo to moc. Nejdřív jsem se dostala do dětského domova v Lodži a po-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269401
tom do kibucu v Izraeli. Už jsme nebydlely spolu. Víš, co byla Koordinace? Organizace, která měla připravit emigraci Židů do Palestiny a sbírala schované židovské děti. Mnoho Poláků nechtělo děti dát, protože se s nimi doma sžili. Když se maminka vrátila z Německa, byla jsem u tety. Měla jsem vši, hned mi ostříhala vlasy, řekla mi, že jsem pro tetu přítěž, a poslala mě do děcáku. Nikdy jsem o ní nedokázala mluvit jako o mamince. Dokonce ani ve své knize Děvče odtamtud. Víš, co znamená odtamtud?“ „To si domýšlím.“ „Odtamtud znamená šoa.“ „Děvče ze Zkázy.“ „…a tak o ní nepíšu maminka. Píšu Žena-Matka. V jiné mé knize, v knížce pro děti nazvané Kaleidoskop, se také objevuje, i s tatínkem. Dostala jsem takový papírový kaleidoskop, který se přiloží k oku a jsou v něm vidět barevná sklíčka. Tetin syn Adam mi řekl: ,Tam je Amerika, tam je dobře, u nás není dobře.‘“ „Kde měla být Amerika?“ „V tom kaleidoskopu. Uvěřila jsem mu, že v kaleidoskopu je Amerika. A roztrhla jsem ho, protože jsem se do té Ameriky chtěla dostat. Když dědeček s babičkou odjeli vlakem do Treblinky, viděla jsem v tom kaleidoskopu, jak jedou ve vagoně. Ptala jsem se jich: proč jste mě nevzali s sebou? V mé knize je ještě ilustrace, jak jedeme kočárem, po mém boku sedí Žena-Matka a po druhém boku Bronisława. To byla také nepřístupná žena. Nevzpomínám si, že by mě někdy objala. Nikdy mě k sobě nepřivinula. Ale byla hodná, mohla mě přece nepřijmout. Němci přišli do jejího bytu dvakrát a vydržela to. Mám v Jeruzalémě kamarádku, jejíž rodiče byli obchodníci, zaplatili jednomu Polákovi, co mohli, aby ji zachránil. Ten shrábl peníze, odnesl děťátko čili mou kamarádku na koleje a nechal ji 100 Ukázka elektronické knihy